Máme nebývale rozdrobenou Poslaneckou sněmovnu s celkem devíti subjekty. A proti tomu nedávný průzkum společnosti Kantar CZ, podle nějž se tu profilují tři silné strany (ANO, Piráti, ODS) a vedle nich jsou další uskupení, která balancují těsně nad hranicí volebního ponoru (KSČM, SPD, STAN, ČSSD) či už pod ní (KDU-ČSL, TOP 09).

Ovšem, jeden průzkum netřeba přeceňovat, hned další může ukázat něco úplně jiného. Možná je to ale tak, že se tu dlouhodobě formují tři politické proudy: řekněme etatisticko-postkomunistický, konzervativně-liberální (nebo prostě „pravicový“) a liberálně-levicový (pro někoho „středový“).

Co by to s českou politikou udělalo, kdyby se vyvíjela směrem ke podobné koncentraci stranického systému? Stesky nad roztříštěnou politickou scénou, marné integrační pokusy a ještě marnější snahy o změnu volebních pravidel se tu objevují prakticky už od 90. let, takže to stojí za úvahu. Byla by taková koncentrace pro českou politiku prospěšná? A je dobré tomu pomáhat, třeba změnou volebního systému?

Čas ukáže

Jednodušší je odpověd na první otázku, zvláště s ohledem na současnou situaci. Větší počet stran v parlamentu sice může skýtat větší množství koalic, a tedy snadnější sestavení vlády, vše ale spíše teoreticky, jak vidíme nyní. Na druhou stranu, fragmentace může oslabovat opozici, pokud proti dominantní vítězné straně stojí několik relativně menších. Soustředěním sil do menšího počtu silnějších stran by zpřehlednilo politické prostředí a nabídku pro voliče. A nemuselo by to být na úkor názorové pestrosti, jak mohou někteří namítat – vždyť i v rámci větších stran fungují názorové proudy.

Horší je to s tou druhou otázkou. Pokud by se k takové koncentraci přistoupilo, tak nutně až po zralé úvaze a pod podmínkou těžko dosažitelného konsensu většiny stran. Většinové prvky pochopitelně vadí malým stranám, protože je ohrožují. Změna volebního systému třeba na dvoukolový většinový by byla trnem oku těm, kteří jsou sice velcí, ale zároveň u významné části voličů budí silný odpor. Strany, jako je nyní ANO, by se tak právem mohly bát „vyautování“. A jednokolový většinový systém by pak byl až příliš velkým rizikem.

Nynějších devět parlamentních stran je extrém. Pokud se však pustíme do integračních pokusů, smysl budou mít jen ty názorově blízké a nenásilné. Nezapomínejme ani na to, že pokus tehdejší ODS a ČSSD vtělit do poměrného systému většinové prvky narazil na Ústavní soud. Z obou poznámek vyplývá poučení: Když změnu, tak přehlednou, srozumitelnou a dlouhodobě životaschopnou. Takže asi nezbývá než počkat na další volby, které by mohly mnohé napovědět.

Revue Forum Banner