Putin, narozený v roce 1952 v sovětském severním přístavním městě Leningradu (dnešní Sankt-Petěrburg neboli Petrohrad), býval v dětství – jak sám přiznává – „chuligán“, který ve škole chodíval na bojové sporty, aby si „vydobyl místo ve smečce“. Jeho agresivita se neomezovala jen na žíněnku v judu – budoucí vůdce Ruska ji často vybíjel i v ulicích svého rodného města. Tyto i další podrobnosti najdete v knize „Zničím jí život“, kterou představuje server Hlídací pes.org.

Boje jeho dětství, jeho vítězství i porážky, mu vštípily krédo, jež v budoucnu mělo určovat jeho dlouhou vládu na postu prezidenta i premiéra: „Uvědomil jsem si, že v každé situaci – ať už mám, či nemám pravdu – musím být silný. Musím být schopen vrátit úder,“ řekl později.

Bylo mu něco přes rok, když v březnu roku 1953 zemřel Josif Stalin, a první roky svého života prožíval v době „tání“ v politickém a kulturním životě, jež zahájil diktátorův nástupce na postu sovětského nejvyššího představitele Nikita Chruščov.

Dospíval však v Sovětském svazu za vlády Leonida Brežněva, generálního tajemníka komunistické strany, muže s huňatým obočím, který Chruščovovy nesmělé a umírněné pokusy o liberalizaci zarazil.

V roce 1966, dva roky po Brežněvově nástupu k moci, byl Sovětský svaz svědkem prvních monstrprocesů od Stalinovy éry, kdy spisovatelé a disidenti Andrej Siňavskij a Julij Daniel byli uvězněni na sedm a pět let za to, že v zahraničí pod pseudonymy publikovali „antisovětskou agitaci a propagandu“.

Produkt sovětské vlastenecké výchovy

Po studiích Putin vstoupil do KGB – jeho ambice byly odkojeny sovětskými filmy a knihami, jež oslavovaly tajnou policii, aniž by ovšem zmínily miliony lidí zavražděných za Stalinova tzv. velkého teroru. „Byl jsem ryzí a velice úspěšný produkt sovětské vlastenecké výchovy,“ vzpomínal později.

Putin však nebyl sovětský superšpion. Za šestnáct let u KGB to nedotáhl výš než na podplukovníka a podle svých vlastních slov vykonával „obyčejnou zpravodajskou práci“ v Drážďanech ve východním Německu, což byl jeho jediný zahraniční post.

Sbirka

O Putinově práci v Drážďanech máme jen málo spolehlivých informací. Jedna z možností je, že měl za úkol chytat do pasti a získávat cizince, kteří ve městě studovali a pracovali. Sovětští sousedé v Drážďanech vzpomínají na chlapíka, který se „uměl plácnout přes kapsu a štědře pohostit“.

Putin sloužil ve východním Německu pouze pět let, v Rusku ovšem tou dobou právě probíhaly opojné roky Gorbačovovy perestrojky a glasnosti. Budoucí ruský čelní představitel tedy neměl možnost na vlastní kůži zažít mnoho dramatických změn, které se odehrávaly v sovětské společnosti.

Neviděl novou ochotu svých spoluobčanů odsoudit Stalinovy zločiny, ani náhlou vášeň pro všechno západní. S pokračujícími Gorbačovovými reformami se do knihkupectví a kin dostávaly dříve zakázané knihy a filmy. Lidé teď mohli svobodně diskutovat o tématech, kvůli kterým by se dříve dostávali do vězení.

Bylo to období intenzivního hledání duše národa. Rusko-americký vzdělanec Leon Aron ta léta popsal slovy: „Za celých tisíc let ruských dějin bylo Rusko k sobě tak poctivé jen zřídkakdy, jestli vůbec.“

Návrat do Leningradu

Na svých občasných cestách z východního Německa domů byl Putin zřejmě ohromen. Později vzpomínal, jak obtížně uvykal realitě, když za perestrojky procházel ulicemi Leningradu, kde mu všechno připadalo „v rozkladu“.

