Andrej Babiš patří statisticky mezi nejoblíbenější politiky v Česku. Vlastně je podle průzkumů veřejného mínění tím vůbec nejoblíbenějším. Příští volby do poslanecké sněmovny, které se mají konat dle řádného termínu 20. a 21. října, podle všeho skončí jednoznačným vítězstvím hnutí ANO, jehož popularita se v současnosti pohybuje nad třiceti procenty. Pojďme se tedy stručně (pokud možno) podívat na to, v koho vlastně vkládáme důvěru.

1. Babiš, politika a Agrofert

Andrej Babiš je faktickým majitelem firmy Agrofert. Co na tom, že je řízena ze svěřeneckého fondu kvůli zákonu o střetu zájmů, který na začátku roku schválila sněmovna. Jako ministr financí má Babiš zásadní vliv nejen na státní finance, je totiž zároveň předsedou koaliční strany, tudíž jeho vliv v nejvyšší politice sahá mnohem dál. Ovládá mj. obranu, spravedlnost (tudíž i soudy), dopravu, místní rozvoj a životní prostředí. A to samozřejmě neznamená, že jeho páky nesahají i tam, kde se přímo neodráží jeho jméno nebo jméno jeho strany (o tom ale později).

Vzhledem k tomu, že je majitelem konglomerátu, jehož se týká celá řada navrhovaných a schvalovaných zákonů, je Babiš v perfektní pozici k tomu, aby přijímání a odmítání jednotlivých zákonů, případně jejich konkrétní podobu, přizpůsoboval svým zájmům, resp. zájmům své firmy. Namísto aby se při vstupu do politiky vzdal svého podniku, aby se neocitl ve střetu zájmů, naopak se stal přísným kritikem tzv. lex Babiš zákona, který upravuje právě střet zájmů v politice, podle Babišových slov vytvořeného vysloveně k jeho destrukci. Mučedník poprvé.

Zmíněný zákon však rozhodně není o buzeraci vůči Babišovi nebo politikům, kteří chtějí podnikat. Je pouze tím, čím být má – pravidlem, které znemožňuje (alespoň formálně) politikům ovlivňovat politické procesy ve svůj osobní prospěch. To je zcela v pořádku. Chci-li se jako majitel velké firmy účastnit nejvyšší politiky, musím se rozhodnout, zda jsem ochoten se firmy ve prospěch občanských zájmů zbavit, abych prokázal svou nezaujatost. V opačném případě nemám v politice co dělat. Politika je často o odříkání, není o výhodách (což v praxi samozřejmě neplatí). Nejdeme do ní, abychom se obohatili, ale abychom obohatili občany (což v praxi už vůbec neplatí).

2. Babiš, politika a Mafra

Dalším střetem zájmů, v němž Babiš stojí, je fakt, že ovládá celou řadu velmi úspěšných médií, které znatelně a výrazně ovlivňují veřejné mínění. Tento bod je ještě mnohem strašidelnější než ten předchozí. Pokud si majitel firmy schválí zákon o dotacích ve svůj prospěch, došlo „pouze“ ke krádeži a korupčnímu jednání; řekněme si na rovinu, korupce není případem zdaleka jen Babiše. Ale tady dochází k něčemu, co má mnohem hlubší a dlouhodobější dopad – neobjektivní a ryze jednostranná manipulace s míněním lidí, kteří jsou zároveň voliči. To je začarovaný kruh, kdy politik ovlivní voliče, aby ho volili, a ti ho volí, čímž mu poskytnou mandát dále ovlivňovat voliče, aby ho volili. A ti ho volí.

I kdyby byla pravda – čemuž snad nemůže věřit ani pětiletá dívenka, která si povídá se zvířátky –, že se majitel mediálního domu a zároveň politik nijak nesnaží ovlivňovat obsah svých médií, i tak je zcela nepřípustné, aby byl majitelem někdo, kdo je součástí veřejného prostoru a značnou součástí samotného obsahu zpráv. I kdyby totiž Babiš skutečně nezasahoval do zpravodajské oblasti oněch médií, přinejmenším strach redaktorů z vyhazovu by je, byť třeba podvědomě, donutil jakékoliv negativní zprávy o svém majiteli potlačovat, zkreslovat či záměrně posouvat na nevýrazné pozice.

