Poslední průzkum předvolebních preferencí spol. STEM naznačil, že je možný, ba co víc pravděpodobný, výsledek podzimních voleb, který by se dal bez nadsázky nazvat hororovým. Zdá se totiž, že triumfálně zvítězí ANOfert v tandemu s komunisty. Ne, to se vám vůbec nezdá. To je zcela reálná blížící se apokalypsa.

Jako bychom se vraceli do let 1946–1948. I tehdy se Gottwaldovi zdály sny o té správné a konečně spravedlivé demokracii, té jejich tzv. demokracii. A jak pak své sny naplnil, víme nebo alespoň tušíme, tedy měli bychom vědět či alespoň tušit. V opačném případě můžeme již brzo zažít neskutečné retro, se všemi možnými důsledky, včetně těch zdánlivě nepředstavitelných.

Babiš, podobně jako soudruzi z jeho bývalé rodné partaje, staví na rafinovaných formách třídního boje, zasévá nenávist a onen tekutý hněv se line českou krajinou, orámován žlutou barvou řepky olejky. Jedná se o popravu celého polistopadového vývoje, o plíživou demontáž elementárních základů liberální demokracie, svobod jedince, volné soutěže a respektu k pravidlům, která nás až doposud řadila mezi civilizované země.

Ten vzkaz Čechům, voličům, je velmi jednoduchý – přestaňte myslet a vložte svůj osud do mých (respektive našich) rukou. Nebudete litovat, budete se mít s námi líp. To zpravidla slibují všichni diktátoři. Je nutné určit nepřátele tohoto „pokroku“ a s nimi pak rázně zatočit. Kdo to jsou ti nepřátelé? No přece všichni, kteří nejdou s námi. Ono jich zase tak moc nebude, mnozí se totiž rádi a jásavě přizpůsobí, omluví se za předchozí neuvážené skutky a výroky a zařadí se mezi loajální praktiky života. Nepřipomíná vám to něco?

V jakési zoufalé naději si říkáte, že se to nemůže stát, že snad mají lidé něco jako historickou paměť či přinejmenším něco jako zdravý selský rozum. Ano, možná někteří, ale vystupte prosím ze svého mikrosvěta a rozhlédněte se šířeji po zemi, jejíž název máte v občance. Optimismus vás začne záhy opouštět. V krámech, které na venkově ještě zbyly, leží na pultě Babišův týdeník 5 plus 2, Deník, patřící Pentě a Blesk, pro Pražáky je v metru Metro ze stáje Mafra. Večer si tito čtenáři pustí rozhovor s byzantským pašou z pražského hradu na TV Barrandov anebo lidovou produkci na Primě. A jsou naprosto saturováni.

Ti malí bezvýznamní rozvraceči z pražských kaváren a jejich přisluhovači jen závidí Babišovi se Zemanem jejich úspěchy a jejich galaktickou velikost. A hlavně je třeba být ve střehu před tím diktátem z Evropy a západu. Republiku si rozvracet nedáme. Ke správnému normalizačnímu étosu patří i oblíbené udavačství, pro něž se prostor a možnosti zvyšují řádově. Unaveni ze všeho si staronoví hrdinové doby užijí kus poctivé zábavy s kapelou Kryštof a jinými přítulnými druhy.

Politiku nahradila antipolitika a skrytá byznysová objednávka, veřejnou diskuzi pak pokleslý showbusiness, ale taky dehonestace všech, kteří nepatří mezi vyvolené, manipulace nejhrubšího zrna a taky vydírání a zastrašování. Častá věta těchto dní – „To teprve uvidíte po volbách!“ A v tomto modu jedou už dnes mnohé instituce státu. Určitě si je dokážete dosadit.

Utěšovat se tím, že Babiš je jen jakýsi český Macron, který zaplnil prostor po sebevražedné demontáži tradičních stran, je bláhové a naivní. Macron je homo politicus, demokrat, který neposune Francii do náruče východních říší. Macron nevlastní ve Francii nejvlivnější média a nemá 250 firem a nepobírá dotace… Kam se hrabe i často zmiňovaný Berlusconi na našeho Andreje. Ten překonal jeho střety zájmů a koncentraci moci násobně.

Jestli lze k něčemu přirovnat blížící se Babišovo definitivní převzetí moci, pak by to byl v minulosti rumunský milovník mamonu, moci a tajných služeb Ceausescu a dnes běloruský boss Lukašenko. Na západě vzory a přirovnání nehledejte. A v tomto vůdcovském modelu není místo na nějakou dělbu. A tak vlastně i Zeman s Filipem hrají v Babišově hře Leninovou terminologií jen dočasné užitečné idioty.

Babišův svět se dělí jen na lokaje a nepřátele. Zná moc těch správných složek na každého, jako kdysi legendární Franta Mrázek, než ho někdo poslal na onen svět. Mezi jeho dělbou na sluhy a záškodníky není vůbec nic, a nevěří nikomu. To dnešní zdání o těch či oněch dohodách je jen součástí strategie.

Povolební Babišistán bude formálně zachovávat atributy jakéhosi demokratického skeletu. Ale bude to jen fasáda, jen optický klam. Tón budou udávat státem protežované korporace, odevšad se bude prosazovat povinný optimismus a agilní komparsisté obsadí téměř veškerý veřejný prostor. Prostě takové orwellovské podobenství.

Babiš není ani levice, ani pravice, a ani střed, jeho není možné určit žádnou politologickou definicí.

Jeho cíl je jediný – absolutní koncentrace moci, ekonomického vlivu a doživotní beztrestnost.

Daří se mu to náramně. Jako cizinec dobře rozpoznal slabosti české povahy a také nesourodost společnosti, z níž těží plnými hrstmi. A navíc – peče pro lidi chleba, vyrábí děti ze zkumavky, dodává jim místo pečených holubů pečená vodňanská kuřata a kostelecké uzeniny, lije jim pohonné hmoty do auťáků, sponzoruje sportovce a umělce, no prostě doslova se nám obětoval a o vše se starostlivě postaral. Není co dodat.

Vše o něm bylo řečeno, napsáno a někdy i zfilmováno, ale většinovému voliči je to fuk. On chce svůj klid, ale zároveň touží po procesech s odpadlíky a konec konců AB všechno zařídí jako správný šéf firmy a ostatní jen žvaní a 25 let kradli.

Skoro to vypadá, že si Češi chtějí sáhnout na opravdové dno, aby se pak někdy v budoucnu možná mohli zmoci k nějakému vzdoru a vrátit poté Česko mezi demokratické a svobodné země. Ale pozor, ta česká dočasnost může trvat třeba i 20 let, a tentokráte to může být takový „soft“ běloruský model.

Také bych rád věřil, že nás v tom Západ nenechá, že se naši vlkodlaci požerou mezi sebou, že novou naději přinese nezkažená mladá generace atd., ale má víra v posledních týdnech bohužel slábne. Především proto, neboť si mnozí stále vůbec neuvědomují anebo si to uvědomují nedostatečně, že se opravdu řítíme do nebezpečných konců. Hlasitě blikají a svítí všechny výstražné kontrolky! Jen je třeba je vidět a slyšet. Totální relativizace všeho či dokonce škodolibá radost není na místě, neboť v pozici oběti pak budeme bez rozdílu dnešní pozice.