Téměř 350 amerických a také evropských deníků zveřejnilo ve svých čtvrtečních vydáních úvodníky, ve kterých se ohrazují proti útokům amerického prezidenta Donalda Trumpa na média. Sjednocujícím tématem těchto článků je obrana svobody tisku jako základního pilíře demokracie a také ostrá kritika Trumpovy demagogie, s níž zcela seriozní média označuje za šiřitele falešných zpráv a jejich novináře za nepřátele lidu.
Čechům může tato válka mezi americkým prezidentem a médii připadat jako vzdálená záležitost. Přitom totéž v bledě modrém prožíváme u nás. Prezident a premiér země nešetří útoky na konkrétní média a na konkrétní novináře. Je to velmi podobná situace, ovšem s jedním podstatným rozdílem: čeští novináři se téměř vůbec nebrání.
Když Andrej Babiš začal v roce 2013 či 2014 označovat své kritiky za zkorumpovanou pakáž či za psychopaty, tak tu nikoho nenapadlo, že by se média měla spojit ke společné obranné akci. Hlavní média, pokud už přímo nepatřila pod Babišův Agrofert, naopak téměř unisono držela stanovisko, že se Babiš nekritizuje, a to s absurdním vysvětlením, že by mu to spíše pomáhalo. Přitom přesně toto falešné hledisko šířili Babišovi píáristé.
Když Zeman hrubě zaútočil v prvním i v druhém inaguračním projevu na novináře, zatleskal mu až na vzácné výjimky (Miroslava Němcová z ODS, poslanci TOP 09) skoro celý Vladislavský sál. A české novináře nenapadlo, že logickou reakcí by měl být informační bojkot Miloše Zemana nebo alespoň společné prohlášení.
Jistě, na Trumpovu válku s novináři se můžeme dívat z různých úhlů pohledu. Levicově liberálním médiím je do jisté míry právem vyčítáno, že vnucují veřejnosti pouze svoji agendu a nemohou najít pro Trumpa dobré slovo, když má v něčem, co lze považovat za obecný zájem, úspěch. Na druhou stranu je opravdu smutné, když přistupujeme na trumpovskou či zemanovskou metodu generalizace, při níž takový populistický chudák dokáže házet všechny novináře do jednoho pytle. Trump je šmahem označí za nepřátele lidu a Zeman je beze studu rovnou navrhne zlikvidovat. Když to řekl, tak se vedle něj ocitl v rozpacích i takový protřelý mediální manipulátor, jakým je ruský prezident Vladimír Putin. Putin totiž dobře ví, že je lepší likvidovat svobodu médií tiše a efektivně, ale nemá se o tom hlasitě mluvit. I on ví, že novináři zprostředkovávají veřejnosti informace a formulují různé názory, o nichž pak veřejnost diskutuje a tuto veřejnou službu nemůže skutečný státník veřejně zpochybňovat.
Trump i Putin jsou bohužel inspirací pro autoritáře a populisty po celém světě. Ukazují cestu do šera nesvobody. Trump to dělá otevřeně, systematicky a daří se mu delegitimizovat zavedené profesionální redakce, a to ve prospěch různých extremistů. Americký právní systém mu ale znemožňuje zacpat médiím ústa. Štěká hodně hlasitě, ale nemůže pokousat novináře jinak, než že je zhanobí a znectí. Už to je ale vážné. Putin neštěká, zato opravdu kouše. Ovládá metody, jak z nezávislé kritické televize udělat poslušného pudlíka Kremlu. Hlavní kritickou televizi NTV nechal umořit daňovými kontrolami a kriminalizací majitele Vladimíra Gusinského, který nakonec musel z Ruska emigrovat. Televizi pak převzal polostátní moloch Gazprom a bylo vymalováno. Kritičtí novináři utekli do malé televize Dožď, která vysílá z jednoho moskevského bytu a čelí neustálé policejní šikaně.
Oba naši domácí Trumpové umí štěkat. Zeman a Babiš už vypustili tuny lží proti nepříjemným médiím a oba se snaží maximálně potlačit, zastrašit a zneškodnit své kritiky. Zeman štěká vydatně, ale kousat nemůže. Může jen to, co dělá Trump, totiž soustavně delegitimizovat profesionální nezávislé redakce, a to ve prospěch hnojometů, jakými jsou třeba Parlamentní listy či pořady Jaromíra Soukupa. Preferuje přitom otevřeně ta média, která kolaborují s Babišem a slouží ruským zájmům. Babiš štěká i kouše zároveň. Díky svým médiím a mediálním stratégům ovládá obrovský dezinformační a manipulativní aparát, který brání jeho osobní zájmy a udržuje u moci jeho hnutí ANO. Nejnebezpečnější média (Mf DNES a Lidové noviny) si prostě koupil a ostatní velká média drží na uzdě prostřednictvím dohod a zastrašování.
To, co se děje u nás v oblasti tiskové svobody, je mnohem horší, než to, co potkalo americká média. A přitom velká část českých novinářů se bojí vystoupit na obranu médií a tím i na obranu veřejnosti, která má na informace a na pluralitu názorů nárok. Svoboda médií totiž nebrání média jako taková, ale brání veřejnost před zneužíváním moci.
Jsme v paradoxní situaci, kdy svobodu médií mnohem více brání sama veřejnost prostřednictvím protestních akcí či přímou finanční podporou, než že by tuto svobodu bránil novinářský stav. Novináři totiž do značné míry podléhají chybnému výkladu své profese, že jim jejich nestrannost velí stát mimo společenské půtky a hlavně nesmí být v podezření, že jsou nějakými aktivisty. Tento výklad vlastně zcela absurdně vylučuje, aby byla novinářská profese prodchnutá občanstvím a starostí o demokratický stát. My novináři nemáme být aktivisty partikulárních zájmů, ale jsme ve veřejném zájmu aktivisty při obraně svobody. Je to totiž především obrana práva našich čtenářů, diváků a uživatelů na informace a na názorovou pluralitu.
Máme se stále co učit od našich západních kolegů. Lidem, kteří v naší zemi svobodu médií jakkoli podporují, patří velký dík.