Andrej Babiš ale není z těch, kteří by nezneužili své postavení. A tak média ovlivňuje. A to znatelně. Dokázal to třeba deník FORUM 24, dokázal to server Demagog analýzou řady Babišových lživých či cíleně zkreslených výroků (viz dále), a v neposlední řadě to dokazuje (zatím) poslední kauza, kdy se ve veřejných médiích objevily odposlechy (opravdu doporučuji poslechnout) naprosto bez sebemenších pochybností prokazující, že Babiš obsah médií ovlivňoval. V odposleších se totiž radí přímo s redaktorem Mafry, který článek je vhodné zveřejnit a který ne, v návaznosti na aktuální Babišovo politické postavení.

3. Babiš a dluhopisy

Současná vládní krize, která vyvrcholila podáním demise vlády (která už zase neplatí), stojí na kauze s dluhopisy firmy Agrofert. Problematika je trochu složitější a nelze jí jednoznačně vysvětlit v několika řádcích, jisté však je, že Babiš připravil stát přinejmenším o desítky milionů korun. Stručně problematiku rozeberu v následujícím odstavci; pokud jí nebudete rozumět − a za to se nestyďte − na internetu lze najít řadu článků (např. zde), které kauzu vysvětlují detailně a snad i srozumitelněji.

V roce 2012 rozpoutala ČNB trend tzv. korunových dluhopisů. Zákon tehdy říkal, že hodnota daně z úroků dluhopisů se zaokrouhluje směrem dolů na celé koruny. Stát (a později firmy) tak vydával dluhopisy s hodnotou jedné koruny, z jejichž úroků držitelé nemuseli platit žádné daně (technicky byla z jednoho korunového dluhopisu stanovena daň na 15 %, tedy 15 haléřů, což se po zmíněném zaokrouhlení na koruny dolů rovnalo nule). Cílem ČNB byla liberalizace trhu a firmy toho pochopitelně začaly brzy zneužívat.

Včetně Babiše, který jako tehdy jediný akcionář firmy Agrofert vystavil dluhopisy v hodnotě přibližně tří miliard; sám z nich vlastnil asi polovinu (o tom ještě dále). Čerpá tak dodnes zhruba 90 milionů korun ročně, ze kterých neplatí ani korunu na daních. Stát tak připravil už o desítky milionů (které bychom mohli využít na podporu nemocnic, škol nebo třeba životního prostředí). A to vycházím jen z toho, co o jeho taktických kličkách krácení daní prokazatelně víme. Nebojte, další budou následovat. A o dalších zcela jistě prozatím nevíme nic.

Na jedné straně je nutno Babišovi přiznat, že pouze využil mezeru v zákoně, který emise a nákupy korunových dluhopisů umožňoval. Na straně druhé, z trestního oznámení na Babiše v této věci vyplývá, že: „Není legální přimět svou vlastní společnost k tomu, aby vydala dluhopisy, ze kterých nemá žádný užitek jen proto, aby se majitel společnosti obohatil tím, že tyto dluhopisy nakoupí a nemusí danit příjem z těchto dluhopisů.“ Spekulovat, zda je za každou cenu legální dělat to, co zákon umožňuje, můžeme donekonečna. Právníci však mají jasno. I v případě dluhopisů se Babiš překvapivě ohání tím, že se proti zákonu neprovinil a že je kauza vykonstruovaná proti jeho osobě. Mučedník podruhé.

Faktem je, že přinejmenším morálně se Babiš provinil paradoxním způsobem, kdy tu dnes stojí jako ministr financí a strůjce EET, systému, který má zabránit okrádání státu na daních, přičemž sám stát na daních výrazně okrádá. O tom ale ještě později.

