Kritika mnichovské zrady patří u nás ke každoročnímu rituálu. Pro nacionalistickou a komunismem indoktrinovanou část obyvatelstva je to příležitost opět vzedmout vášně proti sousednímu Německu a vztyčit pěsti.
Kulaté osmdesáté výročí je ale důvodem ke střízlivé úvaze i pro nás, kteří stojíme rovnýma nohama v dnešní sjednocené a demokratické Evropě.
Mnichovská konference byla neblahou tragédií nejen pro náš národ a pro tehdejší Československo, ale i pro západní mocnosti, jejichž reprezentace tehdy v Mnichově zcela nepochybně selhala a oslabila pozici vlastních států. Navíc ale byla tato temná událost i tragédií pro samotné Němce, což by již nemělo být přehlíženo. Byla tragédií pro ty Němce, kteří se chtěli Hitlera zbavit a v širším smyslu pro všechny Němce, kteří se pak stali oběťmi jeho další agresivní politiky.
Morální a politická spoluzodpovědnost za Hitlerovu vládu je u Němců jasná a stokrát probraná věc. Více by se mělo mluvit také o tom, že proti Hitlerovi se postavily stovky statečných Němců, kteří – kdyby uspěli – tak by zachránili svoji vlast před zpustošením, zachránili by krásná historická německá města a především statisíce a miliony německých životů.
Panika z Hitlera
Britové a Francouzi byli v roce 1938 po připojení Rakouska k Německu ve stavu paniky. Obávali se Hitlera a obávali se vzestupu fašistických diktatur obecně. Při vědomí, že zaspali ohledně modernizace svých armád, se poddali nedůstojným pokusům o vyjednávání.
Hleděli přitom pod zcela novým úhlem pohledu na politickou mapu, jež vznikla na pařížské konferenci po první světové válce, a rvali si vlasy nad tím, co jejich státy vyrobily ve střední Evropě za neřešitelný rébus. Podle Wilsonova ideálu pojmenovaného právo na sebeurčení umožnila Francie s Velkou Británií a za podpory amerického prezidenta vznik Československa v hranicích, jež z poloviny odpovídaly hranicím historických zemí, ale nerespektovaly právě ten halasně používaný princip práva národů na sebeurčení. Z druhé poloviny šlo prostě o mocenské rozhodnutí, jež ignorovalo etnické hranice. Tím se na Slovensku ocitli překvapení Maďaři, kteří nikdy před tím netušili, že žijí na jiném než na maďarském území.
Československo bylo formálně státem Čechů a Slováků, ale přitom v něm žilo 3,5 milionu Němců, půl milionu Maďarů a dále velká polská a rusínská menšina. Takový stát se po necelých dvaceti letech náhle jevil jako příliš ambiciozní projekt pouze jednoho národa, totiž Čechů, a v zásadě jako zřejmá chyba versailleské konference. Kdyby nedošlo k nástupu diktatur a totalitních ideologií, bylo by možné takový státní projekt korigovat třeba směrem ke kantonálnímu řešení, jaké má Švýcarsko, nebo i k některým dílčím korekcím hranic, jež by tento stát nepodlomily.
Jenže ve třicátých letech byl tento problém zneužit zločineckou silou nacistů a vyjednávání se zločinci na bázi vydírání je tou nejhorší možnou cestou. Zrodila se tedy politika appeasementu, ustupování zlu.
Němečtí vojáci proti Hitlerovi
Na přelomu léta a podzimu 1938 ještě nebyla vojenská síla Třetí říše tak jednoznačná, jak se jevila z poválečného odstupu. Dokonce ani pozice samotného Adolfa Hitlera nebyla ještě stoprocentně pevná. Významná část německých důstojníků pokládala připravované německé tažení na Československo za nesmyslný a nezodpovědný hazard, který by Německu přinesl kolosální a negativní důsledky. Jednak Československo, byť řádově menší stát, působilo jako pevnost. A celková nespravedlnost brutálního napadení Československa se tehdy ještě části německé vojenské a politické elity jevila tak jasná, že se obecně počítalo s odporem demokratického světa. V německé veřejnosti, které mělo hrůzy první světové války v živé paměti, nepanovala militaristická atmosféra a touha po boji, jak by to mohlo vypadat z oficiálních filmových týdeníků.
V čele odpůrců napadení Československa stáli dosavadní náčelník generálního štábu pozemních sil generálplukovník Ludwig Beck, generál a pozdější polní maršál Erwin von Witzleben a řada dalších důstojníků. Organizační vedení připravovaného puče prováděl generál vojenské tajné služby Abwehr Hans Oster, který byl zástupcem admirála Wilhelma Canarise, o němž se rovněž předpokládá, že byl do spiknutí zapojen a držel nad ním ochrannou ruku.
