V polovině osmdesátých let to bylo ze severní Moravy do Prahy tak daleko, že je dnes těžké si to představit. Praha byla hlavním městem socialistického Československa, ale také centrem disentu a tehdejší opozice. Nebyly mobilní telefony, ani internet. Veškerý tisk pod kontrolou komunistické strany. Lidé, kteří na Ostravsku nesouhlasili s režimem a chtěli s tím něco dělat, byli v menšině, izolováni, a také tím pádem vystaveni častější a mnohdy brutálnější estébácké persekuci. Dva kulisáci, signatáři Charty 77 Ivo Mludek z Opavy a Jan Král z Ostravy mají za sebou desítky možná stovky hodin výslechů kvůli vydávání samizdatu: „V divadle jsem měl takový kutloch, ve kterém se schovávají staré opony. Tam jsem měl psací stroj, papíry a všechno. Zalezl jsem tam a celé večery bušil náš samizdat,“ vypráví Ivo Mludek. 

Jan Král tiskl ilegální věstník tzv. Infoch (Informace o Chartě): „Dělali jsme to na takovém primitivním množícím stroji. Dřevěné rámečky, uvnitř sklo a blána, která se musela připínáčky připevnit na ten rámeček. Koupila se cyklostylová barva. Štětkou se natřelo plátno mezi rámy, dovnitř se vložil kus toho papíru a válečkem jste pak jednu stránku po druhé mohli množit,“ vypráví Jan Král, který se o disentu dozvěděl už na základní škole. 

Učitelky lžou, protože existují lidé, kteří nesmí psát   

Soudružka učitelka dětem vykládala, že „existují lidé, kteří tvrdí, že se nesmí psát knížky a že se nesmí malovat. Vy ale znáte knihkupectví a vidíte tu spoustu knih. A visí tam i obrazy. Takže to není vůbec žádná pravda. Tvrdila nám učitelka. To si pamatuji dodnes. Už tehdy mi bylo jasné, že nám lžou,“ vzpomíná Jan Král.

Také Ivo Mludek už v dětství vytušil, že socialismem asi rájem na zemi není a že ve škole lžou. Díky starším spolužákům se dostal k magnetofonovým páskům s bigbítem: „Kdo jednou uslyšel tu nesvázanost a porovnal to s tím, co se hrálo v rádiu a televizi, ten musel zjistit, že existuje úplně jiný svět. A to bylo ono,“ vypráví Ivo Mludek pro Paměť národa.

Jít na vojnu? Nikdy. Raději si podřezat žíly. 

Největším strašákem pro máničky – jako byl Mludek a Král – představovala povinná dvouletá vojenská služba: „Strávit dva roky v komunistické armádě bylo nepředstavitelné,“ vzpomíná Král: „Byli lidé, kteří tam nastoupili a hráli to tam na blázny, jen aby se odtud dostali. Anebo podepisovali šachty na deset let, aby se jí vyhnuli.“ Jan Král se radoval, když seděl v sanitce s krvácejícím zápěstím omotaným obvazy a jel s lékaři se do psychiatrické léčebny v Opavě. Než jít na vojnu, raději si podřezal žíly. Bylo to ale domluvené s kamarádem, který – jak se říznul – hned zavolal sanitku. Tento drastický recept na modrou knížku znaly v Ostravě takřka všechny máničky. Odpor k vojně u mnohých byl silnější než strach z vážného zranění. 

Opavský psychiatr, který sebevrahy vyšetřoval, prý automaticky uděloval těmto mladíkům modrou knížku. V jednom rozhovoru po roce 1989 vysvětloval, že i když byla sebevražda fingovaná, tak bylo stejně něco v nepořádku, a to zabraňovalo nástupu na vojnu. Jan Král ani po mnoha letech nechce o detailech fingované sebevraždy mluvit. Podle něj by to dnešní lidé nepochopili, a působilo by to nesrozumitelně a výstředně. 

Ivo Mludek sice také nosil dlouhé vlasy, vojnu nenáviděl, ale přesto narukoval. Před maturitou si byl jistý, že zná fintu, jak se vojně vyhnout bez zranění. Kdo šel pracovat třeba k železnici, toho čekalo v armádě jenom pět měsíců. Spoléhal na to, že práce posunovače problém s vojnou vyřeší. Jenže si nevšiml nového nařízení, podle kterého absolventy s maturitou nesměli k posunovačům brát. Na vojně poznal, jak šikana dělala z mladých mužů trosky: „Bylo otřesným zážitkem sledovat, jak moji vrstevníci prožívali šikanu, ještě před chvílí museli vytírat podlahu tkaničkami, byli po několika měsících schopni úplně stejným způsobem šikanovat nováčky. Říkali, že jim to vracejí zpátky. Z lidí se stala hovada, jen co k tomu dostali příležitost,“ rozčiluje se Ivo Mludek.

