Vyslanci hnutí Chabad vstoupili před 25 lety do světa, kde bylo téměř 80 let nemožné žít podle pravidel judaismu, a oni přesto neúnavně pracovali, aby překonali mnohé potíže. Sovětský svaz přestal existovat, přestal tak existovat režim, který svobodu slova a náboženského vyznání nahradil strachem a lží a který zotročil a vraždil tři generace svých vlastních občanů.

V prosinci 1991 přijely do země tři mladé manželské páry vybrané a vyslané vrchním rabínem hnutí Chabad Lubavič, rabínem Menachem M. Schneersonem, aby se staly prvními zástupci hnutí v Sovětském svazu.

Do Moskvy byli vyslaní manželé rabín Berel a Chanie Lazar, na Ukrajinu do Dněpropetrovska rabín Šmuel a Chana Kaminezki a rabín Moše a Miriam Moskovič do Charkova.

Mladí průkopníci, naivní a nadšení rabíni a jejich manželky věděli, že je čeká spousta práce. Od prvního dne, kdy přijeli do jim přidělených měst, Židé, kterým byla po desítky let odepírána možnost žít podle pravidel judaismu, studovali Tóru a učili se o židovském životě předtím, než urychleně získali vystěhovalecké vízum a opustili Sovětský svaz poprvé a navždy.

Někteří Židé (tzv. refusniki, od anglického slova odmítnout) žádali o vystěhování do Izraele již v 70. letech minulého století a samozřejmě byli odmítnuti. Nejznámějším z nich byl budoucí významný izraelský politik Natan Šaranský, který byl v roce 1977 uvězněn v Moskvě a poté v táborech na Sibiři. Až v roce 1986 byl vyměněn na tzv. mostě špionů v Berlíně za Čechoslováka Karla Köchera v USA odsouzeného za špionáž, který později pracoval v Prognostickém ústavu a jeho kolegy byli tehdy budoucí prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman.

Ovšem každá vlna Židů, kteří naplnili doposud prázdné synagogy a poté opustili svou zemi, byla nahrazena další vlnou těch, kteří se k takovému kroku teprve chystali, muži a ženami doslova prahnoucími po znalostech o své víře. Pro vyslance hnutí Chabad to byla nikdy nekončící práce a radost.

„Určité věci se tehdy staly mnohem snazší,“ vzpomíná tehdy sedmadvacetiletý rabín, který je dnes vrchním rabínem v Rusku, „ale pokud se týká financí, bylo to mnohem horší. Právě v té době bylo méně potravin, méně pomoci, méně peněz z ciziny. V tom smyslu to bylo velmi těžké.“

Rabi Lazar navštívil Moskvu v době, kdy už probíhala perestrojka, a tak již nebylo nutné pašovat tajně do země židovské náboženské knihy, macesy nutné k oslavě Pesachu a nože nezbytné ke košer porážce či k vykonání obřízky.

Vrchní rabín hnutí Chabad Lubavič, který měl kořeny na Ukrajině, ihned jak jen to bylo možné, vybral, vyškolil a poslal do neklidné postkomunistické země 3 mladé rabínské páry.

Manželé Kaminezki zamířili do Dněpropetrovska, kde otec Rebeho Schneersona zastával funkci vrchního rabína 21 let až do doby, kdy byl právě v době svátku Pesach v roce 1939 zatčen a krátce poté popraven. Po druhé světové válce se město stalo prakticky vojenským centrem s továrnami na výrobu raket a bylo hlavním městem ukrajinského vesmírného programu. Důsledkem bylo, že cizinci zde měli vstup zakázán až do roku 1988, dokonce i poté armáda hrála hlavní roli v civilní správě města. Západní turisté se stali téměř neexistujícím živočišným druhem v Dněpropetrovsku, který se pomalu otevíral světu.

„Jediný anglický mluvící turistický průvodce ve městě byl po celou dobu tak zaneprázdněn, jako učitel salsy na hřbitově,“ vylíčil rabín v rozhovoru pro New York Times jaká byla situace v dubnu 1989 ve městě.

V roce 1991 se Kaminezki usadili v této šedé zóně. Z 50 synagog se zachovala jen jedna, ve které ovšem mladý pár nadšeně přivítali místní Židé. Dva studenti ješivy, dnes významní představitelé izraelských náboženských institucí, jim od začátku pomáhali, včetně hledání vhodného ubytování, z počátku v hotelu Dněpr.