4. Babiš a dotace

Ani v případě Čapího hnízda není zcela jednoduché vysvětlit kauzu úplně do detailů. Znovu tedy stručně – Čapí hnízdo je areál ve Středočeském kraji, jenž byl do roku 2008 prakticky ve vlastnictví firmoy Agrofert. V roce 2008 byl formálně převeden na jiné majitele (konkrétně Babišovy dvě děti a bratra jeho partnerky), aby dosáhl na padesátimilionovou dotaci, která byla určena pro malé a střední firmy. Kdyby totiž Čapí hnízdo setrvalo pod křídly Agrofertu, tyto dotace by získat nemohlo, protože Agrofert je firma velká a velké firmy do kritérií přerozdělování těchto dotací nespadaly.

Šlo tedy o účelové čerpání dotací a podle všeho i dotační podvod, který ale – buďme fér – prozatím nebyl prokázán, a tudíž ani nemohl být potrestán. Kauzu momentálně vyšetřuje Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF. Každý čtenář si však může udělat podle dostupných informací obrázek sám. Asi nepřekvapí, že Babiš považoval kauzu Čapí hnízdo za účelové útoky vedoucí ke svržení Babiše z politiky. Mučedník potřetí.

5. Babiš a StB

Andrej Babiš byl podle všeho agentem StB. Úzce spolupracoval s komunisty, jejichž teroru jsme byli v Československu svědky přes čtyři dekády. Podle toho, co víme o agentu Burešovi, což bylo jeho krycí jméno, byl agentem velmi aktivním. Jeho kompletní spis můžete najít třeba zde.

Už od roku 1980 byl agent Bureš (s největší pravděpodobností Babiš, jehož sice soudy zprostily obvinění, ale za přinejmenším podivných okolností) důvěrníkem StB. O dva roky později se stal agentem bratislavské kontrarozvědky. Jeho jméno figuruje také v blíže nespecifikovaných spisech „Oko“ a „Voják“. Spolupráci s StB měl údajně ukončit v roce 1985. Babiš samozřejmě jakoukoliv spolupráci s StB rezolutně odmítá a tehdy tvrdil, že šlo (opět) o předvolební boj namířený proti jeho osobě. Mučedník počtvrté.

Ředitel Ústavu paměti národa k tomu říká: „Obecně existuje jen velmi malá pravděpodobnost, že by evidence byly vykonstruované, když nezávisle na sobě existovaly ve třech svazcích.“ Opět je nutné, aby si každý udělal obrázek sám podle toho, co má k dispozici. I v těch kauzách, ve kterých Babišovi nebyla právně potvrzena vina, lze předpokládat, že v nich není nevinně; skutečnost, že soud vinu neprokázal, se samozřejmě nerovná faktu, že je obžalovaný nevinný, a bylo by bláhové domnívat se o opaku. Už jen z toho principu, jak velký má Babiš vliv téměř ve všech vrstvách státu.

6. Babiš, podnikání a EET

Snad u žádného tématu nezanechal Babiš ve veřejném prostoru tak emotivní reakce, jako u EET. Pro jedny nutný systém pro lepší výběr daní, pro druhé zabiják drobných podnikatelů a elementární lidské svobody.

Ponechme nyní stranou fakt, že EET je i z ekonomického hlediska přinejmenším kontroverzní systém, a dejme tomu, že principiálně má skutečně napomoci tomu, aby se daně vybíraly snadněji, pohodlněji a především poctivěji. Ignorujme nyní i skutečnost, že řada malých podnikatelů kvůli EET ukončila svůj provoz, ať už to byli podnikatelé z oborů, které jsou s EET fakticky neslučitelné, nebo třeba starší podnikatelé, pro které jsou zkrátka jakékoliv povinné technologie zabijákem.

Faktem je, že jde o další z Babišem vykonstruovaných spojnic politiky a Agrofertu. Co systém EET, kromě rychlého a efektivního výběru daní, státu umožňuje? Kontrolu. Nepřetržitou a prakticky neomezenou kontrolu podnikatelů. A komu se to hodí? Samozřejmě, že Babišovi. Proč? Babišův Agrofert je velký konglomerát, jehož jedním z hlavních oborů je potravinářství. Kromě několika miliard vybraným na daních tak Babiš získal nástroj, díky kterému může kdykoliv zkontrolovat a případně potopit kteréhokoliv konkurenta, jakkoliv se mu zamane.

Má totiž v ruce páku, která mu umožňuje do nejmenších detailů prozkoumávat podnikání všech podniků, najít v nich třeba naprosto zanedbatelné účetní chyby, na jejichž základě však může ze svého mandátu během pár minut zařídit finanční kontrolu, která podnikům rozdá likvidační pokuty, nebo je rovnou zavře. Vzhledem k tomu, jak silnou politickou moc Babiš má – a o tom nemůže pochybovat ani jeho nejvěrnější volič –, je pro Babiše možnost zavřít konkurenční podnik zhruba stejně namáhavá, jako udělat si kafe.

7. Babiš a další kauzy

Kdyby vám to pořád přišlo málo, vězte, že zanalyzovat všechny Babišovy kauzy a kontroverzní chování by znamenalo napsat knihu. Přesto se o několika dalších významnějších kauzách stručně zmíním, a kdybyste i nadále chtěli pochybovat o tom, kým Babiš je a kým není, doporučuji o všech kauzách si na internetu najít detaily; samozřejmě je třeba hledat důvěryhodné zdroje a správně filtrovat, ale nejste-li negramotní, určitě si tu opět uděláte obrázek sami.

Jednou ze sledovaných a veřejností často nesprávně chápaných kauz jsou akcie společnosti Profrost. Jedná se o společnost, kterou založil sám Babiš v roce 2007. V roce 2010 prodal akcie firmy Agrofertu – tedy ze své firmy do své firmy – za více než půl miliardy korun. Ve stejném roce si však jistá Simona Sokolová z firmy Rapaces Group koupila akcie této firmy za téměř sedminásobně nižší cenu. Babiš si tak nechal zaplatit půl miliardy za zlomek firmy. Původně to měla být fakta, které by Andreji Babišovi pomohla rozptýlit pochybnosti, kde vzal peníze na výše zmiňované korunové dluhopisy Agrofertu. Podivně propastné rozdíly mezi oběma prodeji akcií však mnoha novinářům přišly přinejmenším zvláštní, a tak se v kauze začali hrabat. Přečtěte si více v následujícím odkazu. (zdroj)

Další kauzou, o které se v minulých týdnech hodně mluvilo a za jejímž odhalením stojí dnes už proslulé novinářské duo Kubík/Slonková, je smrt podnikatele Milana Sládečka. Ten se v roce 2010 rozhodl prodat svou firmu na dovoz a zpracování masa U Rytířů. S Agrofertem se dohodl na kupní ceně 45 milionů, Agrofert však nevykonal při nákupu firmy žádný audit, což mu později nahrávalo zpochybňování reálné hodnoty firmy. Firmu koupila společnost Romneya sídlící na Kypru (firma Andreje Babiše, který nedávno tvrdil, že nikdy žádné své firmy v daňových rájích neměl).

Přibližně o rok později si Babiš najal auditory, kteří zjistili, že hodnota firmy oněch 45 milionů nedosahuje. Sládečkova dlouholetá účetní, patrně pod tlakem Agrofertu, svědčila proti Sládečkovi v souvislosti s tím, že hodnota firmy byla údajně v účetnictví záměrně nadhodnocována. Agrofert tak požadoval po Sládečkovi za tyto podvody nazpět 30 milionů korun, k čemuž se Sládeček i navzdory odmítání viny Agrofertu upsal. Peníze na vrácení už ale neměl, a tak skončil v exekuci. Policií nebyl z manipulací nikdy obviněn a později spáchal sebevraždu. Následně bylo zjištěno, že hodnota firmy začala po jejím prodeji výrazně klesat proto, že Tesco, které tehdy bylo klíčovým odběratelem, přestalo od firmy maso odebírat (údajně po zjištění, že ji převzal Andrej Babiš coby majitel Agrofertu). (zdroj)

Pojďme k další kauze. Tou je privatizace Unipetrolu, která dodnes nabízí řadu nezodpovězených otázek. Unipetrol se privatizoval za vlády Miloše Zemana, kdy se Babiš postupně dral mezi nejvlivnější české podnikatele. Unipetrol tehdy patřil mezi pět nejcennějších firem v republice; o to zvláštnější byly čistky, které byly v Unipetrolu nařízeny. Na Unipetrol měl vazby i Agrofert, obě firmy spolu vzájemně obchodovaly. Na konci roku 2001 privatizační komise doporučila, aby byla firma prodána britské společnosti Rotch Energy. Zemanova vláda přesto rozhodla o prodeji většinového podílu za necelých 12 miliard korun komu jinému než Agrofertu. Tím však výčet podivností ohledně privatizace Unipetrolu nekončí, i zde doporučuji hledat a číst. (zdroj)

A mohli bychom pokračovat dál – Lovochemie, ÚOOZ, údajná účast na vraždě Františka Mrázka a řada dalších kauz (o nichž existují volně dostupné informace, stačí jen hledat a nepřehlížet), které přinejmenším podezírají, když ne přímo usvědčují, Andreje Babiše z páchání buď rovnou trestné, a nebo aspoň velmi, velmi nemorální činnosti. Dobře, znovu je nutno říct – buďme fér a respektujme presumpci neviny. Tam, kde Babiš nebyl odsouzen, nemůžeme vynášet kategorické soudy. Nicméně…

8. Babiš a vliv

Babiš měl už v devadesátých letech celkem značný vliv na politické dění (což dokazuje třeba zmíněná kauza Unipetrol), jeho významné politické kontakty byly už tehdy nesporné. Dnes je v pozici, kdy českou politiku doslova ovládá. Premiérem je (zatím) Bohuslav Sobotka, ale reálně má zdaleka největší vliv právě Babiš. Nejen proto, že nepřímo ovládá (přinejmenším) půlku kabinetu, ale také proto, že – oproti Sobotkovi – mu nechybí jedna zásadní věc, kterou bezpodmínečně potřebujete, abyste se dokázali v politice pohybovat jako ryba ve vodě – koule.

A tím nekončíme. Babiš nemá vliv jen na úrovni nejvyšší politiky (ono i to by bohatě stačilo). Právě díky tomu, že jeho politické spoje fungují už několik dekád, má stále vliv i na bývalé vysoké politiky, kteří po ukončení poslanecké kariéry skončili třeba v krajských mandátech. Jestliže tak Babišův přímý a „papírový“ vliv sahá zhruba ke třetině poslanecké sněmovny, nepřímo má možnost ovlivňovat veškerou českou politiku na všech úrovních, od té nejvyšší až po zdánlivě neviditelné komunální koně, jejichž váha je minimální, ale i tak mohou znatelně ovlivňovat veřejné mínění o Babišovi a pro Babiše. To je děsivé, protože to víc než kdykoliv v historii republiky poukazuje na to, že se Česká republika skutečně ocitá v ryze autoritářské společnosti.

9. Babiš a lživé výroky

Nemusíme diskutovat o tom, jestli Babiš občas lže. Lže často. Byl by nesmysl vybírat konkrétní lživé výroky Andreje Babiše v médiích, ale můžete se o nich přesvědčit sami na portálu Demagog.cz, který se zabývá ověřováním a analýzou politických výroků. Zmíním jen, že ze 424 ohodnocených Babišových výroků bylo stanoveno 197 jako pravdivých, 68 jako nepravdivých, 53 jako zavádějících a 104 jako neověřitelných. Neověřitelné nechme stranou. Buďme na Andreje nyní milí a nechme stranou i zavádějící, ač i takové výroky mohou být problematické. I tak je stále více než čtvrtina (!) všech jeho výroků lživá! Říkáte si, že tři čtvrtiny pravdivých výroků oproti jedné čtvrtině lživých je vlastně dobré skóre? Ne. Politik má říkat pravdu. Ze čtyř set výroků se dá jedna, dvě lži odpustit, nejsou-li účelové. Ale čtvrtina lží – a velká část z toho zcela nepochybně záměrná − znamená, že jedna minuta ze čtyř, kdy Babiš mluví v médiích, je plná lží. To není „jen“ čtvrtina, to je „sakra“ čtvrtina!

10. Babiš a marketing

Andrej Babiš je svým způsobem geniální. Jeho schopnost zaujmout voliče vychází z toho, že na rozdíl od ostatních politiků působí mnohem lidštěji. Nemluví spisovně, působí přirozeným dojmem, z rozhovorů vypadá jako „jeden z nás“. Zároveň je špičkový rétorik, umí používat správná slova, ví, kdy mluvit a kdy ne, a bez ohledu na to, jak závažná nebo nevysvětlitelná kauza se okolo něj točí, vždy je schopen otočit to proti ostatním a udělat ze sebe oběť. Je perfektní manipulátor, ale nikoli naučený, není psycholog a asi ani neví, jak s lidmi teoreticky manipulovat. Dělá to přirozeně, ze své podstaty. A to souvisí s tím, o čem jsem mluvil dříve – má prostě koule, aby se postavil sám sobě a svým skandálům, zahrál je do autu a nakonec je ještě využil ve svůj prospěch, kdy ze sebe dělá oběť, chudáka a mučedníka, proti kterému se konspiračně spikli všichni politici světa.

Představa lidí je jasná. Volí Babiše, protože je to konečně někdo, kdo něco vybudoval, kdo má spoustu peněz a nemá tak tendenci krást, je to někdo, kdo má za sebou řadu zkušeností a vždy ví, co dělá. Tak Babiš možná na lidi působí. Pravda je ale jinde.

Babiš je deprivant. Tito lidé peníze neřeší, mají jich tolik, že by je neutratili ani za deset životů. Nejde jim o to vydělat více peněz. Jde jim o to dokázat sami sobě, že mají na to vydělat více peněz. Vem to čert, jestli je pak utratí nebo spálí. Jsou to lidé, jejichž primárním záměrem není finanční zisk, ale moc, která je často pouze spojená s finančním ziskem. Představa, že někdo, kdo má hodně peněz, nebude mít potřebu krást, je zcestná. Z hlediska pravděpodobnosti bude krást spíše ten, kdo peníze má, než ten, kdo je nemá a nikdy neměl. Konec konců, najděte si definici použitého pojmu „deprivant“.

Jenže Babiš je zároveň i geniální marketér. A tak, podobně jako třeba Zeman, dokáže každou protibabišovskou kauzu odvrátit, aniž by ztratil jediného voliče. A když jich pár ztratí, naopak se objeví několik těch, kterým se svým přístupem zalíbí. A tak se nám z Babiše stává – znovu, podobně, jako se kdysi stal ze Zemana – kult osobnosti, u něhož nezáleží na tom, co dělá nebo říká, ale na tom, že je. Kulty jsou ideologické, nemají s pragmatickým životem nic společného. Rusové volí Putina ne proto, že by jim byl blízký svým politickým programem, ale proto, že je to Putin. Je kultovní. A ať udělá nebo řekne cokoliv, jeho voliči tu budou, aby ho volili. Protože je to Putin. Proto si může dovolit být idiotem, proto si může Zeman dovolit být idiotem, proto si může Babiš dovolit být idiotem. Veřejně a neskrývaně.

Lidé nejsou u voleb racionální. Většinou se řídí emocemi. Jen nepatrné procento z občanů, které potkáte u voleb, jsou politicky gramotní. Jen málo z nich vůbec zná programy jednotlivých stran nebo kandidátů, jen málokdo z nich dokáže uspokojivě vysvětlit, proč volí toho, koho volí. Volí totiž emocemi a ty se těžko vysvětlují. Babiš je volen lidmi, kteří jsou emotivní. A emoce jim říkají, že je to člověk na svém místě. Proto většina z těch, kteří volí Babiše a přečetli si tento článek, ani po zjištění všech faktů v něm zmíněných svůj politický názor nezmění. A znovu zvolí Babiše. A jim, těmto lidem, emotivním lidem, jejichž rozhodování nemá s rozumem nic společného, jsme vydáni napospas.