„Nechcete víc peněz?,“ lákala je ke spolupráci StB

Po maturitě nastoupil Jan Král do tehdejšího Divadla Zdeňka Nejedlého jako kulisák. O víkendech vyjížděl na undergroundové koncerty. V zapadlých vesnicích, ve stodolách a hospodských sálech poznával disidenty, potkal se i s legendárními Plastiky a Ivanem Martinem Jirousem. Kvůli účasti na koncertech, které často končily policejním zátahem, a kvůli kontaktům s disidenty ho začala sledovat Státní bezpečnosti. Pravidelně chodil na výslechy: „Zprvu mě lámali ke spolupráci. Říkali, jak jste inteligentní a jak se jednou oženíte a budete potřebovat byt a víc peněz. A to že oni všechno mohou zařídit. Další fáze spočívala v tom, že vám o známých disidentech vyprávěli, kolik dostávají ze Západu dolarů. ‚A vy jste dostal nějaké dolary?! Nedostal, že jo?! No tak vidíte.‘ A disidentům zase vykládali, že ty máničky jsou jenom narkomani a opilci. Jenže tahle taktika nefungovala. Vždy jsme se potom setkali a měli z toho legraci,“ vypráví Jan Král.

Také Ivo Mludek po návratu z vojny věděl, že chce žít jinak. Objíždět venkovské hospody a pouštět lidem muziku mu už nedávalo smysl. Přestěhoval se z vesnického rodinného domu do garsonky v Opavě a nastoupil jako Král do divadla na místo kulisáka.

Svobodu zažil v Polsku na rockovém festivalu

Opavskem kolovaly polské samizdaty. Země Lecha Walesy a Jana Pavla II., společnost nabitá nadějí ke svobodě fascinovala Ivo Mludka. V roce 1986 se mu podařilo nepozorovaně přejít pěšky česko-polské hranice: „Jeli jsme se na rockový festival. A to jsem měl poprvé pocit, že jsem se fakt dostal někam! Kde jsem svobodný! To bylo neuvěřitelné. Kapely. Co tam se vyprávělo na pódiu do mikrofonu, a nikdo nikoho nezavíral. To bylo pět dnů, kdy jsem si připadal jak na Marsu někde,“ vypráví Mludek. V Polsku navázal kontakty s polsko-československou solidaritou. Od té doby dostával od pašeráků množství materiálů a informací, ze kterých pak částečně vznikal i samizdatový magazín Protější chodník.

Charta 77 bylo veřejné „NE“

Také Jan Král v Ostravě tiskl samizdatové oběžníky, dál se potkával s lidmi z undergroundu. Přestože měli oba strach z vězení, na přelomu let 1988 až 89 podepsali krátce po sobě prohlášení Charty 77. „Charta pro mne znamenala možnost říct ne,“ vypráví Ivo Mludek. V listopadu 1989 se stal jedním z lídrů Občanského fóra v Opavě. Nabídky na vstup do politiky ovšem odmítl, vybral si profesi, která mu to nedovolovala. Už na základní škole prý učitelkám vyprávěl, že chce být novinářem. Během roku 1990 spoluzaložil týdeník Region. Také Jan Král se stal novinářem. S Ivem Mludkem se přátelí dodnes: „Setkáváme se. Máme zkušenost, kterou ostatní nemají. Takže jsme si tím blízcí. Byť názorově jsme někdy na úplně jiném pólu, dokážeme to překonat a dokážeme se bavit velmi otevřeně,“ směje se Jan Král. „Rozumíme si, protože jsme všichni kdysi jezdili těmi estébáckými antony. A když to někde vykládám, v nějaké normální běžné společnosti, tak ti lidé nevěří, že se to tady dělo,“ povzdechl si na závěr vyprávění pro Paměť národa Jan Král.

PAMĚŤ NÁRODA

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno na sedm tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo komunismu. Kontaktujte Post Bellum. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších krajských městech. Podporuje jej například i olympionik Vavřinec Hradilek v novém videu.

Z Paměti národa vznikají rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. O Janu Královi a Ivo Mludkovi si poslechněte v sobotu 21. dubna v 21h na Radiožurnálu nebo na webu Českého rozhlasu Plus, zde.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Mikuláš Kroupa
Mikuláš Kroupa
Další články autora
Tomáš Netočný
Tomáš Netočný
Další články autora