Říká se, že tyto volby budou o Babišovi. Vedle něj ale ponesou ještě jedno významné téma – imigraci. Do poslanecké sněmovny bude v říjnových volbách kandidovat celkem 31 subjektů a velká část z nich se profiluje přísně nacionalisticky, třebaže jejich rétorika je různorodá – některé jsou dle slov svých předsedů vlastenecké, jiné patriotistické. V každém případě více či méně polovina všech těchto stran postavila svou volební filozofii právě na tématu jakési „národní hrdosti“.

Jedno se jim musí nechat: Je to atraktivní téma. Role národa v životech občanů byla vždycky tématem, které vzbuzovalo emoce, a v současné době, kdy Evropu děsí teroristické útoky, uprchlická krize a další aspekty s původem za našimi hranicemi, se prvek ochrany národních hodnot přímo nabízí jako stěžejní součást volebních programů. Méně jej využívají tradiční strany, které mají plné ruce práce s jinými aspekty občanského života a jejichž program je natolik komplexní, že se těžko mohou soustředit jen na uprchlickou krizi, třebaže i v tradičních stranách se tyto tendence sem tam objevují.

Kdo jich intenzivně využívá, jsou právě nové strany, které s tématem nacionalismu a na něj navazujícího odmítání multikulturalismu či islamizace slaví nebývalý úspěch, k čemuž jim nahrává také mediální diskurz. Kdosi měl na síti dobrou a značně humornou poznámku, že v České republice je více hnutí proti uprchlíkům než uprchlíků samotných. Je to k zasmání, ale přesto ne daleko od pravdy. Nacionalistických aktivistických hnutí či politických stran se tu v posledních letech vyrojilo skutečně obrovské množství – Řád národa, Dobrá volba 2016, Národ sobě, Česká národní fronta, ČSNS, o těch známějších a nadějnějších jako SPD či BPI nemluvě.

Jak velké je to téma, přinejmenším v rámci intelektuální diskuze, když už ne v praxi, dokazuje i fakt, že letos do sněmovny kandiduje nejvíce subjektů v historii, a právě velká část z nich jsou tyto strany, jejichž rétorika si zakládá na údajné ochraně národních zájmů. Nacionalističtí aktivisté tvrdí, že samozřejmě vědí, že uprchlická situace v České republice není vážná, ale jejich aktivismus a kandidatura jsou prý prevencí do budoucna, protože dle nich i na nás přijde řada, až se zbytek Evropy zaplní uprchlíky, muslimy a bůhví kým ještě.

Nechci snižovat význam a rizika uprchlické krize, která v Evropě reálně existují. Ale jsou jedním z mnoha problémů, které je třeba řešit, nejsou rozhodně jediným a natolik ústředním, aby kvůli němu v zemi, kde žádná uprchlická krize fakticky vzato neexistuje, vznikal historicky nejvyšší počet protiuprchlických a nacionalistických stran. Prosazování na pohled atraktivních, ale ve skutečnosti povrchních a pouze esteticky líbivých témat a kroků je ryzí populismus, a právě přísně populistické tyto strany jsou. Občas záměrně, jinde zcela vážně.

Abychom byli fér, rozhodně je třeba, aby politické strany kandidující do poslanecké sněmovny zahrnovaly do svého programu řešení uprchlických kvót, aby počítaly s potenciální nutností tvořit do budoucna programy definující pravidla imigrace a bezpochyby je nutné, aby každá strana s třeba jen jediným poslancem ve sněmovně měla ponětí, co dělat s národní bezpečností. Na druhé straně to, že se téma migrace stává jedním z nosných témat voleb, utvrzuje onen diskurz potvrzující zdánlivou představu, že u nás aktuálně existuje reálná migrační krize a že je třeba ji právě teď řešit. Třeba volbou některé z těchto nacionalistických stran.

Jenže strany, které se ve svém programu primárně proti něčemu vymezují a až sekundárně něco prosazují, mají a vždy budou mít přirozené tendence sklouznout k extremistickým sklonům, autoritářství a porušování lidských práv. Rétorika proti uprchlíkům a muslimům je v České republice v rámci Evropy mimořádná a dnes už i natolik agresivní, že se proměňuje v čirou nenávist, přitom jsme dnes v situaci, kdy tito lidé, bojující proti uprchlíkům a muslimům, jsou pro občany i národ mnohem problematičtější a nebezpečnější, než samotní uprchlíci a muslimové, proti nimž bojují. Možná by nebylo od věci – s trochou nadsázky – začít zakládat strany vymezující se proti nacionalistickým stranám. Dávalo by to smysl.

Je to nejen krajně paradoxní, ale i alarmující situace do budoucna. Rozhodně dnes není třeba tato hnutí volit. Všechny strany, i ty velké a tradiční, myslí na problematiku imigrace a v reálných mezích se jí zabývají. Z nich je nutno vybírat. Nikoli z těch nových, které vznikly jako reakce na uprchlickou krizi a jejichž ne hlavním, ale jediným programem je vystoupit z EU, uzavřít hranice a snad i všechny lidi tmavšího odstínu deportovat. Volbou takových stran nezabráníme imigraci nebo islamizaci, ale pod falešnou vlajkou nacionalismu se zase přiblížíme nedemokratickým režimům, kterým nejsou cizí totalitní či xenofobní tendence. Naštěstí jejich síla ještě není taková, aby měly potenciál zdejší politiku měnit. Ale co není, může být.

Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb
Další články autora