Rakouské volby a pseudodemokratické pokrytectví

Média se z prezidentských voleb v Rakousku snažila udělat souboj demokratických sil s krajní pravicí. Nový rakouský prezident ale není zachránce demokracie a FPÖ lze zase jen těžko zařadit mezi extremisty. Našly by se mnohem horší případy – například v českém parlamentu.

O rakouských prezidentských volbách jsme si mohli přečíst leccos: kandidát krajní pravice se stal málem prezidentem, extremisté ovládli rakouskou politickou scénu, úspěch nacionalistického populisty je varováním pro Evropu, krajní pravice je všude posílena apod.

Z komentářů by člověk mohl mít pocit, že v Rakousku málem vyhráli fašisté a že nad Vídní se stahují mraky, které za chvíli zakryjí blankytně modrou oblohu šťastné Evropy. Ještě že „umírněný“ profesor Van der Bellen dokázal sjednotit demokratické Rakousko a nakonec přece jen zvítězil!

Jenomže realita je úplně jiná a rozhodně nehraje do not těm, kteří vytahují strašidlo krajní pravice, aby bránili v kritické diskusi o problémech s migrací a o směřování Evropské unie.

FPÖ: tradiční a „salonfähig“

Především Rakušané nevolili pravicového kandidáta Norberta Hofera kvůli migrační krizi. To bylo motivem jen pro 12 % voličů, zatímco třeba 27 % bylo sympatické jeho vystupování. Jeho strana FPÖ se netěší voličské přízni také jen kvůli názorům na přistěhovalce. Není ani produktem poslední vlny růstu radikálů a extrémistů, kteří ve volbách napříč Evropou posilují v důsledku nezvládnuté integrace a různých eurokrizí (krize eurozóny, migrační krize apod.). Dokonce se o FPÖ vlastně ani nedá jednoduše říci, že to je typická krajní pravice, i když se o to mnozí snaží, a do škatulky extremismu ji už vůbec nelze zařadit. O pravicovém populismu sice není pochyb, ale do rakouských „salónů“ už prostě FPÖ přístup dávno má. Srovnávat ji s Národní frontou ve Francii nebo i s Alternativou pro Německo je hodně nepřesné, byť mezi těmito stranami zjevné sympatie jsou.

Rakouská Freiheitliche Partei nestojí „na okraji“. Naopak, podílí se opakovaně na vládnutí na spolkové i zemské úrovni. V osmdesátých letech tvořila dvakrát koaliční vládu se sociálními demokraty (SPÖ). Po radikalizaci strany související s nástupem charismatického předsedy Jörga Haidera v roce 1986 se systematicky zvyšovala volební podpora strany. Haider se stal nejprve krátce a později na dlouhá léta (až do své smrti v roce 2008) předsedou zemské vlády (hejtmanem) v Korutanech. V roce 1999 se FPÖ podařilo získat v celostátních volbách 26,9 %, poprvé v historii se stala druhou nejsilnější stranou a vytlačila z této pozice na čas rakouské lidovce (ÖVP), když se jí podařilo převzít i část tradičních voličů sociální demokracie (SPÖ). Od roku 2000 vládla spolu s rakouskými lidovci (ÖVP) ve dvou vládách kancléře Wolfganga Schüssela. Na tuto skutečnost zareagovalo 14 států EU nejprve vyhlášením nespravedlivých sankcí proti Rakousku, které ale skončily úplným fiaskem a spíše v očích Rakušanů zdiskreditovaly Brusel než Schüssela s Haiderem. Druhá Schüsselova vláda s FPÖ už ničemu takovému čelit nemusela.

Po vnitřní krizi v polovině minulého desetiletí se FPÖ znovu dostává nahoru, v posledních volbách v roce 2013 měla 20,5 %. Aktuálně se podílí na zemských vládách v Burgendlandsku a Horních Rakousích. Úspěch Norberta Hofera, který navíc patří k umírněnému křídlu strany, tedy zase až tak velké překvapení není.

Národní liberálové a kritičtí nacionalisté

Hofer za svůj volební výsledek vděčí především vnitrostátní situaci. V Rakousku v posledních desetiletích téměř permanentně vládne velká koalice sociálních demokratů a lidovců. Za posledních třicet let nebyla u moci jen sedm let (!), jinak stále (1987–2000, 2007 až dosud). Je známá věc, že voliči, když nemají pocit volby, snaží se posílit alternativy. V Rakousku je jedno, jak dopadnou volby, vždy vládne SPÖ a ÖVP. Do jisté míry to je rakouská tradice, specifický stranický demokratický systém vedl k tomu, že od války až do roku 1983 byly ve vládě buďto obě strany, nebo jedna z nich (většinou SPÖ) vládla úplně sama.  Rozdělení země mezi dvě strany se začalo měnit koncem 80. let. Významný rakouský politolog Anton Pelinka hovořil o „pozápadnění“ či „de-austrifikaci“ Rakouska.

V mnoha směrech to souviselo s posilováním právě FPÖ a s jejím posunem k populističtější politice. A zde jsme u další podstatné věci. Kořeny FPÖ, která bývá označována jako „třetí tábor“ právě vedle sociálních demokratů a lidovců, jsou národně liberální, je to strana, která tradičně sdružuje původně proněmecké, později rakouské nacionalisty. Její politika skeptická k EU, dlouhodobě bránící přílišnému přílivu migrantů (Rakousko bylo v tomto směru po léta jednou z nejotevřenějších a k imigraci nejvstřícnějších evropských zemí) a zaměřená na rakouské národní zájmy, není proto výsledkem posledních událostí ani jen populisticko-strategickým rozhodnutím, ale je legitimní součástí politické ideologie a tradice FPÖ. Tato strana není žádným ohrožením rakouské demokracie, není antisystémovou ani extrémistickou politickou stranou, ale tradiční součástí rakouské politiky. Svým způsobem je katalyzátorem demokratizačních procesů, byť to samozřejmě tradiční vládní strany a jim naklonění publicisté budou popírat.

