Vláda zahájila práce na legislativní změně, která by umožnila přímou volbu starostů a hejtmanů. Není moc jasné, proč se odstupující vláda bez podpory sněmovny aktivně pouští do tak dalekosáhlých koncepčních změn. Podstatnější jsou však souvislosti a pravděpodobné dopady potenciální přímé volby starostů, primátorů a hejtmanů.

Obecně platí – a zahraniční zkušenosti to potvrzují –, že kombinace přímé volby šéfa exekutivy s parlamentní formou vládnutí není šťastná a vyvolává potíže. Dokonce i v systémech označovaných za prezidentské nebo poloprezidentské, kde má šéf exekutivy rozsáhlé, od parlamentu neodvozené pravomoci, je reálná síla přímo volené exekutivy do značné míry závislá na tom, zda má hlava exekutivy podporu legislativní většiny. V parlamentních systémech to platí naprosto. Proto pouze jediná země v historii provedla experiment se zavedením přímé volby premiéra, a sice Izrael v letech 1996–2001.

Pro české publikum může být poučný kontext: izraelská veřejnost byla znechucena složitými koaličními vyjednáváními a dospěla k pocitu, že bude lépe nahradit je přímou vůlí lidu. Hned v prvních takto konaných volbách se ovšem ukázal základní problém této novinky: premiérem byl zvolen Benjamin Netanjahu ze strany Likud, ale výrazně nejsilnější stranou v parlamentu byla Strana práce. Následovaly rychlé předčasné volby, po nichž se situace v podstatě opakovala, ale vláda se přece jen nějak poskládala. Izraelci následně ústavní inovaci zrušili a už v dalších volbách se vrátili k dlouhodobě funkčnímu a celosvětově vyzkoušenému modelu, že vládu sestaví ten, kdo má za sebou parlamentní většinu.

Chceme ještě hlubší společenské příkopy?

Pokud jde o případnou přímou volbu českých starostů a hejtmanů, je situace tím složitější, že samospráva – na rozdíl od ústavního uspořádání státu – není založena na dělbě moci. Vyjadřuje to článek 101 české ústavy, podle nějž obce a kraje spravují jejich zastupitelstva. Starostové a hejtmani proto v oblasti samosprávy prakticky nemohou mít vlastní, na zastupitelstvech nezávislou kompetenci. (Jiná situace je v oblasti řízení státní správy delegované na obce a kraje.)

Samozřejmě můžeme diskutovat o změně ústavy – ta by však v tomto případě byla skutečně dalekosáhlá, neboť bychom se bavili o změně celého pojetí územní samosprávy, jak se na území našeho státu kontinuálně vyvíjelo od zavedení samosprávy v roce 1848. Jde o uspořádání, na které jsou naši občané po generace zvyklí a které vlastně nepřináší žádné problémy z hlediska formování radničních většin a ustavení „exekutivy“ obce, města či kraje.

Pokud by se prvek přímé volby starosty či hejtmana do systému vnesl bez změny ústavy, pak lze již předem jednoznačně konstatovat, že účinky by byly pouze negativní. Jistě je představitelné, že v rámci volby zastupitelstva bude jeden jeho člen volen odděleně od zbytku kandidátů přímo do funkce starosty nebo hejtmana. Pak se ovšem ocitneme v „izraelské“ situaci: starosta nebo hejtman bude mít přímý lidový mandát, ale nebude mít za sebou většinu zastupitelstva, bez nějž v oblasti samosprávy nebude ale schopen efektivně fungovat. Bude ovšem – zvláště v pověřených obcích, ve městech a v krajích – ihned kontrolovat úřednický aparát a činnosti přenesené státní správy. Možná tak ani nebude mít přirozenou motivaci dosáhnout se zbytkem zvoleného zastupitelstva nějaké shody.

Ve velkém to ostatně vidíme na příkladu současné vlády. Přímá volba navíc samozřejmě ještě více vyhrotí volební kampaně, po nichž budou zůstávat ještě hlubší příkopy, zatímco kompromisy nezbytné k dlouhodobě úspěšnému fungování jakéhokoli celku budou ještě složitější. Přímá volba starostů a hejtmanů proto není jen tak nějaký obyčejný populistický tah. Je to aktivní program destrukce a recept na prohloubení konfliktů a rozdělení společnosti až do té nejposlednější obce.

Revue Forum Banner

Jiří Nantl
Jiří Nantl
Ředitel CEITEC, expert ODS pro výzkum a inovace
Další články autora