Není divu. Východní Německo bylo koncem osmdesátých let komunistickým státem tvrdé linie a jeho nejvyšší představitel Erich Honecker pohlížel na změny probíhající v Moskvě s hlubokou záští. Dokonce zakázal „podvratné“ sovětské časopisy velebící perestrojku.

Lidé žijící ve východním Berlíně a jiných východoněmeckých městech si snad mohli naladit západní televizní vysílání, ale v Drážďanech to nešlo. Obtížné by bylo chytit i západní rozhlas, pokud by Putin něco takového chtěl. Ne nadarmo východní Němci Drážďanům říkali „údolí nevědomých“.

Těžko si představit, co Putinovi, izolovanému od počínajících změn, běželo hlavou, když si v Leningradě pustil televizi. Sovětská televize krmila své diváky neměnným menu stranických sjezdů, rytmické gymnastiky a zpráv o zemědělství.

Teď uštěpační intelektuálové diskutovali o možnosti, že „Lenin byl houba“, a bizarní diplomovaní senzibilové slibovali, že uzdraví národ od jeho nemocí.

Po pádu berlínské zdi v lednu roku 1990 Putin definitivně opustil východní Německo a vrátil se do Leningradu. Pro změny, jež zachvátily Sovětský svaz, bylo příznačné, že se město zakrátko vrátilo ke svému předrevolučnímu názvu Petrohrad.

Nadřízení v KGB, kteří nehodlali nebo nemohli pro nově příchozího hledat nic zajímavějšího, Putina jmenovali asistentem rektora Leningradské univerzity, i když jeho skutečnou prací bylo vyzvídat na zahraniční studenty.

Krátce po Putinově nástupu na nové místo byl do čela města jmenován jeden z vůdčích profesorů univerzity a zapálený obhájce Gorbačovových reforem Anatolij Sobčak.

Měl nouzi o spolupracovníky, a tak se po nějakých poohlédl na své alma mater. Jeden člověk z právnické fakulty doporučil Putina a Sobčak mu nabídl post šéfa městského odboru zahraničních vztahů.

Putin z KGB na radnici

Putin vypráví, že když přišel k přijímacímu pohovoru, přiznal nic netušícímu Sobčakovi, že je důstojník KGB, na což šokovaný demokrat odpověděl: „No, dobře, tak se na to vykašlete,“ a zopakoval mu svou nabídku.

Na Putina tento pragmatický přístup tak zapůsobil, že přijal. Když byl Sobčak v létě roku 1991 zvolen starostou, vzal si Putina s sebou na radnici. Ani ne po roce jmenoval Putina svým zástupcem.

Taková je alespoň Putinova verze událostí. Mnoho ruských investigativních novinářů věří, že není možné, aby Sobčak nebyl informován o tom, že Putin byl v KGB.

Není rovněž zcela jasné, kdy Putin ze sovětské rozvědky odešel. Sám tvrdí, že dal výpověď asi rok před zpackaným pučem komunistů tvrdé linie a pokusem o obnovení Sovětského svazu v roce 1991, ale že výpověď byla někde založena. To může i nemusí být pravda. Tak či tak v době, kdy převrat začal, byl stále pracovníkem KGB.

V Petrohradu, kterému se brzy začalo říkat „hlavní město ruského zločinu“, zavládl chaos a mnoha Rusům se začalo stýskat po jistotách komunistické éry. Putin k nim také patřil.

Nicméně přinejmenším ve veřejných projevech zůstal věrný rozchodu své vlasti s minulostí. „Někdy se nám zdá – a nebudu zastírat, že si to také občas myslím –, že kdyby tu byla pevná ruka, jež by nastolila pořádek, všem by se nám žilo lépe, pohodlněji a bezpečněji,“ řekl v televizním interview v roce 1996.

„Ve skutečnosti však,“ pokračoval Putin, „by to byla jen krátká úleva. Pevná ruka by nás brzy začala rdousit.“

Když tenkrát Putin v rozhovoru trval na tom, že Rusko potřebuje „demokratický systém“, a ne návrat k autoritářství, myslel to upřímně?

Anebo jen pro kamery papouškoval Sobčakova slova? Pravdou je možná tak trochu obojí. Důležité je však pochopit, že Putin neměl skutečný důvod toužit po návratu sovětské autokratické vlády. Za komunismu se mu koneckonců nijak zvlášť dobře nedařilo.

