Francouzská historička Muriel Blaive míní, že komunistické archivy nepřinášejí důkazy o zlém totalitním systému, ale naopak ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání. Tato scestná úvaha by nestála za řeč, kdyby Blaive nepůsobila jako poradkyně ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Muriel Blaive, poradkyně pro výzkum a metodologii, poskytla pozoruhodný rozhovor anarchistickému serveru a2larm s příznačným titulkem „ÚSTR: Od totalitarismu ke komplexitě minulého režimu“. Odehrál se u příležitosti desátého výročí existence této instituce. Co znamená ona komplexita minulého režimu?

Byl komunismus totalita?

Zjednodušeně řečeno symbolizuje zásadní změnu optiky nahlížení na činnost ústavu, který od počátku bytostně vadil postkomunistickému spektru intelektuálů a politiků. Nejedná se o izolovaný názor jedné excentrické levicově orientované historičky, ale o rozmáhající se snahu relativizovat dobu totality, zdůrazňovat nejen její špatné stránky, ale i to „dobré“, a v jejím případě dokonce lživě překrucovat skutečnost.

Mottem takového uvažování je postoj jednoho ze současných členů Rady ÚSTR Michala Uhla podobné krevní skupiny jako Muriel Blaive, který si dokonce není jistý, zda lze nazývat komunistický režim totalitou. Zaštiťuje se názory části akademické obce, přičemž je jasné, jakého ražení. Kolik z nich si asi zadalo s minulým režimem a vyrůstalo (stále vyrůstá) na hlásání marxistických teorií?

Michal Uhl je zároveň toho názoru, že by „měla skončit předpojatost, s níž se na minulý režim díváme“. Z tohoto úhlu pohledu těmto lidem leží v žaludku nejen vznik, ale i samotný název Ústavu pro studium totalitních režimů, včetně Muriel Blaive. „Zakladatelé ústavu v samotném názvu přiznali, že mají politickou agendu. To se samozřejmě příčí skutečnému vědeckému výzkumu. Pokud byste se dobrali závěru, že režim byl totalitní, měl by to být závěr, a ne předpoklad,“ tvrdí historička.

Nebere na vědomí, že ÚSTR vznikl z důvodu vyrovnávání s totalitní minulostí, a jeho klíčovým úkolem bylo otevření archivů Státní bezpečnosti. Tato expertka na poválečnou minulost Československa se teprve musí vědeckým způsobem dopátrat, zda u nás vůbec totalita vznikla. Tyto bizarní vývody padají ve stejné době, kdy si připomínáme 49. výročí napadení Československa „bratrskými“ vojsky Varšavské smlouvy s následnou více než dvacetiletou okupací a tuhou normalizací.

Poradkyně ředitele ÚSTR však jde v rozhovoru pro a2larm ještě dál. Co nejzásadnějšího podle ní přineslo otevření archivů Státní bezpečnosti?

Důkazy o zlu režimu chybějí?

„Otevření archivů ukázalo pravý opak toho, v co doufali Pavel Žáček a jeho spojenci, když s myšlenkou ÚSTR poprvé přišli,“ říká Blaive na adresu zakladatelů ústavu. „Byli přesvědčeni, že archivy budou svědčit o totalitě minulého režimu a rozsahu jeho zla. Taková byla koneckonců původní myšlenka všech tzv. paměťových institucí. Čím širší výzkumy ale proběhly, tím více archivy zdokumentovaly absenci odporu, a naopak rozsah spolupráce. Namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání.“

Zcela vážně se snaží doložit, že ústav neprokázal původní smysl své existence, protože za „minulého režimu bylo mnohem více vyjednávání na individuální i kolektivní úrovni, než jsme předpokládali“. A je to také hlavní téma knihy, kterou teď edituje.

Jak asi takové vyjednávání probíhalo při politických procesech v padesátých letech nebo v jáchymovských dolech? Nebo při vyhazování 350 tisíc lidí z místa v době okupace? Jak se vyjednávalo těm, kteří nemohli opustit hranice státu, nebo z politických důvodů nastoupit na vysokou školu? Mnozí jistě kolektivně spolupracovali, například v brigádách socialistické práce nebo kolaborací v Lidových milicích. V horším případě se vyjednávalo tak, že byli v tomto orwellovském světě lidé vydíráni, zavíráni za své názory nebo lámáni ke spolupráci se Státní bezpečností.

