Obracím se s důvěrou na správce webu Svobodné fórum s žádostí o zveřejnění reakce na článek Jan Schneider nikde žádné ruské agenty nevidí, protože se mě týká, a to bez nároku na honorář, přestože mi to dalo dost práce a přemáhání. Nebudu uvádět jménem autora onoho článku nejen proto, že se chci vyhnout polemice ad hominem, ale především proto, že mi jde o to, co bylo napsáno, a nikoliv, kým to bylo napsáno.

Už název kritizovaného článku je podivný. Autor nikde neuvádí, z čeho odvozuje své poněkud výstřední tvrzení, že „nevidím agenty“. Budu-li doslovný, agenti opravdu nebývají vidět, pomineme-li ovšem svět tajných služeb ve vnímání osob s obsesivní obrazotvorností. Podle smyslu by se jinak z názvu dalo soudit, že autor kritizuje nějaký můj výrok o tom, že zde ruští agenti nejsou – to bych se tedy rád nechal usvědčit. Do té doby budu právem označovat autora za lháře. Blahosklonně pominu jeho doušku „ad hominem“, týkající se mé (ne)schopnosti (vidět).

Již nyní je jasné, že autor se uchyluje k takzvané eristické technice, kterou definoval Aristoteles, systematizoval Schopenhauer a komentoval Karel Čapek. Definičním znakem eristiky je používání jakéhokoliv rétorického faulu, který by vedl k „vítězství“ v polemice, a to principiálně bez ohledu na váhu argumentů. Tato pokleslá technika nás bude provázet celým kritizovaným článkem. Autor nepravdivě informuje o Krameriově ceně. Jistěže se mu může zdát bizarní, i když to nezdůvodňuje. Avšak vzedmutá emocionalita, jíž se snaží nějak podpořit jinak nedoložené tvrzení o „proruských webech“, stojících v pozadí, spíše vypovídá o jeho předpojatosti a zejména o používání dvojího metru, což je efektivně samodehonestující. Nikde se totiž u něj nedočteme o webech proamerických nebo protiruských. (Podobně jako se neustále omílá mantra o Babišových médiích, kdežto jasné či mnohdy velmi nejasné vlastnictví ostatních médií je cudně zamlčováno.)

Klasický eristický faul předvádí autor tvrzením, že podle mě je Člověk v tísni zahraničním agentem. Nikoliv, pouze odkazuji na americký zákon Foreign Agents Registration Act (FARA), což autor příznačně zatajuje, protože se mu to nehodí do krámu. Podle amerického zákona FARA by se totiž organizace typu Člověk v tísni coby příjemce peněz ze zahraničí musela deklarovat jako zahraniční agent. Pak může taková organizace v USA působit, ale musí být jasné, čí zájmy brání. Autor tak propásl šanci plédováním za přijetí obdobného zákona u nás nastražit past i ruským agentům. Kdoví proč?

Další eristický obrat používá autor v pasáži, kde se citace z výroční zprávy (což je dobrý a transparentní mrav) snaží dehonestovat přirovnáním k Jakešovu projevu. Smutné je i potvrzení všeobecně pokleslé gramotnosti. Autor – ač můj předmětný výrok cituje! – nepochopil jeho smysl. Rádoby pointuje, že se „samozřejmě za žádný kal a duševně chorého nepovažuji“, přičemž tato epiteta jsem použil na ty, kteří podlehnou inkviziční výzvě k udávání. A celý můj článek opravdu nelze chápat tak, že bych se k nim chtěl přidat.

Autor ochotnickým prošmírováním části poroty, udělující Krameriovu cenu, na mě chce plivnout jedovatou slinu ve stylu těsně pochartovního Rudého práva. Ostatně, „víte, kdo všechno s vámi podepsal Chartu, vedle koho jste se postavil?“ řvali na mě na StB v Bartolomějské 4. Dost symptomatické, protože na další část poroty si morálně netroufá. Další eristický faul předvádí autor článku tím, že mi podsouvá cosi, co pak vítězně vyvrací, aniž by to mělo s mými výroky co společného. Nikdy jsem neřekl, že „Rusové jsou hodní a žádnou zpravodajskou činnost nevyvíjejí“.

Autor se pere se svými vlastními přeludy. Autor soudí, že mne sotva někdo může brát vážně, když se „pilně angažuji na ruské straně“. Podle sebe soudím tebe, napadne hned čtenáře. Autor nepochopil, že jsem se nikdy neangažoval na straně „někoho“. Vždy to bylo ve prospěch „něčeho“. Jinými slovy, odmítám se (v návaznosti na inkviziční a komunistickou tradici a spolu s Šiklovou) radši mýlit s Američany, než mít pravdu s Putinem. Jako Husův ctitel budu mít radši pravdu s kýmkoliv, než se mýlit s kýmkoliv. Faktem ale je, že se to materiálně ani kariérně příliš nevyplácí.

Totální zmatek (či úmyslnou demagogii) autor předvádí ohledně Krymu. Za anexi nepovažuje svévoli komunistického vůdce Chruščova, který v roce 1954 beze vší logické příčiny přifařil Krym k Ukrajině, s níž Krym neměl téměř nic společného. To, co jindy bývá nazýváno svévolí totalitního (komunistického) režimu, je pro autora zřejmě doporučeníhodným standardem. Anexí naopak nazývá legální proces, který v roce 2014 počal referendem (uskutečněným podle článku 138 ukrajinské ústavy z roku 2004), jímž se završilo více než dvacetileté úsilí Krymu osamostatnit se od Ukrajiny.

Zřejmě úmyslně opakuje popletené citace o tom, že Putin zapíral přítomnost ruských vojenských sil na Krymu, kterých tam však mohlo být podle smlouvy ještě o několik tisíc víc. Ti však neměli hlasovací právo, a podle složení krymského obyvatelstva lze se důvodně domnívat, že pouze opačný výsledek by svědčil o zmanipulovaném referendu. To však proběhlo – zřejmě i díky přítomné ruské vojenské posádce – bez násilí či dokonce krveprolití.

Autor mi dále jasnozřivě podsouvá, že se mi „nemůže líbit“, co píšou na webu protiztratepameti.cz. Třeba že ze zahraničních vlastníků českých firem je jich nejvíce ruských. Nevím, kde bloumal autorův duch, ale v mé hlavě nebyl. Na rozdíl od autora já nejsem pro restrikci vlastnictví a investic. Autor zcela nepokrytě lže, když píše, že podle mne prý vypadá, že Člověk v tísni „nemá nic jiného na práci, než utrácet peníze na hledání ruských agentů“. Psal jsem proti ztrátě paměti, tedy proti té opravdové ztrátě paměti, čili proti udavačské kampani, kterou pořádá Člověk v tísni. Celkovou činnost Člověka v tísni jsem neřešil, takže autorova eristická výtka zase míří mimo mísu.

Další trapnosti se autor dopouští v souvislosti s Panama Papers, kdy zřejmě nemůže přenést přes srdce, že Putin je zřejmě „tak chytrý, že se v nich neobjevuje“. Silou ho tlačí do této souvislosti, argumentů nemaje. Proč vyvíjí tak úpornou snahu na ztracené vartě? Dost ošklivý pokus podniká autor, když vedle Člověka v tísni, který mi prý „leží v žaludku“, řadí tamtéž i Českou televizi. Autor zde vystupuje v roli jakéhosi kazišuka, který trousí pomluvy, jen aby někoho rozeštval. Až dojemný je zfušovaný pokus o „analýzu“ mých motivů, proč dělám „pochybné věci“? To už je na Chocholouška, jak se říká. Nikoliv, já dělám věci, jaké jsem dělával, pouze divnému připadají divné.

Kritickou sebereflexi ovšem od autorů tohoto typu těžko očekávat. Autor už nepokrytě lže, když onu moji „podivnou činnost“ definuje takto: „Kopírovat úplně ve všem a přesně názory Kremlu je ale činnost, která je podivná.“ To už je asi na hranici žalovatelnosti, a nebyl by s tím problém, protože takto absolutistický výrok („úplně ve všem a přesně“) není ani teoreticky udržitelný, to ví každý, kdo není trotl.

Závěrem už autor v zoufalství otevírá problémy jedné části světa, a vyčítá mi, že se o ně nestarám, což pokládá za znak „služebníčka“. Proč mi nevyčítá, že se nestarám o nespravedlnosti celého světa? Proč jen jedné jeho části? Eristika jak vyšitá! Faul, za který by měl už dostat červenou kartu. Závěrem přejdu pokus o urážku od člověka, od něhož vlastně zní inteligentnímu čtenáři jako doporučující dopis. Nepoužiji jeho techniku eristických faulů a nenapíšu o něm třeba, že „nikdy v ničem neměl pravdu“. I když bych to mohl pohodlně opřít o tento jeho výplod, v němž snad žádný z jeho závěrů není možno považovat za pravdivý, leč mnohé lze mít důvodně za lživé. Nicméně předpokládám, že alespoň někdy v životě v něčem pravdu měl, i když je těžko si představit, v čem.