Lidem je třeba vůdce, jak se dnes říká lépe znějícím slovem – lídra, představit v co nejlepších barvách. Protože jsme lidé, je výhodné ukázat, že i lídr – vůdce – má svou lidskou tvář a obrací se k prostým občanům jako (téměř) jeden z nich a je plný pochopení a lásky.
Není na světě takového tyrana a zločince, aby nebylo možné z něj vyrobit anděla. Techniky jsou už dávno vypracované a známé. Jedním z těch, kdo v tom vynikali, byl tiskový šéf nacistické strany NSDAP Otto Dietrich. Tento syn kupce, dobrovolník z první světové války a bývalý spolupracovník různých listů svou funkci získal ještě předtím, než se Hitler chopil v Německu moci. Bylo to v roce 1931. Dietrich je autorem publikací, kde Hitlera oddaně vychvaluje, a vysloužil si za to ve své době nějakou proslulost a po válce sedmiletý trest vězení. Po pěti letech ho pustili a zemřel dva roky poté v roce 1952.
Jeho styl je patrný už z prvních vět textu nazvaného Der Führer und das deutsche Volk z roku 1936: „Vztah německého lidu k Führerovi je vždy zdrojem pýchy pro Němce a velkým překvapením pro cizince. Nikde jinde na světě není taková fanatická láska ze strany milionů lidí vůči jednomu člověku, láska, která není přehnaná nebo ukvapená, ale spíše roste z hluboké a velké víry, jako druh trvalé důvěry, kterou mohou mít děti k velmi dobrému otci. Nadšení trvá několik let, ale hluboká láska, jakmile jednou vznikla, je nezničitelná a může trvat po staletí. Je to silné, silné světlo, které nikdy neztmavne.“
Pak ještě následují výroky o tom že „Hitler je vědomí národa“ a říká jen to, co německý lid cítí v hloubi své duše. „To je tajemství Adolfa Hitlera a nesmrtelnosti jeho a jeho díla, jistota cesty, kterou si zvolil.“ Není nikomu cizí. „Dělníci a farmáři, nositelé Nobelovy ceny a umělci, bojovníci a snílci, šťastní a zoufalí, každý s ním mluví ve svém jazyce, chápe a rozumí. Všechno je jasné a přímé, nikdo není nervózní z přítomnosti tohoto velkého muže. Nikomu se nic nenařizuje, nikdo není rekrutován, ale každý z nich je povolán podle svého vlastního svědomí a nemá jinou možnost, než aby byl souzen svým vlastním srdcem. Lidé dobrovolně dělají to, co je třeba udělat, a nikdo na zemi není svobodnější než Němci.“
Tady bychom pochopitelně mohli dosadit místo Němců třeba sovětského občana a jeho uctívání Stalina jako božské bytosti. Princip je tentýž. Povstal Spasitel.
To by čtenáři slabší odolnosti mohlo stačit, aby byl dostatečně informován o tom, co přijde, a ani nemusí číst dál. Pokud ale někoho přemůže zvídavost, dočte se řadu hrůzopůvabných historek.
Tak třeba: „Dva muži z Arbeitsfront kráčeli po venkovské cestě ve Vestfálsku. Pracovní tábor byl daleko ve vnitrozemí a nejbližší železniční stanice byla daleko. Ale oba muži jsou v dobrém rozpoložení a pískají si, protože jdou domů na dovolenou po měsících zdravé, namáhavé práce. ‚Domů, domů, zpátky domů…‘ hvízdá si jeden. Kolem jede kolona automobilů. ‚No,‘ říká jeden, ,jedou rychleji, než my jdeme.‘ Ten druhý řekne: ‚Mávni!‘ Kolona se zastaví a čeká, dokud se oba muži nepohnou. ,Kam jdete? Naskočte si!‘ Jejich oči se rozšíří úžasem, neboť jim zastavil samotný Vůdce. Naslouchá, jak mu vyprávějí o svém životě, o tom, jak se věci mají v pracovních táborech a chce znát všechny detaily. Brzy jsou v dalším městečku. Auta zastavují. Když odcházejí, Vůdce říká jednomu z nich: ‚Bude pršet. Máš pláštěnku?‘ Ten odpověděl: ‚Můj Vůdce, nemám pláštěnku, protože jsem dlouho nezaměstnaný.‘ Vůdce vezme svůj vlastní cestovní šedý plášť a položí ho na ramena svého spoluobčana. Dřív než mu stačí muž poděkovat, kolona aut spěchá dál.“
Jak vidíme, zatímco svatý Martin se dělil jen o půlku svého pláště, Hitler věnoval rovnou celý.
A tak to jde pořád dál. Jeden mladík se mu se studem vyzná, že byl kdysi komunista, a Hitler uchopí jeho ruku a řekne mu, že teď už jsou všichni jeho, a mladík je dojat. V Hamburku k němu přijde postižený muž, který je čtyři roky bez práce. Vůdce zavolá pobočníka, zatelefonují a druhý den muž práci dostal. Prostě to zařídil. Malá holčička (malé holčičky jsou nezbytný atribut zdobící Vůdce všeho druhu) mu donese květiny, je velikostí Vůdcovy osoby tak ohromena, že začne koktat. Jedna dívka, která odjela na zemědělské práce, píše rodičům: „Musím vám napsat ještě jednu stránku. Budete jistě šťastní, když vám to řeknu. Pomyslete na to, drazí rodiče, viděla jsem Vůdce, pomyslete na to, Vůdce!!“ (Ty vykřičníky jsou tam opravdu dva.)
Vůdcové nepocházejí z nějakého zázračného lůna za zpěvu andělů, ale rodí se z pařeniště skutečných – nebo domnělých – problémů společnosti. Uprostřed marasmu – či domnělého marasmu – povstane někdo, kdo je čistý a má Návod. Poskytne naději, a kdo poskytne naději, za tím lidé půjdou. Nerozhodují ale nějaké programy, to je jen nutné zlo, podstatná je osoba lídra, s kterým se někdo může identifikovat a čekat, že právě on pozvedne lid z prachu. Žádné debaty a kompromisy a nuda. Teď se teprve začne žít.
Století Stalina, Mussoliniho a Hitlera a všelijakých plukovníků a generálů z třetího světa ukázalo v radikální formě, jak se to dělá. V mírnější formě se „lidskou tváří“ a spasitelem samozřejmě stává do nějaké míry každý, kdo se musí zalíbit, aby dostal hlasy. Ďábel je skryt právě v těch slovech „do určité míry“. Jak se říká ve starém filmu Akce Bororo: „Stačí jedna kapka navíc a Bororo už ne život, Bororo smrt.“ A tady to často nejsou kapky, ale celé chrliče. Vystřízlivění poté, co dávka přestala učinkovat, je tristní.
Demokracie není vůči starým mechanismům svádění imunní. Nemusíme hned myslet na nejhorší, ale kromě nejhoršího jsou tu ještě i jiné a také nepříjemné věci. Pro předvolební dobu je to dobré memento. Poplácávání po ramenou, holčičky s květinami, zpěv a sliby ráje, až se toho lídr pořádně chopí. Tak jen pozor na to, že čím větší Vůdce, tím větší svůdce.