Tato skupina vyslala do Británie svého vyjednavače, kterým byl konzervativní německý politik a advokát Ewald von Kleist-Schmenzin ze staré šlechtické rodiny. Ten využil své kontakty s Winstonem Churchillem a vysokým úředníkem ministerstva zahraničí Velké Británie Robertem Vansittartem, aby skrze ně varoval Chamberlainovu vládu, aby neustupovala Hitlerovi. Podstatou sdělení, za které se postavil i pozdější britský premiér Churchil, bylo to, že v případě Československa nesmí západní demokracie Hitlerovi ustupovat a tím bude oslabený. V rámci wehrmachtu pak mohlo dojít k otevřenému odporu, přičemž jedna tanková jednotka vysílaná od Berlína směrem na Československo se zastavila tak výhodně, aby se mohla v případě puče a sesazení Hitlera vrátit do hlavního německého města a obsadit ho. Odpůrci Hitlera se přitom přeli o to, zda je třeba Hitlera zabít, ale převažoval názor, že je nutné ho postavit před soud. O pět let později, v létě 1944, již bylo všem jasné, že jedinou cestou, jak zachránit Německo, je atentát na Hitlera.
Nemůžeme tušit, zda by síla vojenské protihitlerovské opozice stačila na to, aby položila jeho režim. Jasné ale je, že měla dostat šanci právě tím, že by západní demokracie neustupovaly Hitlerovi. Kdyby byl v Británii již u moci Churchil, tak by Osterova skupina dostala šanci změnit situaci v Německu a třeba i odvrátit kataklyzma druhé světové války. Chamberlaine ale německými opozičníky pohrdal a tím vlezl Hitlerovi do pasti.
Katastrofa dokonána
Je historickou tragédií, že britský premiér Neville Chamberlain volání německé protihitlerovské opozice smetl se stolu a zcela se ponořil do krajně nedůstojného vyjednávání s Hitlerem, kterého třikrát po sobě navštívil přímo v Německu. Na potřetí s ním, s francouzským premiérem Daladierem a s italským diktátorem Mussolinim již podepsal v Mnichově dohodu o odtržení sudetoněmeckého území od Československa. A to bez účasti československé vlády.
Katastrofa byla dokonána. Na straně poražených nebylo ovšem jen Československo, nýbrž také německá protihitlerovská opozice. Premiér Chamberlaine totiž hanebně podrazil nohy těm Němcům, kteří usilovali o zastavení Hitlera na cestě, kterou uvrhl Německo do děsivé zkázy a drtivé porážky. To je ta nejtragičtější stránka politiky appeasementu, že pomáhá zločincům proti jejich vnitřní opozici. Obětí Mnichova jsou tedy také Němci, kteří byli popraveni po dalším nezdařeném atentátu na Hilera a v širším smyslu jsou obětí Mnichova i všichni Němci, které Hitler vehnal do nesmyslných agresivních válek. Jen část Němců se do těchto válek pouštěla s vervou a radostí. Významná část společnosti byla zatažena do válečného běsnění proti své vůli. Mnichovská konference měla však ten zásadní vliv na německé prostředí, že udělala z Hitlera neporazitelného génia a zásadně zvýšila a upevnila jeho moc. Tato moc dospěla do mysteriozní podoby a opozice na dlouho zklamaně rezignovala. Za to mohl Mnichov a slabošství britské a francouzské politiky této doby.
Je příznačné, že se pak Neville Chamberlain v Londýně nechal před nadšenými davy oslavovat jako mírotvorce, zatímco francouzský premiér Édouard Daladier veškeré oslavy odmítl. Když mu provolávali na letišti v Paříži lidé slávu, tak jen procedil mezi zuby: „To jsou ale blbci.“ Věděl, že Francie Německo podrazila, že on byl u toho, a styděl se. Styděl se i dlouho po válce. Zato Chamberlain své chování v Mnichově omlouval až do blízké smrti tím, že získal mnichovskou dohodou čas na znovuvyzbrojení Velké Británie. Kryl tím ostudnou skutečnost, že Hitlerovi v době mnichovské krize naletěl a že uvěřil jeho slibům.
Poučení pro dnešek: Tragédie Krymu je podobná
Poučení z mnichovského selhání demokratických státníků je jasné. Když ustupujeme agresi a zlu, tak tím nikdy neposilujeme sami sebe, nýbrž posilujeme agresora, který nerespektuje práva slabších států a nerespektuje mezinárodní společenství. A navíc podrážíme v jeho vlastní zemi ty síly, kteří mají společně s námi shodné zájmy.
Dnes tu máme zcela konkrétní a hmatatelný příklad nové podoby appeasementu. Je to Krym, který si zabralo putinovské Rusko na základě modelu, který se sudetoněmecké krizi z roku 1938 v mnoha ohledech až příliš podobá.
Přízrak Mnichova je tu přítomný v tom, že jakožto západní demokracie znovu ustupujeme agresivní nacionalistické moci. Jistě, Putin není Hitler a dnešní agresivní akce se dělají oproti situaci před 80 lety v rukavičkách. Ale ty základní principy jsou stejné.
Principy, že se zločinci se nevyjednává a že zlu se neustupuje, platí stále. A pokušení dělat ze zločinců důvěryhodné pány, s nimiž se dá jednat, je tu také stále přítomné. Důsledky jsou bohužel vždycky jen hrozné. Posilování zločinců a oslabování demokratického společenství.