Těžko si představit větší nestoudnost, s jakou se o čtyřiceti letech komunistické diktatury vyjadřuje člověk, který ji neprožil a s archivními materiály v reálu zjevně téměř nepracuje. O tom nakonec svědčí i skepse Muriel Blaive k samotnému otevření archivů. „K čemu je například stachanovské chvástání, že už jsme naskenovali třicet milionů stránek z archivů, když si je stejně nikdo nepřečte?“

Blaive shazuje obrovskou práci a badatelské výsledky mnoha lidí. Navíc kritizuje údajnou dřívější politizaci ústavu, ale sama nepracuje s fakty, zlehčuje dobu totality, a dokonce vytváří její falešný obraz, ať už jejím idealizovaným pohledem na socialismus ve východní Evropě, nebo naprostou nekompetencí.

Špinavá, hnusná instituce

Otázka zní, jak se člověk s takovými názory mohl dostat do blízkosti současného ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry. Všechno začalo volbou nových členů Rady ÚSTR v prosinci 2012. S výjimkou předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděždy Kavalírové senát ovládaný sociální demokracií navolil figury blízké svému vedení.

Sociální demokracie tehdy tvrdila, že ústav má být odpolitizován. Toto „odpolitizování“ měla provádět trojice nových radních Lukáš Jelínek, Michal Uhl a Jan Bureš z útrob Lidového domu. Bureš tehdy obhajoval koalice ČSSD a KSČM v krajích a považoval za „omyl a nesmysl“, že KSČM není považována za demokratickou stranu.

Pouhé tři měsíce práce nové rady potvrdily systematické naplňování politického plánu levice ovládnout činnost ústavu a Archivu bezpečnostních složek, ve kterém se nacházejí složky Státní bezpečnosti. Radní se chovali přesně v duchu vyjádření Lubomíra Zaorálka, který tehdy prohlásil, že „ústav je špinavá, hnusná instituce, kterou je třeba vymést“.

O tom svědčilo i dlouho připravované odvolání tehdejšího ředitele Daniela Hermana na jaře 2013, přičemž krátce nato odešel i první ředitel ústavu Pavel Žáček. Rezignace všech členů poradního kolegia a vědecké rady ÚSTR obsazené nezpochybnitelnými osobnostmi, kde mimo jiné působili profesor Bostonské univerzity Igor Lukeš, profesor z Harvardu Mark Kramer či bývalý šéf rady Michael Kraus z Middlebury College, byla zřetelným barometrem, co se v ústavu děje.

Už v té době nešlo jen o výklad totalitní minulosti, ale především o symbolický „klíč“ k Archivu bezpečnostních složek, aby nestál jako bariéra v cestě pronikání exponentů minulého režimu do státní správy. A tehdy se do obměněné vědecké rady dostala i Muriel Blaive, která zde působila dva roky.

Levicový puč

Po parlamentních volbách na podzim 2013 se dalo stěží očekávat, že dojde ke změně kurzu. Má snad na důsledném vyrovnání s minulostí zájem hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem, který začínal v estébácké líhni podniku zahraničního obchodu, a sám vede dosud neukončený spor o vědomou spolupráci s StB?

Příchod nového ředitele Zdeňka Hazdry znamenal nucený odchod téměř všech odpovědných vedoucích a dalších desítek lidí z ústavu, mimo jiné badatele Radka Schovánka, který svědčil proti Babišovi u bratislavského soudu, kde zpochybnil možnost falšování záznamů Státní bezpečnosti.

Levicový puč tak byl v této instituci dokonán, navíc za cenu porušení zákona. Městský soud v Praze letos v dubnu pravomocně rozhodl, že propuštění ředitele Daniela Hermana bylo protiprávní. Ústav ještě podal dovolání k Nejvyššímu soudu.

Co bude s ÚSTR dál? Optikou Muriel Blaive, Michala Uhla, ale i mnoha dalších se stává něčím jiným, než bylo původně zamýšleno: Ústavem ztráty historické paměti.

Jiří Sezemský
Jiří Sezemský
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora