První výročí komunistického puče už viděli žáci ve školách místo prezidenta Beneše obraz Klementa Gottwalda, ale vedle něj visel stále generalissimus Stalin. Ano, tehdy se děti učily v prý suverénní lidově-demokratické republice pod přísným pohledem Koby. A byly trochu zmatené, protože najednou začali mizet jejich staří učitelé a přicházeli mladí, nadšení, nevzdělaní. Vyprávěli jim věci o nádherné budoucnosti, kdy si budou všichni rovni, a udávali jejich rodiče za nevinné otázky žáčků. Co bylo mnohem horší, některé děti začaly udávat kantory. Komunistická mašinérie, řízená stalinisty a sovětskými poradci, se rozjela.
V první řadě si to komunisté začali vyřizovat s evidentními, či mnohem častěji zcela vymyšlenými nepřáteli. Udávání, které se tak rozmohlo za protektorátu a pokračovalo po osvobození, se rozšířilo i mezi osoby, které byly dřív morálně pevné. Udávat začaly i děti. Pavlík Morozov se stal příkladem. Strana jednala pevně a bez milosti. Ze společnosti zmizeli nejdřív západní letci a vojáci, s nimi pak dosavadní demokratičtí politici. Začalo se zatýkat ve velkém a na Jáchymovsku vyrostly první uranové lágry. A objevily se první oběti justičních vražd.
Asi nejznámější obětí roku 1949 se stal generál Heliodor Píka. Už od 5. května předchozího roku byl v rukou StB a vojenské kontrarozvědky, řízené nechvalně známým Bedřichem Reicinem. Kruté výslechy, mučení. V lednu 49 odsouzen ve vykonstruovaném procesu za údajnou a vlastně nikdy neprokázanou špionáž pro Velkou Británii k smrti a v červnu popraven na dvoře plzeňské věznice Bory. Protesty nebyly vyslyšeny. Tehdejší ministr obrany Ludvík Svoboda mlčel. Ostatně jako vždy.
Pavel Kohout, pozdější chartista, psal oslavné básně na traktoristky a havíře. Vznikaly různé soubory ROH a nově založeného ČSM a zpívaly, tančily, hrály na veřejnosti, s rozjásanými úsměvy a vírou ve šťastnou budoucnost. Někteří z nich ovšem už tento rok mezi dvěma vystoupeními zmizeli. Vrátili se vyhublí, nemocní a zubožení z lágrů po mnoha letech. Pokud se vrátili. Komunisté se ale zatím cítili pevní v kramflecích. Vzájemná likvidace bolševických kádrů ještě nezačala. Teď byla řada na nekomunistech.
Tento rok to odskákaly dětské a mládežnické organizace. Všechny byly sloučeny do ČSM a jako samostatné subjekty zakázány. U některých, zejména pak u Českého Junáka – Skauta, bolševici narazili. Řada oddílů fungovala dál v ilegalitě a Junáci se pomalu přesouvali k aktivnímu odporu. V létě se rozjela Akce Jizerka, zaměřená proti Skautu. Mimo jiné i děsivým zásahem proti letnímu táboru oddílu ze Železného Brodu. Dva mrtví Junáci a následný proces s mnohaletými nepodmíněnými tresty. Skauti dotábořili, ale „mládež nová, mládež Gottwaldova“ zpívala a tančila dál.
Komunisté před rokem 48 slibovali, a měli to dokonce zakotveno ve volebním programu, že zemědělců a živnostníků se nebude žádné vyvlastňování týkat. Nicméně hned po únorovém puči začaly závodní výbory vyhánět majitele dosud neznárodněných firem, a to i z jejich domovů. Ševci, krejčí, mlíkaři či maloobchodníci se začali i přes sliby partaje strachovat. A v našem roce už probíhala vyvlastňování i malých dílniček a provozoven, vesnických krámků a hospod. Vše ve jménu třídního boje.
Pozvolna, ale tvrdě, začal tlak na zřizování jednotných zemědělských družstev. Sedláci, kteří na vstup reagovali nesouhlasně, byli udáváni, zatýkáni a obviňováni z nejrůznějších smyšlených deliktů. Akce Kulak, řízené vystěhování některých sedláků, sice byla spuštěna až v roce 1951. Už tento rok ale byly zřizovány na vsích Akční výbory, které zabavovaly ve spolupráci s StB majetky zcela svévolně a vlastně aniž by měly oporu v už tak zglajchšaltovaných zákonech.
Tak jednoho rána 1949 přijely například nákladní auta do pošumavské obce Hracholusky. Pět rodin sedláků v čele se starostou, demokratem Františkem Piksou bylo vyhnáno ze statků za dohledu výboru a estébáků. Mohli si vzít několik osobních věcí, ovšem žádné cennosti. Jednu peřinu a polštář na osobu. Několik kousků oblečení. To bylo vše. Dospělí, staří i malinké děti. Pak byli za mlčení vsi naloženi na korby náklaďáků a odvezeni do okresu Kadaň. Bez majetku, bez střechy nad hlavou. Se zákazem vstupu do rodného okresu Prachatice. Někteří se do Hracholusk už nikdy nevrátili.
Asi nejděsivějším aktem teroru proti obyvatelům ČSR, kteří nechtěli žít v řetězech a pod důtkami komunistů, se v tomto roce stala Akce Kámen. Hrůzná provokace Státní bezpečnosti se odehrávala na hranicích a v jejím důsledku došlo k mnoha zvěrstvům na lidech, kteří jen chtěli odejít jinam. StB tehdy zorganizovala síť převaděčů, kteří zájemce o emigraci odvedli na hranice a ukázali do Německa. Emigranti přešli, dostali se k policejní německé stanici, kde si je posléze převzal důstojník US výzvědné služby a vyslechl je. Uprchlíci s ulehčením vypovídali, jmenovali, vyprávěli, ukazovali na mapách.
Jenže – celé to byl nehorázný podvod. Údajná hranice byla ještě ve vnitrozemí, převaděči, němečtí policisté i důstojníci byli perfektně připravení estébáci. A do pasti padala jedna naivní a nevinná oběť za druhou. Hnusná hra šal dokonce tak daleko, že v některých případech jakoby onu „německou“ stanici přepadla česká SNB, uprchlíky zajala a odvezla „zpět“ do ČR i se záznamy výslechů před údajným americkým důstojníkem. A pak už vyšetřovací věznice, mučení, výslechy, soud a mnohaleté tresty v komunistických koncentračních lágrech.
Kdo si ještě před Silvestrem 1948 myslel, že československý lidově-demokratický režim bude víceméně soft a u nás nedojde k ničemu tak šílenému, jako ve Stalinově Rusku, většinou od Nového roku 1949 pomalu střízlivěl. Ráno šel pro rohlíky, ale pekař měl zavřeno, protože mu pekařství rudí sebrali a nový soudruh vedoucí ještě jmenován nebyl. Jeho děti dostaly novou, mladou učitelku v modré košili s odznakem ČSM na hrudi a starý pan učitel zmizel. Sešlapané boty neměl kdo opravit, protože švec měl dva tovaryše, a tak byl odejit do kladenských hutí na brigádu. Jeho oblíbené Lidové noviny ještě vycházely, ale byly plné budování, Stalina, CCCP a třídní nenávisti. A tak dál, a tak všelijak podobně.
Tu asi nejstrašnější věc jsme nechali na konec. Na konec článku i konec roku 1949. Byla tehdy neděle, 11. prosince. V malé obci Čihošť se při mši pohnul během kázání faráře Josefa Toufara kříž nad hlavním oltářem. Zázrak? Kdepak. Provokace StB. Farář byl v lednu následujícího roku zatčen, během trýznivých výslechů s ním byl natočen zcela manipulativní a vylhaný propagandistický film. Důstojný pan farář byl podroben nelidskému mučení a přesně na dvouleté výročí rudé revoluce, 25. února 1950, jej se zánětem podbřišnice po prasknutí žaludečního vředu odvezli na operaci z věznice ve Valdicích do Prahy. Josef Toufar toho dne zemřel a byl pohřben do hromadného hrobu.
Každým rokem si připomínáme únorové události, které se odehrály rok před tímto. Ano, tehdy to začalo. Mnohdy plíživě, jinde zase překotně, ale vždy to bylo zlo, institucionální zlo, podmíněné komunistickou ideologií a groteskní „socialistickou morálkou“. A v roce 1949 už vše jelo naplno, lágry bobtnaly, soudy pracovali jako stachanovci a estébáci mučili i zabíjeli, zřizovali šibenice. To nejhorší mělo teprve přijít. Následujícího roku na jedné z nich oběsí Miladu Horákovou.
