Ruský převrat – či revoluce – na podzim v roce 1917, se bude probírat z mnoha hledisek. I za velkými událostmi stojí ale drobné události, které mnohé dokreslují.
Vysvětlit, proč se stal Lenin (1870–1924) revolucionářem, který před sto lety provedl převrat v Rusku, se asi nedá odbýt jen vysvětlením nějakou jednou příčinou. Přesto se asi vyplatí podívat se na Leninovu zkušenost z mládí, která ho musela poznamenat. Krátce po sobě přišel o otce i staršího bratra Alexandra.
Otec, ředitel základních škol v Simbirské gubernii, zemřel přirozenou smrtí 12. ledna 1876, byť náhle, nejspíš na krvácení do mozku. Bratr Alexandr, student práv, byl ale popraven za spiknutí s cílem zavraždit cara Alexandra III.
Jak k tomu došlo? Alexandr Iljič pocházel ze sedmi sourozenců. Podle svědectví to byl citlivý a inteligentní mladík. Když přišel studovat do Petrohradu na matematicko-fyzikální fakultu, stal se radikálním nepřítelem carského režimu. Otcova smrt jeho vůli obstát ve studiu nezastavila a za svou disertaci dostal Alexandr zlatou medaili. To byla pro jeho matku poslední radostná událost. Stejně jako jeho vrstevníci chtěl Alexandr Uljanov změnu systému v Rusku a stal se z něj stoupenec revoluce. Přispělo k tomu i to, že se rozešel s náboženskou vírou. Otec, který jinak s celou rodinou chodil do kostela, nejstaršímu synovi toleroval, že on tam chodit nebude. Alexandra popouzel i systém studia, který byl velmi sešněrován, a to od volby učebnic až po oblékání. Dbalo se na to, aby se mládež nedostala do styku s liberalismem, socialismem a ateismem, což zřejmě nebylo moc platné.
Alexandrovi spolustudenti ho nakonec přesvědčili, že když se podaří zlikvidovat cara Alexandra III., dojde k revoluci a potřebným změnám. Alexandr Uljanov se hodil, protože byl schopen vyrobit nitroglycerin na sestrojení bomby a také mohl psát propagační materiály. Přeložil také některé Marxovy spisy z němčiny do ruštiny.
Atentát na cara byl naplánován na 1. března 1887, tedy na šesté výročí zavraždění jeho předchůdce Alexandra II. Všechno ale skončilo katastrofou. Jeden člen skupiny byl ve stadiu pokročilé tuberkulózy, další na poslední chvíli odcestoval do zahraničí. Dva členy zatkla policie a po jejich výslechu pak pozatýkala i všechny ostatní včetně Alexandra Uljanova. Také nejstarší ze sourozenců Annu Uljanovovou, která neměla se spiknutím nic společného. Pak ji propustili, ale ještě pět let byla pod policejním dohledem.
Alexandr se rozhodl, že vezme všechno na sebe a ještě navíc soud využije k veřejnému šíření svých myšlenek. Od té chvíle bylo jasné, že je to nejspíš jeho konec.
Jeho matka se vydala do Petrohradu, protože se domnívala, že všechno musí být nějaký omyl. Napsala dokonce carovi. Setkání se synem ji však nemilosrdně vyvedlo z omylu. Ten ji sice prosil o odpuštění, ale bylo jasné, že se spiknutí skutečně účastnil. Car trest smrti nijak nezmírnil na nižší, a tak byl Alexandr Uljanov 8. května 1887 spolu s dalšími pověšen.
Pro rodinu to byla pohroma, protože většina známých se od nich odtáhla. Patří ovšem k pozoruhodnostem doby, že nenáviděný carský režim nepostihl celou rodinu tak, jak by to později udělal třeba režim Stalinův. Sourozenci Vladimír a Olga se připravovali v době, kdy byl jejich bratr ve vězení a popraven, na maturitní zkoušky. Vladimírova měsíc trvající zkouška začala tři dny před popravou Alexandra. Vladimír i Olga měli tak výborné výsledky, že oba měli na svých gymnáziích nárok na zlatou medaili. Společensky to bylo nejspíš velice trapné, ale oba své medaile skutečně dostali. Aby těch pozoruhodností bylo málo, ředitelem školy, kde Vladimír Uljanov studoval, byl jistý Fjodor Kerenskij, otec předsedy prozatímní vlády z roku 1917 Kerenského, kterého Vladimír – již zvaný Lenin – za třicet let svrhne a nastoupí na jeho místo.
Ředitel Kerenský napsal do jeho posudku: „Mimořádně nadaný, stále bystrý a přesný… Pokud se ovšem podívám blíže na Uljanovův soukromý život, nemohu neuvést jeho krajní samotářství a uzavřenost i k jeho bližním… a obecně jeho nespolečenské rysy.“
Aby ne, chtělo by se dodat, když mu během jednoho roku zemřel otec a pověsili bratra.
Nemůžeme další životní dráhu pozdějšího revoluční vůdce odvodit z této jedné události. Prostředí ho ale jistě vybavilo kritickým duchem vůči poměrům. Jeho otec Ilja Uljanov patřil k lidem, kteří usilovali o změny ve školství, které byly za tehdejších poměrů nějak možné. Nebyl třeba proti výuce náboženství ve škole, ale nelíbilo se mu zakládání nových církevních škol, čímž proti sobě vyvolal nelibost a jeden duchovní proti němu napsal do guberniálních novin článek. Bratr Alexandr trpěl tím, jak se školské autority na středních školách staví proti vědě. Rodina také byla vzdor všem katastrofám značně tvrdé povahy. Matka byla odhodlána, kdyby Alexandr dostal jen trest vyhnanství, ho s celou rodinou následovat.
Vladimír se nakonec rozhodl, že se bude věnovat právům, což všechny překvapilo, protože znali chlapcovu zálibu v literatuře. Ten se ale dal do studia „podvratných“ knih, které zůstaly po bratrovi. Postupně se vzdal různých rozkoší, jako bylo kouření, četba latinské literatury, poslech Beethovena, hra v šachy a bruslení. Jeho životní vášní se stala revoluce, jejíž následky pociťujeme dodnes.
