Rozhlasový dokument Příběhy 20. století, který vysílá každou neděli po osmé večer Český rozhlas Plus, vychází z vyprávění Josefa P. Skály a Bohumila Doležala. Zaznamenali je lidé z neziskové organizace Post Bellum, uložili a zpřístupnili na portále Paměť národa.

Všechny srpnové Příběhy 20. století jsou věnovány 50. výročí počátku dlouhé sovětské okupace Československa a ani pořad, který vysíláme tuto neděli, není jiný.

Nesnažíme se v něm podrobně rekonstruovat události dramatické noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy do země vtrhly armády tehdejší Varšavské smlouvy, ani následujících hektických dnů – tomu se jistě bude věnovat, v rozhlase i jinde, řada historiků a publicistů.

Chceme spíš připomenout, jak lidé, s nimiž jsme natáčeli obsáhlá interview pro archiv Paměti národa, tehdejší dění reflektují. A protože se sovětskou okupací začíná také dvacetileté období tzv. normalizace, tedy poměrně dlouhé fáze komunistického totalitního režimu, navazující v mnohém na 50. léta, chceme snad ještě víc ukázat, jak okupace a následná politika kolaborantské KSČ zasáhly do jednotlivých lidských životů.

Vzpomínky na Pražské jaro 1968, které předcházelo vojenské akci proti Československu a stalo se záminkou k okupaci, jsou si z pochopitelných důvodů velmi podobné. V zemi se sice v roce 1968 nezměnil režim, stále nedemokraticky vládla KSČ, avšak v určitých oblastech se otevřel dosud nebývalý prostor svobody, který se lidé (velmi často bezpartijní) rychle pokoušeli k něčemu smysluplnému využít.

Probrat se z letargie

Lékař Josef P. Skála (narozen roku 1941) například vzpomíná, že „jaro 1968, to byl úžasný zážitek. My jsme tenkrát založili organizaci, která se jmenovala Svaz mladých vědeckých pracovníků, a snažili jsme se předělat dosavadní vědeckou přípravu. Protože například, co se týká kandidátů věd, ti tenkrát museli dělat ruštinu, museli dělat vědecký komunismus, museli dělat marxismus-leninismus, ale skoro nic odborného. A my jsme se snažili, aby se dělala angličtina, odborné vzdělání, prostě to, co je potřeba a co se dělá v lékařském výzkumu. Bylo nás dohromady asi dvacet, scházeli jsme se, napsali jsme program a snažili jsme se změnit tu vědeckou aspiranturu.“

Nynější profesor Skála měl pocit, že společnost se probrala z letargie: „Víte, mně to připadalo, že v 50. a 60. letech, až do pražského jara, trpěla skoro celá naše země chorobou, která by se dala diagnostikovat jako „Encephalitis lethargica“. To znamená, že žijete, ale vlastně nežijete. Ta choroba byla popsána asi ve 20. letech v Americe. Prostě lidé žili desetiletí, jako by nevnímali, jako by byli v jakémsi suspendovaném stavu částečného bezvědomí. Potom neurologové objevili látku, které se říká L-dopa – a použili ji u pacientů, kteří trpěli tou letargií. A pacienti se najednou probrali a začali žít. A mně se zdálo, jako by celému našemu národu na jaře 1968 někdo dal ten lék. Takže jsme se probudili.“

Týden solidarity

Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 začala okupace, byli lidé otřeseni a zaskočeni, i když třeba s nějakým zásahem Sovětského svazu proti náhle příliš svobodnému „satelitu“ počítali.

Politolog a v té době literární kritik Bohumil Doležal (narozen 1940) říká, že „to přece tehdy musel čekat skoro každý. Ve společnosti byl už někdy v dubnu 1968 strach a obavy. Můj kamarád a guru, historik Emanuel Mandler, tehdy zcela věcně říkal, že Sověti si takový vývoj, jaký byl u nás, nemohli nechat líbit, to by se jim rozpadla celá ta jejich Tramtárie, protože by si z ní každý jednoduše odešel. Řekl bych, že v duchu něco takového čekal každý, jen se lidé utěšovali, že to snad nebude tak hrozné.“ (Delší rozhovor s Bohumilem Doležalem na téma roku 1968 si můžete přečíst například zde.)

