Nejde ani tak o „svět podle Putina“, jak tvrdí český název dokumentu Olivera Stonea. Je to mnohem více film o tom, jak chce sám sebe vidět Vladimír Putin.

Takže správnější název by měl znít: Putin podle Putina.

Toto zadání Oliver Stone splnil skvěle. Prostší a naivnější publikum zažívá dotek upřímného a lidského státníka. Ale stačí jen běžný přísun dostupných informací a trocha kritického myšlení, aby člověk pochopil, že Stoneovo propagační dílo je plné lží, manipulací a retuší skutečnosti v Putinův prospěch a ve velmi silný neprospěch Stoneovy vlastní země.

Zlá Amerika a zlý Západ

Oliver Stone umí natáčet filmy hezky. Ale horší je, když před kamerou nahlas přemýšlí. Okázale se distancuje od americké politiky a naprosto devótně podlézá Putinovi. Je více protizápadní než samotný ruský prezident. Tím z něj dělá mírumilovného člověka.

Vysvětluje přitom místo Putina, jak Západ na Ukrajině během Majdanu podporoval ty nejtemnější síly Pravého sektoru, a dokonce i ostřelovače, kteří vraždili lidi, a s pochopením si vyslechne Putinovy lži o tom, jak ruští vojáci na Krymu pouze umožnili svobodné rozhodnutí tamních obyvatel o připojení k Ruské federaci.

Jindy zase Stone přikyvuje Putinovi, že v Severoatlantické alianci jsou všichni členové pouhými vazaly Ameriky. Ani na chvilku se přitom nezamyslí nad tím, jakým „vazalem“ Ameriky je třeba Británie nebo Německo.

A když je právě Den nezávislosti, tak o státním svátku své země mluví Oliver Stone s naprostým pohrdáním. Bylo by prima, kdyby našel nějakého režiséra v Rusku, který si v ruské televizi utahuje ze státního svátku Ruské federace.

Krásy KGB a Sovětského svazu

Tím nejhnusnějším prvkem filmu je zamlčování či legitimizování vyslovených amorálností a zločinů.

Stone si s naprostým pochopením povídá s Putinem o jeho práci v KGB. Oba se přitom chovají, jako by to byla nějaká běžná organizace. Putin totiž po práci v KGB toužil a s hrdostí se k tomu hlásí.

Stone se tudíž nepozastaví nad tím, že KGB bylo ještě mnohem horší institucí než naše Státní bezpečnost, protože šlo o nadřízený orgán s většími možnostmi. Ani slovo o tom, že šlo o nástroj státního teroru proti vlastním občanům a že příslušníci KGB mučili a vraždili lidi. Že řídili ohromný aparát na špehování, donášení, zastrašování a perzekuci.

Když Putin mluví o rozpadu Sovětského svazu jako o obrovské tragédii, která způsobila odloučení 25 milionů Rusů od vlastní země, tak se Stone ani na okamžik nezamyslí nad tím, kde se v těch okupovaných a násilně připojených republikách SSSR ti Rusové vzali. Že šlo vesměs o důsledky násilné rusifikace a potlačování či dokonce přemísťování desítek národů.

Ryzí člověčina a dobrotisko

Za vysloveně slabomyslné lze označit scény, kdy nám ruský car ukáže svoji ryzí člověčinu. Třeba když Vladimír Putin donese Stoneovi kafe anebo když při rozhovoru sám řídí auto. A Stone všechny tyto triky spolkne i s navijákem a ještě při nich aktivně asistuje.

Čímž se z filmu, který měl být o Putinovi, pomalu stává i film o Stoneovi. Je to nelichotivý obraz salónního snobského newyorského „rebela“ z těch nejzazobanějších kruhů americké levice. Bojovník proti Americe, kterému právě ta hrozná Amerika dala život v naprostém blahobytu, a navíc mu vytvořila netušené možnosti, jaké má jen málokdo na této planetě.

Stone ale není ani první a ani poslední západní celebritou, která spojila svoji naivitu s dobrým honorářem a vytvořila falešný a líbivý obraz nedemokratického a temného státu. Někteří tvůrci byli i mnohem inteligentnější. Jmenujme třeba G. B. Shawa.

