Právo na stávku by měli mít i zaměstnavatelé, pane Zaorálku

Nemístně silná pozice řady zaměstnanců je dána především jejich sdružováním v odborech a spojováním jednotlivých odborářských organizací do odborových svazů. Ty jsou pak dokonce zvány na jednání vlády a v případě, že není vyhověno jejich požadavkům, jsou schopny vyvolat klidně i celostátní stávku.

Mají na to ze zákona právo. Naproti tomu firmy si dosud nevydobyly právo na stávku pro případy, kdy by chtěly donutit své zaměstnance vyjednat nižší celopodnikové mzdy. Neměli by tedy i firmy a živnostníci získat zákonné právo na stávku?

Odboráři se cítí pevní v kramflecích také proto, že nemohou být přednostně propouštěni. Vyvolání stávky či přílišné zvýšení mzdy musí vést přinejmenším v některých případech k propouštění. Odnesou to však pro přebytečnost (resp. „nadbytečnost“) i jejich kolegové, kteří s odbory nikdy nechtěli mít nic společného, zvlášť když už v těchto organizacích zdaleka nejde jen o vyjednávání mzdy a podmínek bezpečnosti práce. Největší odborářští bossové se stávají předsedy senátu nebo aspoň řadovými senátory a posléze bez problému i vážně zvažovanými kandidáty na prezidenta.

Živnostníci naproti tomu nemají čas aktivně se sdružovat ve svazech, nepřináší to totiž pro ně prakticky žádné výhody. Podnikatelské svazy tak buď nejsou příliš aktivní, nebo zastupují především velké firmy.

Za delší konec lana tahají i úředníci a další zaměstnanci ve veřejném sektoru. Ať už se na svá místa dostanou díky kamarádům, nebo na základě zcela poctivých výběrových řízení, některé státní instituce v roli zaměstnavatelů pak výkon nezajímá tolik jako snad všechny zaměstnavatele soukromé. Nepříjemná prodavačka či servírka bude přece jen snáze propuštěna než nepříjemná úřednice. Také proto, že propustit někoho z veřejného sektoru přece jen z principu nebývá tak snadné a šéf úřadu nemá tak silnou motivaci dělat si případné problémy. Ostatně každý ví, že soukromé podniky fungují zpravidla mnohem lépe než podniky státní (pracují efektivněji s vynaloženými zdroji, dopravci mívají menší zpoždění, automaty na kafe jsou v případě náhlé nefunkčnosti velmi rychle opravené apod.).

Tento text je reakcí na nehorázná slova volebního lídra ČSSD Lubomíra Zaorálka, který se nechal slyšet, že by měl přestat podnikat každý, kdo není schopen zaplatit svým zaměstnancům stále se zvyšující minimální mzdu a s ní související daň z příjmů i odvody. Jen nějak zapomněl, že tím přijdou o práci právě i zaměstnanci takového živnostníka. Koho se tedy zastává? V důsledku vlastně nikoho.