A podobně jako většina Rusů v sedmdesátých a osmdesátých letech nebyl žádným zaníceným vyznavačem idejí Marxe a Lenina. Za Brežněva Sovětský svaz slevil z „pochodu ke komunismu“ a spokojil se s cílem „rozvinutého socialismu“.

Jinak řečeno: šlo o udržení statu quo a moci stávající elity. Ano, Putin později popisoval rozpad Sovětského svazu jako „největší geopolitickou katastrofu století“, jeho lítost nad chaosem a utrpením, jež provázely rozpad supervelmoci, však západní komentátoři často záměrně
dezinterpretovali.

Kam zmizely miliony dolarů?

Demokracie se Putinovi hodila. Sobčak se možná samolibě považoval za velkého demokrata, jeho vláda však byla notoricky zkorumpovaná. Putin měl hojnost příležitostí k tomu, aby se obohatil.

Faktem je, že funkční období na postu místostarosty mu pokazilo nařčení z rozsáhlé zpronevěry – byl obviněn z odčerpání milionů dolarů z programu dovozu potravin.

Státní úřednice Marina Saljeová, jež nařčení prověřovala, odhadovala, že do zahraničí bylo za zboží odesláno asi sto milionů dolarů, avšak zbídačelé město za ně nedostalo skoro žádné potraviny.

Saljeová, která Putina podezřívala, že z defraudace profitoval, požadovala jeho odchod z funkce, avšak Sobčak se za svého chráněnce postavil. Putin obvinění popřel a tvrdil, že je to msta za jeho minulost u KGB.

V roce 1996, když Sobčak nebyl zvolen do úřadu, se Putin přestěhoval do Moskvy, kde v Kremlu nastoupil na post náměstka ředitele odboru správy majetku a posléze povýšil na náměstka ředitele prezidentské administrativy.

„Nová krev vždycky prospěje,“ prohlásil Putin před odchodem do ruského hlavního města. „A když je ta krev zdravá, prospěje dvojnásob.“

V Moskvě vzal Putina pod svá křídla Jelcin a jeho „rodina“, užší kremelský okruh, do něhož patřili úředníci prezidentovy administrativy, Jelcinova vlivná dcera Taťána a Boris Berezovskij, jeden z mocných takzvaných oligarchů, lidí, kteří využili postsovětský chaos k tomu, aby si mezi sebou rozdělili zdroje, jimiž země disponovala.

Udělá, co se mu řekne

S poklesem Jelcinovy popularity k absolutní nule a rýsující se možností mezinárodního kriminálního vyšetřování možné korupce potřebovali prezident a jeho svita někoho, kdo by jim v budoucnu zaručil bezpečnost.

Putina vybrali proto, že byl v Moskvě relativně nový a neměl významné vazby na bezpečností kruhy a politickou elitu v hlavním městě. Odborník na „lehkou konverzaci“, jak Putin jednou sám sebe charakterizoval, se zdál být poddajný přitakávač, který jistě udělá to, co se mu řekne.

Dva roky po svém příchodu do ruského hlavního města se Putin v červenci roku 1998 vrátil do světa tajné policie, když ho Jelcin jmenoval do čela Federální služby bezpečnosti (FSB), nástupnické organizace KGB. Uvítání, jehož se mu dostalo, bylo prý velice chladné.

V KGB neudělal nijak zářivou kariéru a jednou z jeho povinností jakožto Jelcinova náměstka náčelníka štábu bylo „kontrolovat tajné služby“.

V čele FSB Putin zapůsobil na kremelskou rodinu tím, že zablokoval kriminální vyšetřování, jež ohrožovalo členy Jelcinovy svity – včetně toho, že schválil zveřejnění kompromitujících záběrů, jež zdiskreditovaly generálního prokurátora.

Již o rok později, v srpnu roku 1999, Jelcin Putina povýšil na ministerského předsedu, což bylo druhé z rychlých jmenování, jež někdejšího dětského „chuligána“ vynesly až k prezidentství.

HlídacíPes.org/F24
HlídacíPes.org/F24
Další články autora