Američanům Putin ve filmu opakovaně sděluje, že Rusko je mírumilovné, ale hrdé a americké vlády jsou naopak vesměs agresivní a zlé.

Vzkaz pro nás

Nám, obyvatelům „východní Evropy“, neboli bývalým poddaným z někdejšího sovětského panství, Vladimír Putin ve čtvrtém díle tohoto „dokumentu“ adresoval důležitý vzkaz. S naprostou jistotou říká, že antipatie obyvatel těchto států k Rusku brzy skončí.

Když člověk sleduje, jak se důkladně Rusko stará o atmosféru ve svých bývalých koloniích, tak z tohoto Putinova sdělení jde opravdu strach. Ten chlap to myslí s obnovou sovětského impéria opravdu vážně a dělá pro to všechno. Popularita a sledovanost této politováníhodné slátaniny pana Olivera Stonea jsou důkazem, že FSB pracuje i u nás naplno.

Oliver Stone ukázal, že Putin je ve formě. Ano, v tomto směru je film pravdivý. Putin je ve formě a maká.

Řídit Rusko jako firmu

Ještě jeden detail je pro nás důležitý. Stone říká v prvním díle Putinovi: „Můj producent Fernando říká, že jste vynikající generální ředitel. Rusko je vaše firma. Vše si pečlivě prověřujete a řešíte problémy na místě.“

A Putin odpovídá: „Ano, tak to bude.“

Nepřekvapí vás, že Stone se nezamyslí nad tím, zda má opravdu takhle fungovat společnost. Zřejmě mu to přijde v pořádku. Místo toho obdivně a s pochopením žvaní o tom, jak je takový přístup náročný a jak z toho někdy může člověk i šílet, když nevyřeší všechny problémy. Ale Putin ho ujistí, že on nadřazuje při řízení té své firmy „tvůrčí přístup“ a hodně mu záleží na dotažení těch správných řešení.

Vrcholem naprosté devótnosti je scéna, kdy Oliver Stone vypočítává všechny možné Putinovy úspěchy: Putin totiž „zastavil úpadek Ruska, vyhrál válku v Čečensku, zvýšil hrubý domácí produkt, obnovil zemědělství i petrochemii“ a seznam úspěchů završí Stone poznámkou, že Putin také „zastavil privatizaci“.

Putin ovšem okamžitě ukáže, že není až takový komunista jako Stone, když nesouhlasně poznamená: „Já jsem ale nezastavil privatizaci, já ji jen udělal spravedlivější.“

No jistě: Pro svoji mocenskou kamarilu ji udělal jistě spravedlivější. To se musí nechat, protože ze skupiny jeho kamarádů z Petrohradu se mnozí stali takřka přes noc miliardáři.

Svoboda slova pro Olivera Stonea 

Putinovi nelze upřít inteligenci a marketingovou genialitu. Jeho projev je jistě příjemný, mírný, místy působí skoro dojemně a vesměs velmi upřímně. Jako by si všechny ty lži vážně myslel. Je to přesně vypočítané divadlo, kterému se již léta říká „videokracie“. Nese plody a získává mu fanoušky.

Těmto fanouškům asi hned tak nedojde, že v Rusku nemůže pracovat takový režisér, který by natočil pro významnou ruskou televizi obdivný čtyřdílný film o jakémkoli současném západním politikovi plný nadávek na Rusko. Prostě by mu to nikdo v relevantní televizi neodvysílal a případně by mu hrozilo zatčení, zmlácení nebo zhanobení.

Michail Gorbačov se jednou vytahoval Ronaldu Reaganovi a řekl mu: “ My v Sovětském svazu máme také svobodu projevu.“  A Reagan mu odpověděl: „Jistě. My ale máme svobodu i po projevu.“ Tento rozdíl mezi Amerikou a Ruskem, který Stoneovu ódu na ruského cara zcela diskvalifikuje, přitom trvá dodnes.

Pro amerického režiséra Olivera Stone je Rusko ráj. Má tam úplnou svobodu říkat, že Putin je „velký syn ruského lidu“. A navíc může takovou věc s klidem říkat i v celém západním světě. Žádná ruská obdoba Stonea ale v Rusku neexistuje. Je nemyslitelná.

Je to prostě absurdní divadlo. Ale mírně slabomyslné publikum je jistě ze Stoneovy práce pro Putina nadšeno.