Na 21. leden připadá datum smrti Vladimíra Iljiče Uljanova zvaného Lenin. Letos je to už 95 let, co v roce 1924 odešel člověk, který ovlivnil životy nás všech, ačkoliv jsme o to ani nestáli.
Ačkoliv dosáhl ve svém životě úspěchu, jaký se nepovede každému, totiž že získal převratem moc v největší zemi světa, jeho poslední roky pro něj znamenaly utrpení a bezmoc.
[ctete postid=“220378″ title=“Zajímáte se o česká média? Čtěte knihu Obrana před Babišem. Rozhovor s Pavlem Šafrem“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/11/45526126_516973565444289_5353478040686952448_n-385×230.jpg“ excerpt=“Nová kniha OBRANA PŘED BABIŠEM slaví velký úspěch, který si vyžádal dotisk. V této “ permalink=“http://forum24.cz/nova-kniha-obrana-pred-babisem-a-pribeh-ceskych-medii-podle-pavla-safra/“]220378[/ctete]
Lenin byl vážně nemocen od druhé poloviny roku 1921, trpěl hyperakuzí, což je až bolestivé vnímání běžných zvuků, sužovala ho nespavost a neustálé bolesti hlavy. Politbyro ho přimělo, aby v červenci 1921 odjel z Moskvy na měsíční dovolenou do jeho domu v Gorkách. Tam se o něj staraly jeho manželka Naděžda Krupská a jeho sestra Marie Iljinična. Obě ženy soupeřily o Leninovu přízeň a žárlily na sebe, což Lenin v lepší kondici nějak zvládal, teď na to ale neměl moc sil. Nicméně všichni se snažili, aby Lenin zůstal světu zachován.
Byl to vysloveně lékařský maraton a v posledních letech Leninova života bylo najato šestadvacet lékařů, aby se o něj starali. Mnozí byli z ciziny a stálo to ohromné peníze. Jenže se nemohli shodnout, co pacientovi vlastně je. Lékaře mimo jiné napadlo, že by potíže mohla působit oxidace olověných kulek, které Leninovi zůstaly v těle po atentátu v roce 1918. Proto v dubnu 1922 podstoupil chirurgickou operaci k jejich odstranění.
Na nějakou dobu se mu ulevilo, ale nakonec se ukázalo, že operace nepomohla. (Později se bude spekulovat, že mu možná spíše přitížila.) Potíže pokračovaly a nikdo nevěděl, co je jejich příčinou. Někteří uvažovali o neurastenii a cerebrální arterioskleróze. Jiní soudili, že se jedná o syfilis. Krevní testy prý syfilis vyloučily, jenže právě tento záznam se pak ztratil, v čemž někteří vidí snahu režimu zamaskovat, o co šlo. Nelze také vyloučit, že měl několik nemocí současně.
V květnu 1922 Lenin dostal první mrtvici, museli ho sbírat ze země a přenést do postele. Částečně pak ztratil schopnost mluvit a byl ochrnutý na pravé straně těla. Propadal záchvatům zoufalství. Lékaři mu doporučovali omezit politickou činnost a vzbuzovali v něm naděje na zlepšení, jenže Lenin si četl v lékařských knihách a dospěl k názoru, že stejně nemá žádnou šanci a nechtěl skončit ochrnutý. Právě v této chvíli žádal Stalina i manželku o obstarání kyanidu, ale bylo mu to rozmluveno. Povedlo se ho přesvědčit, že to není beznadějné, a tak se Leninova nálada zlepšila. Vůdce světového proletariátu si četl, opatřili mu pejska, který mu připomínal toho, kterého měl kdysi ve vyhnanství, a chodil na houby. Všechno to ale považoval jen za přestávku, než se vrátí do politiky.
V říjnu se vrátil do Mosky a pokoušel se pracovat, ale bylo zjevné, že už vůbec nemá někdejší energii. V prosinci 1922 utrpěl záchvat mrtvice a vrátil se na venkov.
V červenci 1923 se zotavil a v říjnu si usmyslel, že se podívá do Moskvy, ačkoliv tím okolí nebylo nadšeno. Jeho sestra mu řekla, že ho ani nepustí do Kremlu, protože nemá propustku. To se dokonce na chvilku i stalo, ale pak si naposledy mohl prohlédnout známé prostory. Pak se zase odjel trávit čas v Gorkách.
Jeho stav kolísal, nechal se vozit na vozíku do lesa a přijímal stranické funkcionáře. V posledních týdnech života ho ještě navštívili Zinověv, Kameněv a Bucharin. (Všechny tři pak nechá Stalin po vykonstruovaných procesech popravit.) V prosinci 1923 Lenin dostal sedm záchvatů mrtvice. Přesto se povedlo, že se mu pak další záchvaty celý měsíc nevrátily a 18. ledna si dokonce vyjel na saních.
Dne 21. ledna 1924 to ještě ráno nevypadalo na nic mimořádného. Lenin vstal o půl jedenácté, odešel do koupelny a dal si půl šálku kávy. Pak ale prohlásil, že je unavený v jedenáct si zase lehnul. Odpoledne ho lékař prohlédl a neshledal nic mimořádného. Jenže deset minut před šestou večer se jeho stav náhle zhoršil, nakonec upadl do komatu a v šest hodin padesát minut večer zemřel.
Před smrtí spolusoudruzi nevyslyšeli jeho poslední varování před Stalinem, které napsal rok předtím v listu, který by se dal označit za jeho politickou závěť. Hodně jich za to pak zaplatí životem. Nevyslyšeli ani jeho přání být normálně pohřben, ale vyrobili z něj mumii, kterou dodnes vystavují na Rudém náměstí.
Dobré je na tom smutném konci jen to, že máme před očima, jak se veliká moc mění v naprostou bezmoc. To se mělo v dějinách SSSR i Ruska zopakovat ještě několikrát, ale stejně si z toho nikdo nebere žádné ponaučení. Jako vždycky.
