S blížícím se výročím založení Československa položil deník FORUM 24 známým osobnostem tyto dvě otázky: Vzbuzuje ve vás stoleté výročí založení Československa pocit hrdosti? Jak vidíte budoucnost českého státu v příštích dvaceti letech? Tentokrát odpověděl svým textem psychiatr Cyril Höschl.

Profesor Höschl zdůrazňuje, že právě v této době může stát česká společnost na jakési rozhodující křižovatce. Zároveň je to ale i text, v němž píše, proč je hrdý na Českou republiku.

Pocity mají své vnitřní a vnější projevy. Zejména ty vnější se od sebe mohou i při stejném pocitu velice lišit. Smutek balkánské plačky se projevuje jinak než splín severského autisty.

Tak i „pocit hrdosti“, nota bene národní. Češi jsou lidem vesměs nepatetickým až antipatetickým. Nikdy jsme nebudovali obří kolosea, Fora Romanum, Kremly, Elysejská pole a nejvyšší mrakodrapy na světě. Náš pocit národní hrdosti se nedemonstruje rukou na hrudi při hymně či obrovskými plachtami státních vlajek na každé zahradě.

Jednak takové projevy nemáme na repertoáru a jednak máme jemnější optiku. Tou se mi jeví řada důvodů, proč mít naši zem rád: příjemné klima, byť poslední roky trochu teplejší, než je v kraji zvykem; rozumná hustota osídlení, takže většina lidí nežije ani v tlačenici, ani na samotě; přes všechny politické rozepře stále ještě celkem jednotná společnost; zlepšující se životní úroveň; zlepšující se právní kultura (říkejte si co chcete); navzdory překážkám nová vlna místních podnikatelů; slušná technická vyspělost; dostupná lékařská péče, nízká kojenecká a dětská úmrtnost, prodlužující se délka života; relativně nízká úroveň brutální kriminality; nádherná, malebná a útulná krajina.

A pokud jde o hrdost, ta se u mne odvozuje jednak právě od té spokojenosti a jednak od prožitků umění, na které je naše historie i současnost neobyčejně bohatá.

Družíme se s přáteli, chodíme na výstavy a do divadel, čteme necenzurované knihy, posloucháme hudbu. A koho nenaplňuje hrdostí Smetana, Dvořák, Janáček, Suk, Martinů, Forman, Seifert, Klíma nebo Kundera, ten může sáhnout po Lendlovi, Čáslavské, Zátopkovi, Haškovi, Jágrovi, Navrátilové, Kvitové, Plíškové a desítkách dalších, nemluvě o věhlasných vědcích a lékařích, kteří nám ve světě vybudovali pověst, za niž se rozhodně nemusíme stydět… Jestliže tedy oslavujeme 100. výročí této líhně a započítáme do toho i bezmála sedmdesát let společného státu se Slováky, pak přiznávám, že mne toto jubileum hrdostí naplňuje, i když je pošramocena zklamáními a frustracemi z prodělaných trýzní nacismu a komunismu, zradami spojenců i našinců, na které se zřejmě nikdy nelze spolehnout, a rozbujelým oportunismem populace, které někdy stačí k nástupu do výtahu k politické moci pouhá demagogie.

Předpovídat budoucnost na dvacet let dopředu je prakticky nemožné, neb vždycky je všechno ve skutečnosti jinak. Mudrlanti u nás v šedesátých letech předpovídali v nedaleké budoucnosti visutou dráhu na magnetických polštářích v Holešovicích, Chruščov už před tím mluvil o pěstování kukuřice na Měsíci.

Nic z toho se neuskutečnilo, zato byl svět zaplaven mobilními telefony a protkán internetovou sítí, což nikdo ještě pár let před tím netušil. Čím dál tím častěji se ovšem v některých z nás objevuje předtucha, že se současným světem se něco neblahého stane. Umělci to cítí v kostech a zatím celkem nepovšimnuti příchod neblahých změn jaksi předznamenávají. Tak hmatají na puls naší doby i čtenáři románu Floriana Illiese „1913. Léto jednoho století“ a upozorňují na zvláštní dějinné ticho, jež se rozhostilo před bouří první světové války, jejíž skutečnou roznětku dodnes nikdo vlastně nechápe. Kapitola Červen (1913) začíná slovy: „Červen je měsíc, v němž bude jasné, že k žádné válce nedojde. (…). Henkel Trocken slaví německo-francouzské přátelství.“

Nevíme, zda dnes opět nestojíme na nějaké rozhodující křižovatce. Zevnitř se takový moment dá těžko rozpoznat. Demokracie ještě z módy nevyšla, ale politický establishment už ano. Voliči tudíž hledají alternativy. Touží po jakékoli alternativě k zavedeným strukturám tak zoufale, že se opakovaně přiklánějí k alternativám ještě horším. Nelíbí se jim zkorumpovaná a nedemokratická Evropská unie, ale zároveň jsou ochotni tolerovat daleko zkorumpovanější a nedemokratické Rusko, případně Čínu.

Řada z nás si klade otázku, do jaké míry je současné klima ve společnosti vskutku znepokojující. Otevřeny jsou samozřejmě všechny možnosti, byť s různými pravděpodobnostmi. Chceme-li snížit pravděpodobnost cesty do pekel a zvýšit šance na příznivý vývoj, měli bychom začít pracovat na demontáži absurdní, nabubřelé, svazující byrokracie a zaměstnat armády kontrolorů a byrokratů něčím jiným, tak aby jim sice zůstala lidská důstojnost a pocit, že jsou potřební, ale aby zároveň nemohli již dále škodit a rdousit lidskou tvořivost, podnikavost a elán. Začínají se totiž neúměrně prodražovat a ztráty vznikající jejich činností jsou, obávám se, nesrovnatelně vyšší než ztráty z pochybení, která se snaží postihovat.

Druhý imperativ je návrat ke zdravému rozumu. To předpokládá odbourat zhůvěřilost zvanou politická korektnost a začít pro jevy, lidi a věci používat pravá jména. Ostatně „na počátku bylo slovo“ a slovem, světe div se, je třeba i nyní začít. Dokud se loupež v supermarketu bude označovat jako netradiční nakupování, ilegální imigranti jako cizinci bez dokladů, podvodník jako morálně odlišný, opilec jako chemicky znevýhodněný a terorista jako „radikál“, tak se z toho nevyhrabeme.

Rád bych, aby na katastrofické scénáře nedošlo a aby navzdory výše uvedenému byla Česká republika za dvacet let stále ještě prosperující a celkem nudnou zemí, z níž se do titulků světových médií dostanou vždy jen vědci, sportovci a umělci.

Profesor Cyril Höschl je přední český vědec v oboru psychiatrie. Stojí v čele Národního ústavu duševního zdraví.

Revue Forum Banner