V některých zemích, kde ještě nejsou tak daleko jako u nás, se píše o tom, jak se politici a další lidé rafinovaně snaží maskovat své lži. To je ovšem už zastaralé. Mezitím se ukázalo, že to vůbec není nutné. Méně práce dá prostě lhát a nelámat si s tím hlavu.

Tak třeba v článku Melissy Hogenboom na webu BBC Future čteme, že politici a manažeři často používají techniku, které psychologové říkají paltering, což není nic jiného než známé české vykrucování se či odvádění od tématu. To se dělá tak, že tázaný neodpoví na otázku, ale zahrne tazatele jinými informacemi, které jsou sice pravdivé, ale s věcí nijak nesouvisí. Oklamaný, v tomto případě většinou publikum, má dojem, že slyší pravdu, ale nedozví se vlastně nic. Mluvčí říká pravdu, ale o něčem úplně jiném. Dá se tak zabít čas a odvést pozornost.

Když byl prezidentský kandidát Donald Trump během prezidentských debat konfrontován s tím, že jeho společnost byla obviněna, že její zaměstnanci odmítali někoho ubytovat kvůli barvě pleti, Trump odpověděl, že jeho společnost se nikdy k ničemu takovému nepřiznala. Jenže New York Times zjistily, že k té diskriminaci docházelo. Nikdo se neptal na to, k čemu se kdo přiznal, ale jak to bylo.

Obchodník s ojetými auty hučí do zákazníka, jak krásně dotyčný vůz startuje ráno v zimě, a už nezmíní, že tentýž vůz před týdnem prodělal havárii. S tím startováním může mít pravdu, ale kdyby zákazník věděl, že vozidlo dávali dohromady po bouračce, uvažoval by jinak. Podobně působí, když se v případě Čapího hnízda dozvíme od Babiše, kolik lidí se tam přišlo podívat a jak se jim tam líbilo, což nemá nic společného s údajným podvodným čerpáním dotací. Stejně tak působí odpovědi, které začnou: „Proč se neptáte na to, jak Bakala (popř. „pankalousek“)…“ No protože se nikdo neptá ani na Jacka Rozparovače, ten taky žádné hnízdo nebudoval.

Když se čerstvé ministryně spravedlnosti Malé ptají na pasáže v diplomové práci, které zřejmě opsala i s chybami, odpoví, že práci obhájila a dostala dobré hodnocení. Na to se ale nikdo neptal.

Existují „pravdy, které lžou“. Tedy pravdivá sdělení, která ale mají zamaskovat skutečný problém. Vyjde se z toho, že publikum slyší pravdu a podstata věci mu unikne.

Jenže my jsme dnes v situaci, kdy se vyplatí lhát a ani se s tím moc netajit. V tom je mistrem Miloš Zeman a nejlépe se mu daří někde na návsi, kde je málokdo schopen jeho výroky kontrolovat. Projde mu to ale i v televizi, protože moderátor nebo politický protivník nejsou chodící encyklopedie, a když někdo nepravdu vyvrátí tři dny poté, už je to jedno. Účinku bylo dosaženo.

Nejde jen o Zemanovo tvrzení, že ví o korupci u jistého novináře nebo že četl nějaký Peroutkův článek. Je tu série jiných tvrzení. Zeman třeba tvrdil: „A v Německu již dlouhá léta existuje tento zákon, který přenáší důkazní břemeno na toho, jehož majetek je prověřován.“ V Německu ale nic takového v zákonu není, jenže kdo to má hned vědět.

Nebo: „Víte, za mé vlády se zvýšila minimální mzda z 2500 korun na 8000 korun.“ Ne, zvýšila se na 5 700 Kč, ale to z hlavy nikdo neví.

Popřípadě: „Lidová strana byla ve všech vládách od roku 1918, včetně vlád Národní fronty.“ Tak nebyla třeba zrovna v té jeho a v první vládě Mirka Topolánka a ve vládě Jana Fischera a komunistických federálních vládách a protektorátních vládách.

Nepravda už totiž nevadí, protože žijeme v době jakéhosi kmenového myšlení, kdy se fandí náčelníkovi, protože je náš, a to ostatní není důležité. Hlavně že „s nimi vyběhl“ a „jim to zase nandal“ a „oni na to neměli co říct“. Takže jsme vyhráli „my“ a je jedno jak. Lže Trump, Putin, Zeman a projde jim to. Stejně jako vysvětlení „řekl mi to Lavrov“, „bylo to někde na internetu,“ „to byl jen takový příklad“.

Instituce a společnost stojí na důvěře. Když ta není, všechno se začne rozkládat. Už to začalo.