Československá společnost se v prvním týdnu počínaje 21. srpnem semkla proti okupantům, sjednotila se v obraně svobody a vlastní důstojnosti. Ozbrojený boj byl nemožný, přesto se však dala dělat spousta dobrých věcí, které demonstrovaly jasný postoj, znesnadňovaly kolaboraci a vedly například k dezorientaci okupačních sil. Již citovaný Josef P. Skála tehdy pomáhal známému-kameramanovi natáčet dění v pražských ulicích a také vzpomíná, jak s kamarádem rozvážel po Praze letáky, na nich byly vytištěny poznávací značky civilních automobilů, které zabavila sovětská armáda a používala je k různým tajným účelům včetně zatýkání.

„Dostali jsme čísla těch aut, takže jsme udělali letáky, rozmnožili je na cyklostylu snad v tisícovém nákladu a rozváželi je autem,“ říká Josef P. Skála. „Byla to stará aerovka, jen dvousedadlová, a mezi námi ležely stovky těch letáků. Zastavili nás Rusové, tedy spíš Asiati, a mám dokonce pocit, že ani nemluvili rusky, protože jsme se s nimi snažili komunikovat, ale nešlo to. Z toho auta nás vytáhli a postavili ke zdi. Stalo se to u sídla Ústředního výboru KSČ. Před námi stál voják, mířil na nás samopalem, prst na spoušti a nebylo s ním možné mluvit. Takhle jsme stáli asi sedm hodin. Nemohli jsme si samozřejmě odskočit na záchod, netušili jsme, co se s námi stane, vojáci se samopalem se střídali. A najednou po těch mnoha hodinách přišel důstojník a řekl nám rusky, ať rychle vypadneme a auto že je zkonfiskováno. Byl to neuvěřitelný zážitek naprosté bezmoci.“

Selhání politiků

Českoslovenští občané, ať už členové nebo nečlenové KSČ, se v neposlední řadě sjednotili v podpoře svých politických reprezentantů, odvlečených tehdy do Sovětského svazu. Nejvyšší představitelé státu a reformního křídla KSČ dostali v těch dnech důvěru, kterou bohužel zklamali: Za pár dní, 27. srpna 1968, podepsali (s jedinou čestnou výjimkou Františka Kriegla) tzv. Moskevské protokoly, a tím i bezpodmínečnou kapitulaci. Od té chvíle se jednota a odhodlání zrazené společnosti drolily, po krátkém vzepětí nastupovala rezignace.

Josef P. Skála vzpomíná, že „krátce po našem zatčení se zrovna vrátili Dubček a Smrkovský z Moskvy. A v tom okamžiku, kdy začali říkat: ‚Rozejděte se, poslouchejte, byly by jinak nesmírné a nedozírné následky‘, začali se lidé v proluce u Dětského domu, kde se předtím svobodně diskutovalo, divně hádat. Jedni říkali ‚rozejděme se‘, jiní říkali ‚ne, vždyť to udělali pod tlakem, nemůžeme je poslechnout‘. A já jsem si najednou s hrůzou uvědomil, že ta jednota, kterou jsme měli prvních pět dnů, už tam není. Měl jsem ten již zmíněný čerstvý pocit absolutní bezmoci a neschopnosti komunikovat s člověkem, který drží samopal, a záhy jsem také pochopil, že kupříkladu svobodná činnost ve Svazu mladých vědeckých pracovníků bude brzy považována za činnost protistátní. Takže v tom okamžiku jsem si uvědomil, že musím ze země odejít.“

Začala tzv. normalizace – a Josef P. Skála odešel ilegálně do Vídně, poté do Švédska a nakonec do Kanady.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!