Když se v Čechách a na Moravě připomíná konec nacistické okupace, nedávno bylo třiasedmdesáté výročí, o židovských osudech se příliš nemluví. Jistě, není to už dávno úplné mlčení jako před listopadem 1989, přesto je ten slabý důraz na tuto temnou stránku evropských dějin poněkud zarážející.

Nejen vzhledem k počtu židovských obětí, kterých bylo 270 tisíc z celkových 343 tisíc v Československu, ale i k míře jejich utrpení. Jako by stále přetrvávalo určité vydělení, jako by holocaust byl v první řadě „problém Židů“ jakožto zvláštní, českému prostředí vzdálené skupiny.

Přitom oběti holocaustu z Čech a Moravy, to byli v první řadě českoslovenští občané: někteří měli židovskou víru, mnozí pociťovali silnou židovskou identitu a hlásili se k židovské národnosti, mnohé však se židovstvím jako určujícím „znakem“ spojil až nacistický antisemitismus. Před ním žili jako běžní lidé v mnohonárodnostním a mnohojazyčném státě, často ve svazcích s „nežidovskými“ Čechy, Němci, Rakušany.

I proto v Příbězích 20. století tentokrát představujeme historii dvou dívek z tzv. smíšených manželství. Evu Grossmannovou, rozenou Fromowitzovou, ukrývala za nacismu rodina v Olomouci a dnes žije v Izraeli; Věra Ďulová rozená Richterová zůstala sama v Praze jako desetiletá, když její matka musela nastoupit do transportu a dceru odmítla odvézt do terezínského ghetta.

Co by kdo dělal ženě s dvěma dětmi?

Nynější archeoložka Eva Grossmannová se narodila 9. srpna 1932 v Olomouci. Otec Wilhelm Fromowitz pocházel z židovské rodiny, vystudoval národohospodářství ve Vídni a pracoval v rodinném mlýně ve Chvalkovicích u Olomouce. Maminka Helena byla vyučená krejčová, za svobodna žila v Paříži, kde pracovala v módním salonu, později si v Olomouci otevřela vlastní podnik. Před svatbou se vzdala křesťanské víry a z úcty k tchýni přijala manželovo náboženství – do židovské matriky nechali rodiče zapsat i obě své dcery, Ricardu (1930) a Evu. Fromowitzovi však žili nenábožensky, neměli vztah ani k sionismu.

Už od roku 1936 uvažoval Wilhelm Fromowitz o odchodu ze země. Často cestoval, byl si vědom nebezpečí, které Židům hrozí, plánoval odjezd rodiny do Brazílie, kde měl příbuzné: „Tehdy jeho bratr namítal, že nikomu nic neudělal, a tudíž nemá důvod odcházet. Stejně tak moje maminka tvrdila: ‚Co by kdo dělal ženě s dvěma dětmi?‘ “ vzpomíná Eva Grossmannová v rozhovoru, který jsme natáčeli v roce 2015 v Tel Avivu.

Otec rodinu nepřesvědčil a rozhodl se, že tedy odejde sám: v roce 1939 stihl uprchnout do Palestiny. Po jeho odchodu se Helena nechala rozvést pod záminkou nevydařeného manželství: „Rozvod mamince poradil známý, který měl mezi Němci vyšší postavení, snad byl i esesák. Vím o něm jen proto, že jsem ráda poslouchala za dveřmi, o čem se dospělí baví.“ Helena pak byla považována za křesťanku, dokonce měla po manželovi rakouské (a tedy po anšlusu říšské) občanství – na její dcery se však podle norimberských zákonů pohlíželo jako na Židovky.

Ve druhé třídě musela Eva opustit školu a roku 1942 dostala spolu se sestrou předvolání do transportu. Dívky odešly s matkou na shromaždiště, kde se setkaly s příbuznými, ale nebyly deportovány, buď díky protekci, nebo proto, že „míšenci“ ještě odjíždět nemuseli: „Matka tehdy prohlásila, že příště nikam nepůjdeme, že nás schová. Lidem zřejmě řekla, že už v transportu jsme a uklidila nás k dědečkovi. Co oči nevidí, hlavu netrápí, říkala. Takže jsem byla celé dny v zahradě a sestra u dědečka v domě.“

Není dnes jasné, zda Helena musela dcery ukrývat, nebo to dělala pro jistotu, kvůli případným udavačům a zlým náhodám (Eva a Ricarda musely nosit židovské hvězdy), každopádně po dívkách nikdo usilovně nepátral. Dcery ukrývala odděleně, Eva Grossmannová, tehdy desetiletá holčička, spala v domě svého křesťanského děda v dnešní Dvořákově ulici v Olomouci, ale brzy ráno ji vždy odvedli do rozlehlé zahrady. Vzpomíná, že si mohla číst a že jí knihy nosil kamarád ze sousedství, který jako jeden z mála o jejím ukrývání věděl a měl židovského otce. Nesměla se přibližovat k plotu. Někdy mohla být v zahradním domku, kde měl děd – tesař malou kancelář, nářadí a sklad dřeva. Mohla si vlézt do chlívku ke zvířatům: „Byly tam kozy, králíci a slepice. Mohla jsem s nimi promluvit, pomazlit se, pohrát si. V té době to byli moji nejbližší tvorové.“

