Co se stalo na konci listopadu 1989? Byla to revoluce, převrat, dohodnuté předání moci, změna fasády, za kterou se nic podstatného nestalo?
Kdybychom vyšli z definice, jak ji uvádí třeba Encyclopaedia Britannica, tak revoluce je podle sociálních a politických věd, velká, náhlá, a tudíž běžně násilná změna vlády a s ní spojených sdružení a struktur.
Až na to násilí by to v podstatě sedělo. Padla jak formální vláda, tak i vedoucí úloha KSČ, která za touto vládou stála. Tehdy se tak stalo během několika dní. Personálně se obměnily všechny tři naše parlamenty a orgány komunální politiky. Znamenalo to konec nebo marginalizaci mnoha organizací, které byly s vládnutím KSČ spojené, od údajných odborů, které nebyly odbory, až po pionýra. Došlo ke změnám v médiích. Někde ovšem k radikální změně nedošlo, třeba v armádě, policii a soudech. Tam by to šlo dost těžko z podstaty věci, protože bylo snazší nahradit politiky než důstojníky a soudce. Tam mohly padat jen největší hlavy a řada lidí stranu hbitě opustila, na svých místech ovšem zůstali.
Pokud jde o násilný charakter změny, k tomu nedošlo, protože jaksi nebylo, kdo by byl nějakého násilí technicky schopen, krom ozbrojených složek komunistické moci samotné. Proti ní se skutečně myslivci a sportovní střelci postavit nemohli. Jedinou hmatatelnou opoziční silou tak byla hrozba generální stávkou. Ta by šla sice potlačit násilím, ale sotva za tehdejší mezinárodní situace, když bylo komunistické panství v Evropě beznadějně v troskách.
Že to někomu nebylo dlouho jasné, je vidět třeba na titulní straně Rudého práva ze 17. listopadu 1989.
Nebo důležité zamyšlení na straně tři téhož dne:
Takže když někdo bude chtít mluvit o revoluci, nebude si úplně vymýšlet, ale na druhou stranu tady zase chybělo aspoň trochu zavírání a věšení a úprky do exilu a nějaké to vyvlastnění, na které jsme u revolucí zvyklí. Došlo ale zase k velké změně majetkových poměrů restitucemi a privatizacemi.
Změnilo se hodně, ale ne všechno, což má následky dodnes.
Sociolog Jiří Kabele napsal nedlouho po revoluci/nerevoluci 22. 7. 1991v Respektu: „Všechny zavrženíhodné modely vládnutí mají jedno společné: dominují zde sociální sítě známostí, mocenských klanů a aparátů, které se zařídily po svém na úkor druhých. Komunistický režim přežíval na solidární moci bezmocných, kterým idea socialismu již vlastně nic neříkala. Nebyla to příliš čestná existence, ale určitě docela pohodlná a přítomně zabezpečená. Bohužel byla také zjevně neperspektivní. Pro komunisty se stala vláda ve zpustošené zemi břemenem, kterého se s přihlédnutím k mezinárodnímu vývoji docela rádi zbavili. I proto byla jejich moc v listopadu 1989 tak překvapivě snadno svržena.Vysvobození od komunistické moci neznamená bohužel zrušení moci sociálních sítí.“
Měli jsme to pak poznat na moci, kterou si uchovali všelijací bývalí estébáci, pracovníci zahraničního obchodu a údajně (nebo i skutečně) nezbytní technokrati na ministerstvech a v ekonomice. Oč více byla ta moc neoficiální, o to více byla do společnosti vrostlá. Jen jeden příklad za všechny jsou soudci, kteří mají stále sklon více věřit bývalým důstojníkům StB, kteří popírají i obsah svých vlastních písemností, než jejich obětem.
K pozdějším debatám o tom, zda šlo zrušit komunistickou stranu, se dá říci asi tolik, že není úplně jasné, kdo to měl udělat. Když se objevuje názor, že „Havel nezrušil…“, lze na to jen říci, že Havel nemohl zrušit jakoukoli stranu, protože mu to nepříslušelo.
V povědomí je, že se o to prý na počátku 90. let pokusil Tomáš Sokol, což on sám (v rozhovoru pro Svobodné fórum 12. 3. 2015) vysvětluje trochu obšírněji: „Měl jsem to vymyšlené tak, že to, co mají ve stanovách, by po skutkové stránce mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu propagace fašismu a podobného hnutí. Protože komunistická strana tu legálně existovala minimálně od poloviny roku 1945, bylo obtížné tu někoho trestně stíhat, protože je v této straně, která má takové stanovy bez něčeho dalšího. Aby se nemohli vymlouvat na nedostatek subjektivní stránky, tedy na nevědomí toho, že jednají protiprávně, tak jsem je upozornil, že jednají protiprávně a budou-li pokračovat, tak může nastat, že někomu bude sděleno obvinění pro tento trestný čin. Dál jsem se nedostal, protože kolem toho vzniknul šílený rumrajch… komunisté ve Federálním shromáždění začali křičet, že nebudou hlasovat pro transformační zákony, pokud Sokol bude dělat takové věci. To byla politika, na kterou já jsem nebral ohled. Řekli mi, že pokud vydám takové usnesení, tak ho zruší a tím to skončilo. Bylo to postaveno čistě na trestní bázi, já jsem jako prokurátor nemohl zakazovat politické strany. Mohl jsem ale vytvořit situaci, že když někdo něco řekne, tak bude trestně stíhaný.“
Takže strana tu zůstala. Věcně se dá ještě dodat, že za Borise Jelcina byla komunistická strana v Rusku zrušena a moc si tím nepomohli.
Sociolog Miloslav Petrusek psal 16. 11. 2002 v Mf DNES o nevyužité šanci, kterou bylo „potrestání viníků a radikální, věcný rozchod s ‚komunismem‘.“ „Rozchod nikoli prostřednictvím bezzubého zákona o jakési imaginární nespecifikované zločinnosti nespecifikovaného režimu, ale rozchod potrestáním a odsudkem konkrétních lidí a – nebojme se říci – zákazem konkrétních institucí: trapný Socialistický svaz mládeže jsme zakázali a Pionýr umřel na úbytě, ale matka strana sama zůstala nedotčena. Proč k radikálnímu rozchodu s minulostí, rozchodu právnímu i mravnímu, nedošlo, ačkoliv by se toto všechno mohlo provést (a nepochybně by se i provedlo) prostředky právně korektními a sociálně humánními, mi zůstává záhadou. Nevěřím sice v teorii spiknutí, ale jakési černé pochybnosti mám.“
Pochybnosti hraničící s jistotou můžeme mít taky. Jedním z možných vysvětlení může být, že komunistů bylo prostě příliš mnoho, skoro každý desátý občan země. I když se z komunistů stali bývalí komunisté, což se týká i bývalých komunistů v disentu, resentimenty v nich zůstaly. To je fakt, s kterým můžeme jen počítat, ale nemůžeme ho zpětně změnit. Pracujeme s tím, co máme.
Když dnes někdo po dávné bitvě volá po tom, co se mělo udělat a jak měla proběhnout dekomunizace, dá se na to odpovědět docela snadno. Dnes jsme v mnohem lepší výchozí pozici, než byla ta v listopadu 1989. Víme si ale rady s tím, co udělat s dnešní dost neúnosnou mocí Zemana Babiše? A pokud si s tím víme rady, bude to mít nějaký praktický dopad?