„Policie nás sledovala na každém kroku. Nikdo nám nechtěl pronajmout byt. Mnoho Židů se k nám dokonce obávalo jen přiblížit, léta strachu a represí zanechala v lidech hluboké stopy,“ vzpomíná rabín. „Pokusili jsme se sehnat tlumočníka, ale ten před námi doslova utekl,“ vzpomíná Chaja Kaminezki.

Měli problém si obstarat jídlo a posléze jim došly i peníze. Byli též velice osamělí. Dovolat se do USA bylo otázkou tří dnů, kdy se čekalo na spojení. Ale už se rýsoval malý pokrok. Manželé ihned po příjezdu otevřeli mimoškolní program, který později přetransformovali na plnohodnotnou školu pojmenovanou po rabínovu otci.

Rabín také navštívil starostu města kvůli získání vhodné budovy pro novou školu, ten jej skoro vyhodil a na rozloučenou ho poslal zpět do Ameriky. „Ve škole mi lidé řekli, že starosta je antisemita, že po něm nemám raději nic žádat. Trvalo mi rok, než jsem za ním zašel znovu, ale nakonec se stal naším velkým přítelem a zařídil to tak, že jsme od města získali ohromný vzdělávací komplex, který dnes máme. To je důkazem toho, že nemáme lidi soudit předem.“

Manželé Moskovič přiletěli do Moskvy se synem v povijanu stejným letadlem jako Lazarovi. Prošli celní kontrolou se svými deseti zavazadly a po krátké a depresivní návštěvě vrzající synagogy v jedné z moskevských čtvrtí byli následně usazeni v nočním vlaku do Charkova. Ve strachu, že minou své cílové město, bez znalosti jazyka a zejména jiného písma věděli jen to, že název začíná v latince písmenem „X“, a tak probděli celou noc a kontrolovali na každé zastávce to jediné známé „X“ z jejich nového domova.

Krysami zamořený hotel v Charkově se stal na 6 měsíců jejich domovem, Pepsi měli k snídani, obložený chléb k obědu a šoulet z plechovky ohřátý na vařiči k večeři. Přesto nastaly úžasné momenty, kdy 1 000 Židů oblehlo synagogu, aby přivítali mladý pár, z nichž mnozí nemohli uvěřit, že rabín může být tak mladý muž.

„O šábesu manžel ohlásil, že otevíráme nedělní školu,“ říká Miriam. „Přišla jsem druhý den do školy s několika fixy a papíry, které jsem si připravila. Sedělo tam 150 dětí a netrpělivě na mě už čekaly.“

Do pondělí se 15 mladých mužů zapsalo jako řádní studenti první charkovské ješivy od začátku druhé světové války. Na svátek stánků Sukot se tisíce Židů shromáždilo na hlavním náměstí před kolosální sochou Lenina.

Novou „svobodu náboženství“ využily k emigraci téměř 3 miliony Židů. „Přišli jsme do země v době, kdy exodus vrcholil. Cítil jsem se jako bych stál na hlavním nádraží. Každý den se lidé přicházeli poučit o svém židovství, a aby se připravili k odchodu na vytoužený Západ. Každý den přicházeli noví lidé a odliv Židů se nezastavil ani po vzniku Ruska. Všudypřítomný antisemitismus, nedostatek potravin a finančních prostředků odváděl stále více Židů do Izraele – jakékoli místo se zdálo lepší, než Rusko.

„Ujišťovali jsme lidi, že tam budeme do té doby, až poslední Žid odejde – že zhasneme světlo,“ říká Kaminezki.

Chabad se později zaměřil na budování místních židovských komunit. V roce 1993 diamantový magnát a filantrop Lev Lavijev začal s aktivními investicemi do rozvoje hnutí Chabad v zemích bývalého Sovětského svazu. Tehdy se částečně zastavila alija Židů do Izraele.

Dnes má jen Moskva téměř 30 Chabad center, zatímco Dněpropetrovsk je sídlem impozantního centra s názvem Menora, největšího židovského centra na světě. Charkovská synagoga s kopulí a další vzdělávací náboženské instituce jsou zasvěceny životu v judaismu. Chabad je přítomen ve 250 městech bývalého Sovětského svazu, z nichž sto má stálého rabína.

Lenka Hoffmannová
Lenka Hoffmannová
Další články autora