Poslední rok, kdy už docházelo k deportacím „židovských míšenců“ prožila Eva doma v posteli s fingovanou nakažlivou nemocí – lékař, rodinný známý, vystavil potvrzení, že dívka má spálu: „Nemohla jsem vylézt z postele, sousedi pod námi stejně nesměli vědět, že tam jsem. Celé dny jsem byla sama, ani jsem si nesměla dojít na záchod. Vedle postele ležely bonbony, ty mi měly zabarvit jazyk na červeno jako při spále, měla jsem si je vzít, kdyby přišla kontrola. Ale když někdo klepal na dveře s cedulí, varující před nakažlivou nemocí, byla jsem tak paralyzovaná strachem, že jsem se ani nehnula. Vím, že někdo kvůli mně u nás byl. Ale nevím, jestli to bylo gestapo.“

Eva i její sestra Ricarda nacismus přežily, na rozdíl od většiny příbuzných z otcovy strany. Jejich matka Helena nechtěla po válce říct o okolnostech ukrývání nic bližšího, Eva říká, že i ona sama části svého dětské příběhu vytěsnila z paměti. Wilhelm Fromowitz přijel v druhé polovině čtyřicátých let do Československa, ale i kvůli komunistickému převratu už nechtěl doma zůstat. V roce 1949 se za ním Helena, Eva a Ricarda vystěhovaly do Izraele.

Eva Grossmannová se příliš nezmiňuje o tom, jaké mělo skrývání následky. Ale přeci jen říká: „Kdykoli jsem se zranila, nikdy jsem nemohla nahlas zaplakat. To už mi zůstalo. A když jsem po válce nastoupila na gymnázium, kde nás bylo dvaačtyřicet ve třídě a občas všichni mluvili naráz, nevěděla jsem, co mám dělat, vstoupily mi slzy do očí.“

Sama v Praze na Břevnově

Věra Duľová – Richterová se narodila 31. března 1935, také do národnostně smíšeného manželství. Otec Otto Richter měl rakouské občanství, ale mluvil česky, pocházel z Aše. Maminka Jolana přišla na svět na Slovensku, v židovské rodině Weiszových (měla osm sourozenců), vyrůstala však v Napajedlech na Moravě. Aby se Otto Richter mohl s Jolanou oženit, přestoupil formálně k judaismu. S manželkou a malou Věrou žil pak v Praze. Po nacistické okupaci skončili židovští příbuzní Richterových v cizině nebo je deportovali do vyhlazovacích táborů. Babičku, paní Weiszovou, zavraždili v Osvětimi, tetu Amálii našli vojáci britské armády roku 1945 v Bergen Belsenu jako jedinou živou v hromadě mrtvých.

Věru a její maminku chránilo poměrně dlouho smíšené manželství. 15. ledna 1943 však otce sebralo gestapo: „Hlavní důvod byl, že se otec coby říšský občan rakouské národnosti odmítl rozvést se svou židovskou manželkou. Odmítal také přijmout tu ,čest‘ být nasazen do první linie wehrmachtu a nechat se zabít.“ Věznili ho v káznici Bernau, odkud měl být později přeřazen do koncentračního tábora. V lednu 1945 musela Věřina maminka Jolana do Terezína a rozhodla se, že Věru s sebou nevezme. Její příbuzní byli buď mrtví, nebo v lágrech, členové otcovy rodiny žili daleko v Sudetech. Nenašel se ale nikdo, kdo by si vzal k sobě desetiletou židovskou dívku, byť mezitím pokřtěnou.

„Máma se mnou obcházela různé známé, ale nikdo mě nechtěl. Měli zřejmě strach. Až nakonec jakýsi pan Trojan řekl, že už jsem velká holka, že to zvládnu doma sama a že si k němu někdy můžu přijít pro peníze,“ vyprávěla Věra v roce 2010. Maminka musela nastoupit do transportu, a tak Věra v rodinném břevnovském bytě osaměla. Pan Trojan jí nejen nepomohl, ale když mu 15. února 1945 přinesla ukázat vysvědčení, vrazil jí pár facek: „Neučila jsem se špatně a z toho bití jsem byla v šoku. Rodiče mě nikdy neuhodili, největší trest byl, když mi máma řekla, že se mnou nebude mluvit…“

Věra Richterová se dožila konce války díky pomoci dvou lidí – nebýt jich, skončila by zřejmě v sirotčinci nebo v lágru. První dobrou duší byl obchodník Chmelař, který dával dívce jídlo, druhým pomocníkem se stal domovník Jan Kameník, který ji například zařídil ošetření, když onemocněla. Desetiletá Věra byla několik měsíců odkázaná na milodary a soucit v podstatě cizích lidí – a taky sama na sebe. Počínala si obdivuhodně dospěle: „K snídani jsem měla chleba namočený v teplé meltě, k obědu chleba namočený v octu a k večeři jsem s dávala lahůdku – chleba namazaný hořčicí.“

Rodiče nacismus přežili. Maminka Jolana se vrátila z Terezína 10. května 1945. Otec přijel o šest dnů později: „Máma ho ani nepoznala – vlastního manžela. Zůstaly mu jenom oči. Já ho ale poznala hned, podle hlasu. A volala jsem: Mami, vždyť to je táta, pusť ho dovnitř!“

Více můžete slyšet v Příbězích 20. století, v sobotu 26. května krátce po 21:00 hodině na stanici Český rozhlas -Radiožurnál. Nebo si příběh pusťte na internetové stránce ČRo Plus, zde.

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno na sedm tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo komunismu. Pište na: [email protected]. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších městech (v Plzni, Olomouci, Hradci Králové a Třebíči).

Deník FORUM 24 je mediálním partnerem Paměti národa.