Taky máte dojem, jako by existovali dva úplně odlišní Babišové?

Plyšáci, packy a lithium

Jeden Babiš je k vidění na premiérově facebookovém profilu. Tedy abychom byli přesní a užívali správnou terminologii – na profilu trestně stíhaného předsedy vlády bez důvěry. Tento Babiš je rozverný a familiární, takový správný lidový multimiliardář ve svetru.

Od Babiše číslo dvě, toho z tiskovek, televizních komentářů a sněmovních vystoupení se liší třeba tím, že umí česky. Nepíše zemEdělci ani zamEstnanci, natož aby oznamoval, že bude jednat „s ministři“. Jistě, už před časem sama Babišova mluvčí práskla, že šéf vůbec neumí s počítačem, a že tudíž v jeho roli vystupuje nejen múzou, ale i samotným Andrejem osobně políbený Prchal. To ale houfům Babišových fanynek a rozumově slabších spoluobčanů nijak nebrání v pokračování ve skálopevné víře, že hovoří přímo s božskou bytostí, jež se přátelsky sklání k lidu.

Národu tak například vypráví o plyšácích. Kdo by je nemiloval. „Koupil jsem dvě surikaty, pro vnučky. Taky dva lemury, a to bude překvápko.“ Nebo zve na svou farmu a básní o dětech, živých lemurech a surikatách. A s použitím výrazů jako packy a holky poté jásá, že plyšové lemury daroval „Ester a Martině“, míněno samozřejmě Ledecké a Sáblíkové, ale je přece nutno budit dojem důvěrnosti a blábolit o tom, že je lemuři můžou objímat. Jak roztomilé.

Babišovy přísahy, že neovlivňuje obsah svých novin a nebyl estébákem, se ale snad týkají jen zdraví jeho dětí, takže malé vnučky jsou, doufejme, v bezpečí. A která česká rodinka by si dala ujít výlet na farmu, kde oběd pro čtyři stojí jako menší dovolená. Na farmu, která není Babišova, je Babišova, je nějakých právníků, aha, vlastně, je jeho dětí. Na farmu postavenou z peněz, které podle Policie ČR a OLAf získal podvodem.

Nic z toho ale nevadí, pokud se to správně podá. Protože pak nadšení a chvála fanynek pod podobnými posty neznají mezí: „No řekněte, který premiér dosud, co byl, se tak choval, Babiš je správný premiér na správným místě!“

Prchalův Babiš taky ví, že je dobré se svěřovat s osobními věcmi, hovořit o svém zdraví, to potom dámy jihnou a nespí obavami, aby se jejich obětavý Andrej nedejbože nepřepínal a neroznemohl. Vyjmenuje tedy dopodrobna jídelníček, i zde samozřejmě s nezbytným pečlivě vypočítaným užitím lidových výrazů, jako jsou vychytávka, kancl či pecka. A pochválí kolegyně, že mu uklidily v kanceláři: „Je to pecka, mám teď úhledně seřazené kopečky podle resortů a agend: od lithia až po taxikáře.“ Nezbývá tedy než doufat, že stejně přehledně jsou seřazené i Babišovy „složky“, které si vede na své politické odpůrce či konkurenty.

Zpotvořená čeština, urážky a odhozená maska

Úplně jiný Babiš – ten pravý – ale vyplouvá na světlo, je-li nucen mluvit sám za sebe, svými, nikoli Prchalovými slovy, bez kostýmu vlídného strýčka, který na něho úspěšně navlékají jeho marketéři. Zcela jiný Babiš se zjeví, pokud musí mluvit bez přípravy nebo pokud ho i navzdory přípravě a tuny papírů v ruce něco vykolejí. Nejčastěji to bývá „nebetyčná drzost“ novinářů konajících svou práci čili pokládajících nepříjemné otázky. Pak také nemožnost na nějakého politika, který si ho dovoluje kritizovat, namístě „kleknout“ a zatočit s ním pěkně po soudružsku.

V tu chvíli je bodrá „čau lidi“ maska dole, barevný nátěr z roztomilých slovíček závratně rychle opadává. Například když po něm někdo chce, aby se v té zbytečné „žvanírně“, jak předseda vlády (!) nazývá parlament, účastnil interpelací, které ho podle jeho vlastních slov otravují, a dokonce interpelujícím poslancům odpovídal. To stačí, aby se pravá tvář objevila.

Rázem před námi stojí vzteklý primitiv plivající otřesnou češtinou urážky na všechny strany. Očividně ještě nepochopil ani to, co se už školní děti učí ve výchově k občanství, a sice, že vláda je odpovědná poslanecké sněmovně. A přestože na poslance urážlivě pokřikuje „kluci, dostudujte si to“, sám si za celé ty roky nenastudoval ani jednací řád sněmovny. Jinak by se asi nemohl ptát předsedajícího, zda má na odpověď neomezený čas, a neprskal by nelibostí, když se dozví, že má pět minut jako každý, ačkoli by – jak pravil – mohl „mluvit hodiny“.

A není důvod mu to nevěřit. Hodinové proslovy plné osočování kdekoho a sáhodlouhého fňukavého výčtu lidí, kteří mu, nevinnému, stále „ubližujú“, už jsme měli to potěšení slyšet. Styl je stále stejný jako v interpelačních pětiminutovkách. Mlení a mlení naprosto mimo téma, ukazování na domnělé viníky všeho, nesouvisející nesmysly a lži. Typické je také opakování finančních částek, které tu někdo údajně zpronevěřil (to jsou lidi, co?) nebo rozházel nebo nezaslouženě nahrabal na odměnách. Tohle „lid“ moc rád slyší a pouhé opakování závratných částek, jaké běžný občan nikdy ani neuvidí, stačí, aby začal vidět rudě. „Miliony, mámo, miliony, ti grázli berou! To pan Babiš je jinej.“

Přátelský strýko ve vytahaném svetru, který čaulidičkuje na Facebooku, je zkrátka pouhým neexistujícím přeludem, pouhým produktem marketingu. Skutečný, pravý Babiš je ten, který si jako předseda vlády dovolí štěknout po poslankyni opoziční strany „Smůla, že jste se dostali do parlamentu.“