Všichni známe ty radostné záběry z květnových dní roku 1945. Jak pražská děvčata zasypala sovětské tankisty právě rozkvetlými šeříky. Krmila nás tím komunistická propaganda a část obyvatelstva osvobozovací legendě uvěřila.

U nás doma jsme tomu neuvěřili. Příjezd Rudé armády v roce 1945 moji rodiče i prarodiče považovali za stejnou tragédii jako vpád Wehrmachtu v březnu 1939. Jenom to v prvních poválečných dnech a týdnech ještě nebylo tak zřejmé. A ani pak to nebylo jasné bohužel všem Čechům. Ve skutečnosti ale obsazení území Československa Rudou armádou zahájilo po nacistickém teroru další vlnu brutálního bezpráví. Pod hlavičkou osvobození se Československo propadlo do otroctví Sovětského svazu a zločinné komunistické ideologie.

Je přitom jasné, že kdyby do Prahy dorazila Pattonova 3. armáda, která dva dny před příjezdem sovětských vojáků vyslala na území hlavního města svoji průzkumnou jednotku, tak by se celý poválečný vývoj země odvíjel odlišně. Zřejmě by nedošlo k tak plošné a brutální likvidaci sudetoněmecké menšiny, nýbrž jen k potrestání konkrétních nacistických zločinců a kolaborantů.

Nedošlo by k odvlečení stovek ruských emigrantů, kteří v naší zemi před tím našli útočiště před bolševickou tyranií. Sovětská NKVD je v rozporu s právním pořádkem v prvních měsících po příjezdu Rudé armády vytahovala z jejich bytů a bez jakéhokoli právního procesu je posílala do lágrů na Sibiř. Nedošlo by pak ani k okrádání českých podnikatelů a sedláků komunisty, k justičním vraždám a k masovému zavírání Čechů do bolševických kriminálů a koncentráků. To vše včetně zbídačení země způsobila Rudá armáda, jež dorazila do Prahy nikoli z vojenské nutnosti, nýbrž kvůli politickému rozhodnutí a západnímu ustupování Stalinovi.

Vladimir Putin při každé oslavě vítězství prohlašuje, že Rusové přinesli svobodu mnoha národům světa. V tom je ten klíčový bod, o němž je třeba mluvit. Výsledkem osvobozování by totiž měla být politická svoboda a národní suverenita. Jenže Rudá armáda neosvobodila Čechy, Slováky, Poláky, Maďary, východní Němce a další národy proto, aby jim nezištně darovala suverenitu jejich rozhodování. Stalin se na důsledky porážky nacistického Německa díval s naprostým cynismem jen jako na příležitost získat nové kolonie. Pobaltským státům, na jejichž likvidaci se dohodl s Hitlerem, nevrátil ani formální samostatnost. Polsku, které si v roce 1939 s Hitlerem brutálně rozdělil a „svůj“ ukradený díl po válce už nevrátil, velmi špinavou metodou vnutil vládu prosovětských komunistických agentů.

S Československem jednal Stalin zdánlivě v rukavičkách, protože prezident Edvard Beneš mu sám vlezl na lopatu. Po mnichovském traumatu došel Beneš k závěru, že zvládne se Stalinem vyjednat nové mezinárodní zabezpečení republiky a zároveň u nás udržet demokracii, byť s výrazným socialistickým nátěrem a s vyřazením pravice ze hry. Stačily necelé tři roky a Stalin ho z tohoto omylu vyvedl. Beneš umíral v hořkém zoufalství, protože věděl, že ho Stalin za vydatné pomoci domácích komunistů zcela obelstil.

Mezi takzvaným osvobozením Rudou armádou v květnu 1945 a únorovým pučem v roce 1948 je přímá příčinná souvislost. Bez tanků obsypaných šeříky by nerozdrtila československou demokracii ta pověstná obrněná pěst dělnické třídy. Tedy komunistická strana a její soukromá armáda Lidové milice.

Za Československo padlo jistě mnoho ruských, ukrajinských, běloruských, gruzínských, kazašských, uzbeckých a dalších vojáků. Padli v ohromném vzepětí sovětského komunistického impéria, kterému se podařilo za výrazné materiální spojenecké podpory ze Západu zničit východní část impéria Hitlerovy třetí říše. Byl to nelítostný boj dvou totalitních států. Sovětský svaz byl po paktu Molotov-Ribbentrop nejprve spolupachatelem a až poté se ocitl v roli oběti hitlerovské agrese. Tehdy Stalin pod dojmem německého útoku zmírnil tyranii svého bolševického režimu, mírně uvolnil náboženský i národnostní útlak, a národy Sovětského svazu projevily zcela nezpochybnitelné hrdinství. Také je ovšem pravda, že v souvislosti s tamními metodami válčení často hnaly jednotky NKVD před sebou nešťastné vojáky na smrt jako dobytek na jatka.

Ani jeden z těch 100 tisíců sovětských, vesměs ruských a ukrajinských vojáků, kteří padli při osvobozování Československa, nemohl za to, že Stalin u nás poznenáhlu vyměnil teror nacistický za teror komunistický. A udělal to navíc tak chytře, že se na tom komunistickém teroru podíleli naši vlastní lidé. Hitlerova brutalita byla okatější a výraznější, vedla k okamžité potupě a otevřenému teroru. Stalinova brutalita byla mnohem více zaměřená na vymývání mozků, zotročení psychiky lidí za zpěvu optimistických písní. Sovětský svaz pak okrádal své kolonie o jejich nerostné suroviny a kolonie mu za to ještě děkovaly. Komunistická diktatura vydržela mnohem déle a v morálce lidí napáchala nakonec mnohem větší škody. Část Čechů má ještě dnes pocit, že to vlastně bylo hezké.

Nebylo.

Prostě to nebylo osvobození, po němž bychom byli svobodní. Bylo to osvobození od nacismu, po němž jsme se stali kolonií jiného totalitního impéria. Žádný důvod k oslavě. A už vůbec ne k vděčnosti. Jakákoli vděčnost vůči dnešnímu Rusku je zcela nemístná. Pomníky vojákům Rudé armády jsou smutnou připomínkou jejich utrpení. Ale s vděčností ruskému státu a natož současné ruské vládě je třeba udělat rázný konec.