Výročí mnichovské konference a odtržení Sudet vyvolalo mnoho plamenných a vášnivých projevů. A téměř unisono slyšíme: měli jsme se bránit, měli jsme bojovat, Mnichov ohnul národu páteř.

Vůbec se nezlobím na vojenského historika Eduarda Stehlíka, jehož hlas je v tomto ohledu asi nejslyšitelnější. Je to ušlechtilý a zásadový voják, jeho práce je přínosná a jemu bych osobně věřil, že by šel bojovat. U mnoha jiných lze mít ale oprávněné pochybnosti. Ta debata je totiž dnes, ruku na srdce, jen akademická, protože tento verbální boj není dnes již ničím nebezpečným. Nikomu nehrozí, že by padl pod koly tanků.

Tato debata má ale jeden závažný a velmi negativní aspekt. Vytváří dojem falešného hrdinství ve věci, o kterou již nejde, a zakrývá zbabělost a nečinnost naopak ve střetu, který je zcela aktuální a v němž nám jde o všechno.

Česká republika je napadená. Nejsou to nepřátelské tanky na hranicích, za nimiž by stála ukázková postava hajlujícího vůdce. Současný útok na českou demokracii má hybridní povahu, je maskovaný a to dovoluje mnoha lidem dělat, že se nic neděje. Přeborníky jsou v tomto ohledu zejména z mnozí novináři, kteří by přitom měli při obraně svobody stát v první linii.

Napadení České republiky se odehrává prostřednictvím formálně  demokratických mechanismů včetně voleb, v nichž mají ale zásadní náskok strany, jejichž cílem je rozvrátit polistopadovou demokracii. Je to náskok finanční a komunikační. Na straně demokratických stran je minimum českých médií, protože ti „demokratičtí“ novináři jsou okázale neutrální, zatímco média, jež podporují ruskou pátou kolonu, vystoupení z Evropské unie anebo vládnoucího oligarchu, neutrální být nemusí. Prostě dělají téměř nerušeně svoji špinavou práci a jen málokdo jim oponuje.

Zlomení páteře po Mnichovu je tématem pro historiky. Zlomení páteře v době komunismu je mnohem konkrétnější téma, protože má stále ještě důsledky pro naši současnou dobu. Ale nejožehavějším tématem je zlomení páteře, k němuž dochází dnes a bývá dojemně zakrýváno. Kupříkladu někdo musí sloužit a kolaborovat, protože má hypotéku.

Otázka, zda jsme měli bojovat a bránit se v roce 1938, je již opravdu málo relevantní. Tehdejší heroické nadšení milionů Čechů nelze přehlížet a v lepším mezinárodním kontextu se z něj mohla stát hvězdná hodina národa. Bez spojenců by se ale jednalo jen o nesmyslná jatka.

Hlavní ale je, že příležitost k obraně je právě teď a právě tady. Nekouká z toho příliš patosu, ale je to velmi potřebná obrana demokratického státu, který si to zaslouží. Česká republika si zaslouží, abychom ji ubránili před Babišem, Zemanem, Okamurou a komunisty, kteří se všichni společně snaží zničit všechno, čeho jsme po Listopadu v civilizační a kulturní rovině dosáhli. A není to vůbec málo. Díky fungující demokracii a začlenění do západních struktur jsme udělali ohromný skok ve všech ohledech. A to bychom měli bránit.