Před třiceti lety soudruzi bádali nad tím, co udělat s tím, že se jim bortí jejich svět. Ekonomika zaostala, marxismus byl každému k smíchu, papaláši v čele státu senilněli a do toho ještě z Moskvy dorazila přestavba. Když to bylo z Moskvy, mělo by se to samozřejmě okamžitě převzít. Jenomže součástí toho bylo, že by se muselo uznat, že za s. Brežněva panovala stagnace. Brežněv přitom všechny zdejší místodržící dosadil. Bylo nutno z toho pořád nějak dialekticky vybrušovat.

Vybrušovalo se také na akci, o které psalo Rudé právo 14. listopadu 1987. Čtenáři se tam mohli v jednom článku dočíst (pokud se jim to číst chtělo): „Jak se s tímto rysem sovětské skutečnosti vyrovnali autoři výstavy Sovětské Rusko dnes v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka? Jako součást výstavy otevřeli diskuzní klub. Sál asi pro 200 lidí, v čele stolek pro tři čtyři lidi… Za malý okrouhlý stoleček usedli profesorka Ludmila Nikitičová, vedoucí katedry Institutu společenských věd při ÚV KSSS, doc. Josef Hříbek z Vysoké školy politické ÚV KSČ a Petr Kunts z Ústavu pro filozofii a sociologii. V auditoriu studenti pražských vysokých škol, ale přišli i náhodní návštěvníci.“

Jak je vidět, byly tam samé kapacity a intelektuálně bylo nabito.

Začalo to slibně: „Po krátkém filmu, archivních záběrech Lenina, se ujala slova profesorka Nikitičová. Už její první slova ukázala, že nepůjde o suchopárný referát, na který jsme od filozofů zvyklí. ‚Vracíme se k Leninovi. Je to návrat k hodnotám socialistické revoluce. Ty nezanikly ani v nejkrutějších nejsložitějších obdobích výstavby socialismu.‘ To byl úvod soudružky profesorky k tématu V. I. Lenin a současnost. ‚Musíme si přiznat, že přestavba dnes v sovětské společnosti přece jen probíhá rychleji než rozvoj společenskovědní teorie. Proto se vracíme k Leninovi, hledáme v něm inspiraci pro řešení vývojových rozporů dneška.‘“

K Leninovi se už naštěstí komunisté vrátit nestačili. Ten řešil problémy tím, že odpůrce rovnou střílel. Ale dál:

„‚Co řekne referentka konkrétně o zaostávání filozofické teorie?‘ šuškali si otázku posluchači. A už je to tady: ‚Marxisticko-leninská teorie není jen poznání, ale je to nástroj přeměny světa a společnosti. Po dlouhou dobu se ale u nás vytvářel jiný stav. Rozšířila se citománie a komentování citátů jako téměř základní způsob práce a každý závěr měl nárok na absolutní platnost. Ztratil se kritický analytický přístup ke skutečnosti. Filozofie se změnila na zkoumání zákonů často i vytržených ze vzájemných souvislostí bez toho, aby se filozofové zabývali samotnou společenskou realitou.‘ ‚Ale my jsme se to tak učili,‘ zazní poznámka ze sálu. ‚A kdo to bude napravovat, když není možno všechny filozofy poslat do penze?‘“

Jak konstatoval autor článku Jiří Kohout, byla to „otázka skutečně na tělo“. Soudružka Nikitičová na to pravila, že „uplynulým obdobím se nezabýváme proto, abychom se hrabali v našich nedostatcích“.

Debata pak prý byla živá a k palčivým otázkám, třeba jestli se nevytrácí z marxismu třídní pohled, když se příliš mluví o subjektivních faktorech. Dalšího člověka polekala zmínka o „socialistickém pluralismu“, když byl „pluralismus jedním z hesel revizionistické fronty na konci šedesátých let u nás“.

Při pohledu na to, jak se dva roky před příchodem takzvané kontrarevoluce diskutovalo mezi vědeckými marxisty, nás moc nepřekvapuje, že to všechno skončilo návratem k bezbřehému kapitalismu a buržoazní demokracii. Obstarožní komunistická sekta uvízla ve svých dogmatech a to vedlo k pádu její moci. Ti bystřejší komunisté se nezabývali socialistickým pluralismem a Leninem a pustili se do kapitalistického podnikání hned, jak to bylo možné. Ke smůle společnosti ale stejným způsobem, jako předtím budovali mýtický komunismus.

Následky si neseme dodnes.

Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora