Filmu Škola, základ života režiséra Martina Friče bude za rok osmdesát let. Snímek vypráví o reálném gymnáziu, kde studenti vydávají svůj časopis Řev septimy, v němž karikují profesorský sbor. Pamflet se však dostane do rukou ředitele, který iniciuje vyšetřování. Studentů se zastávají oblíbení kantoři, kteří jsou v časopisu líčeni pozitivně („primáši“ a „skvěloušové“), zatímco neoblíbení učitelé („krkavčí otcové“ nebo „suché lípy“) volají po přísném potrestání.

V té době také student Jindra Benetka napíše esej na volné téma o tom, co se mu na škole nelíbí. Tvrdí, že samostatné myšlení je potíráno a je vyžadováno pouze odříkávání naučených textů. Učitelský sbor to pobouří, z Benetkovy eseje si odvodí, že je také autorem zesměšňujících článků, a studenta ze školy o jeden hlas vyloučí. Chybí hlas zmateného matikáře, který nakonec chudému Jindrovi dá své naspořené peníze, aby mohl studium dokončit na gymnáziu v jiném městě.

Případ sice ne tak dramatický, ale přece jen co do podstaty velmi podobný mají za sebou na základní škole v Újezdu nad Lesy. Nikdo nebyl vyloučen, pachuť však zůstala stejná. Ivana Svobodová ve své reportáži v Respektu popisuje situaci takto: Z aktivity nové češtinářky začaly děti vydávat vlastní školní časopis. Byly to děti z osmých a devátých tříd, tedy žádná drobotina, šéfredaktorkou se stala dívka, která se učitelce svěřila, že by jednou ráda na žurnalistiku.

Problém nastal, když děti ve svém periodiku začaly diskutovat, co by šlo na škole zlepšit, a kritizovat, co se jim nelíbí. Například, že o malé přestávce mezi hodinami nemohou na chodbu. A pak když žákyně-šéfredaktorka udělala rozhovor s paní učitelkou o jiné základní škole, v Chrudimi, kam se ve volném čase zajela podívat a kde panuje otevřená atmosféra, žáci se učí ve skupinách, dostávají slovní hodnocení a nemají zájem odcházet na víceletá gymnázia. Výsledek? Časopis skončil, učitelka je ředitelkou a pedagogy ostrakizována.

Zkušenost z Újezdu nad Lesy není nikterak mimořádná. Ne, že by se na jiných školách běžně zakazovaly časopisy, ale ilustrace zásadního nešvaru českého školství je to přímo učebnicová. Výsledek? Velká část, ne-li většina společnosti, není schopna přednést konstruktivní kritiku, neumí argumentovat, vyvolat diskuzi ani ji ve správný čas ukončit. Na rozvíjení těchto dovedností je nahlíženo s podezřením jako na něco, co by časově oslabilo teoretickou část výuky a ubralo na autoritě učitelů ve prospěch „drzých parchantů“.

Nicméně platí, že to, co nám ze školních let zůstalo, nejsou ani tak znalosti, jako schopnosti. Málokdo by se odvážil znovu maturovat, protože znalosti na jedno použití se z hlavy vykouřily. Zato schopnost učit se, číst, psát, ty nám vesměs zůstaly. A tady nastupuje rozdíl mezi „psát“ a „umět psát“, mezi „číst“ a „umět číst“. A k dobrému psanému projevu, k porozumění textům patří i schopnost se k nim kvalifikovaně vyjádřit – diskutovat. Skrze tyto tři schopnosti – psaní, čtení a diskuze – probouzíme v dětech zájem o svět okolo nás. Čímž také snižujeme riziko, že Budapešť umístí do Bukurešti a Němcovou odbudou slovy „hm, to byla asi spisovatelka“.

Nemylme se, je to globální problém českého školství. Jak často české děti dostanou za úkol napsat, co si myslí? Kolikrát musí zodpovědět otázku, kterou jen tak nevygooglují? „Přečtěte si toho Marxe a napište, co si o tom myslíte. A pak se o tom budeme ve skupině bavit.“ To bylo poprvé, na univerzitě. Nejenže se mi podařilo přinést do diskuze něco vlastního, ale dokonce si to pamatuji i s detaily, včetně interpretací od jednotlivých spolužáků. Kdybychom se takhle učili už dřív, napříč jednotlivými předměty, tak jsem si po třinácti letech ve škole nemusela připadat jako ignorant.

Sbirka

Paní ředitelka z Újezdu nad Lesy má jasno: „Proč bourat něco, co nám vyhovuje? Komu ta škola nevyhovuje, může dát dítě jinam. Nebo jít učit jinam.“ A proto je potřeba alternativy vítat. I ty, které se nám třeba moc nezamlouvají, protože jsou moc segregační, inkluzivní, kolektivní, individualistické. Už kvůli vytvoření konkurenčního prostředí, které by arogantní ředitelky připravilo o sebejistotu a také o žáky ze spádové oblasti. Je třeba podporovat církevní i soukromé školy, povolit domácí vzdělávání a fungovat jen jako kontrolor kvality.

Větší svoboda přináší riziko, že bude zneužívána. Je to ale právě svoboda, jejímž prostřednictvím se vytváří konkurence, která posouvá společnost vpřed. Nepotřebujeme další utahování šroubů, víc jednotných přijímaček a vzdělávacích plánů ani šlapání po alternativách a konkurenci. Potřebujeme víc svobody, která snad jednou rozhýbe i stojaté vody státního školství. A pak možná za dalších osmdesát let převládnou „primáši“ a „skvělouši“ nad „krkavčími otci“ a „suchými lípami“.