Vítězství demokratických alternativ

Výsledky FPÖ v parlamentních volbách a Norberta Hofera v prezidentských volbách jsou hlasem proti velké koalici, ve prospěch alternativy, kterou ale naprostá většina voličů chápe jako demokratickou volbu. Bez pochopení této skutečnosti se nedá vysvětlit Hoferův úspěch. Ti, kteří ho interpretují jako posílení extremistů, se fatálně mýlí.

Budoucí prezident Alexander Van der Bellen, bývalý dlouholetý vůdce rakouských Zelených, nepředstavuje žádné vítězství tradiční demokratické politiky nad extremistou. Je stejný nebo ještě větší radikál než Norbert Hofer, ale s levicovým znaménkem. Jeho „profesorský intelektualismus“ a umírněnost v ekonomických otázkách ho sice učinila volitelným pro část středových voličů, ale hlavním důvodem jeho těsného volebního úspěchu ve druhém kole voleb bylo sjednocení levicových a středových sil proti Hoferovi. Fakt, že se rozhodovalo mezi ním a Hoferem, má ovšem jasnou příčinu: Van der Bellen a Hofer představují oba alternativu a protestní hlas proti stranám velké koalice.

V Rakousku nestála základní volba mezi demokracií a extremismem, ale především mezi zabetonovanou demokracií (SPÖ a ÖVP) a jejími alternativami (Van der Bellen, Hofer). Hofer by nebyl o nic větším nebezpečím pro demokracii, než je Van der Bellen – a oba žádným nebezpečím ve skutečnosti nejsou. Jen by v případě Hofera levicoví komentátoři všeho druhu více křičeli, takto jsou spokojeni. Zvolený prezident je nicméně ze strany, která se nikdy v Rakousku nepodílela na vládě, FPÖ je z tohoto hlediska mnohem státotvornější a etablovanější. Jen se to v rámci politické korektnosti nehodí říkat, protože je pohodlnější přiřadit FPÖ a Hofera k antisystémové krajní pravici a strašit Evropu nebezpečím, které v Rakousku reálně neexistuje.

Jaké je poučení z rakouských voleb? Skoro žádné

A to poučení, po kterém každý „správný Evropan“ volá? Pokud nějaké je, tak jen banální, které dávno známe.

Za prvé, nemají-li voliči pocit, že jejich hlas rozhoduje o tom, jak se vládne, dříve či později posilují alternativu. O to silněji, o co více vládnoucí strany některá společenská témata neřeší nebo o nich otevřeně nemluví. V rámci této „protestní“ volby propadli kandidáti vládních stran.

Za druhé, postaví-li strana předsedy vlády (v tomto případě kancléře) kandidáta na prezidenta, který utrpí drtivou porážku, má to vliv na sílu vlády. Někdy ji to může i ohrozit, byť volby spolu vzájemně nesouvisí. Poražený sociálně demokratický kandidát Rudolf Hundstorfer získal jen 11 % a v důsledku toho odstoupil kancléř Werner Faymann. Jako bychom to neznali. Drtivá porážka prezidentského kandidáta ODS ve volbách v lednu 2013 (2,5 %) oslabila vládu premiéra Nečase, jejíž pád přišel o pár měsíců později. Některé porážky mají i symbolický význam – a tím velmi reálný dopad na politiku a moc. Pokud bychom si z toho měli vzít poučení, tak třeba to, že podobnou porážku si už ODS nemůže dovolit, což nám připomíná i rakouský případ. Ale víme to i bez něj.

Populistické, radikální a extremistické strany v Evropě posilují, protože Evropská unie a prointegrační strany nedokáží nabízet občanům žádná řešení. Jenomže příběh o boji dobrých demokratů a zlých extremistů, který si čteme na pokračování v mediích, mnohdy prostě nesedí. Někde se lze skutečně obávat výroků, postojů a extremistických výzev (Národní fronta, Jobbik, Lidová strana Naše Slovensko), jinde se k moci tlačí radikálové, kteří se nově konstituují a hledají někde mezi euroskepticismem, nacionalismem a antimuslimskou rétorikou (AfD) a tak by se dalo pokračovat. To ale není případ FPÖ a Rakouska, byť by si to mnozí přáli. Ostatně víme, že řada evropských stran, které byly označovány jako extremistické a nesystémové, se staly součástí vládních koalic. Kupříkladu od roku 2001 italská Liga Severu a Národní aliance se podílely na vládě, to samé v roce 2002 platí pro List Pima Fortuyna v Nizozemí. Nejnověji třeba Strana Finové (dříve Praví Finové) se stala v roce 2015 druhou nejsilnější finskou stranou, je součástí vládní koalice a má ministra zahraničí.

Než budeme lamentovat nad Rakušany a dělat si starosti o osud rakouské demokracie, zameťme si dříve před vlastním prahem. Volební výsledky populistického a v mnoha směrech i antisystémového hnutí ANO, nebo dokonce KSČM jsou větším ohrožením demokracie než Norbert Hofer a celá FPÖ dohromady. Jen je bohužel pohodlnější s bruselskou elitou kádrovat strany podle toho, zda jsou pro nebo proti další integraci. Jste pro, pak dobře, jste demokrati. Jste kritičtí, pak jste krajní pravice a hotovo. Tak jednoduché to ale není. Ti, kdo zastávají tento scénář a považují za lepší „demokraty“ marxisty než nacionalisty, pohřbívají demokratickou Evropu. Odmítám jim při tom asistovat.