Když se panující moc dostane do úzkých, bývá její rétorika vždycky stejná. Lidé se nemají co vyjadřovat v ulicích, mají všechno ponechat svým zástupcům, zachovat klid a pilně pracovat. Je roztomilé vidět, jak se dnešní osazenstvo Hradu a někteří politici chovají stejně jako za listopadových událostí.
Rudé právo tak například v úterý 21. listopadu 1989, když už bylo jasné, že protesty proti režimu hned tak neskončí, přineslo celou řadu odhodlaných výzev. Na první stránce tohoto listu jsme se mohli dočíst třeba následující věty: „Jsme pro čestnou a poctivou politiku. Odmítáme proto provokace. Nechceme jít cestou konfrontace, kterou se nám pokoušejí určité protisocialistické živly vnutit. Žádná vláda v právním státě však nemůže trpět porušování ústavy a zákonů své země. Proto vlády ČSSR, ČSR a SSR souhlasí s opatřeními, která měla za cíl obnovit pořádek, chránit majetek a životy občanů.“
Vzhledem k tomu, že tím obnovením pořádku bylo mlácení lidí a zpráva o tom, co se v pátek na Národní třídě stalo, už byla dostatečně známá, málokdo to mohl brát vážně.
Objevil se také oblíbený žánr, kterým jsou hlasy pracujícího lidu. Citovaly se celé kolektivy. Tak třeba členové podnikové organizace KSČ dolu ČSM ve Stonavě, okres Karviná: „Ke své těžké a náročné hornické práci potřebujeme klid a pořádek si nenecháme někým narušovat. Jinak jsme připraveni také vyjít do ulic.“
Delegáti celozávodní konference KSČ ze závodu 1 Poldi Ocelárny Kladno: „Odmítáme pouliční demonstrace. Cílem je rušení veřejného pořádku a destabilizace společnosti. Vyzýváme studenty, všechny mladé lidi i poctivé občany, aby plněním svých povinností prokázali svoji vztah ke společnosti a k naší socialistické vlasti.“
Předsednictvo ÚV KSČ Bruntál: „Vyslovujeme plnou podporu opatření k udržení kázně a pořádku. Je nezbytné využít všech zákonných sil a prostředků k zamezování vystupování těch skupin, které usilují o likvidaci socialismu v naší vlasti.“
Pod titulkem „Co nám řekli dělníci pražské Lokomotivce“ čteme hlasy jednotlivců:
Ladislav Rudolf, zedník: „Ulice není platforma pro diskusi, tou je Národní fronta.“
Ladislav Pudil: „Studenti studují a měli by přece znát, co je to demokracie, že je neslučitelná s anarchií, ale jde ruku v ruce s odpovědností.“
František Křížek: „Stávky a demonstrace nic neřeší, jen vnáší chaos mezi lidi, odvádějí od práce, od soustředěnosti.“
Josef Gelner: „K tomu byste měli pomáhat i vy, novináři. Být pohotoví, pravdiví, vynalézaví a vždy alespoň půl kroku vpředu. Ideologicky ovlivňovat myšlení mladého člověka. Ne chytat krok s jinou propagandou.“
Pak ještě jednou Ladislav Pudil: „U nás ve fabrice je klid, my nemáme čas na stávky, pobíhat po Václavském náměstí, protože musíme dělat.“
Protože ale bylo jasné, že něco se dělat musí, nejvyšší místa nezahálela. Geniální, totiž generální tajemník Miloš Jakeš závažné problémy ve společnosti řešil již den předtím. Pod titulkem „Základ práce SČSP je v odbočkách“ se natěšení čtenáři Rudého práva mohli dozvědět, jak nejvyšší soudruh čelí situaci. Setkal se s „předním funkcionářským aktivem“ Svazu československo-sovětského přátelství. Tam řekl, že celý pokrokový svět dnes uznává, že Velkou říjnovou socialistickou revolucí nastala nová epocha lidstva, řešení základních otázek pracujících. Revoluční proces přinesl svobodu mnohým národům a tak dále. Jakýsi soudruh v Toman následné diskuzi s Milošem Jakešem řekl: „My potřebujeme klid pro práci. Zajistíme zásobování obyvatelstva.“
Akční byl také prezident Gustáv Husák, který jmenoval nového mimořádného a zplnomocněného velvyslance v Korejské lidově demokratické republice a přijal ministra zahraničí Kostariky. Taková sdělení tehdy musela na některé lidi působit jako balzám na nervy a ukazovala, že aspoň malý kousek starého dobrého světa je ještě v pořádku.
Devětadvacet let poté je na tom prezident ČR (už je jím někdo jiný, kdyby to náhodou někdo nevěděl) ještě hůře než tehdy prezident ČSSR. Pokud zrovna není v Číně nebo na TV Barrandov, není ho moc vidět a slyšet. O to pilnější je jeho hlas ztělesňovaný Jiřím Ovčáčkem, který chrlí jeden tweet za druhým. Třeba: „Novináři se lživě snaží tvrdit, že je česká společnost rozdělená. Není. Většina občanů se chová tolerantně a respektuje odlišné názory. Nenávist šíří výhradně velmi úzká skupina fanatiků, která nenávidí demokracii, svobodu a tuto zemi.“
Nebo: „Úkol na rok 2019 pro všechny slušné lidi: Musíme vyrvat oslavy 17. listopadu z rukou fanatiků a vrátit je zpátky normálním občanům. Cílem je, aby se 30. výročí nezvrhlo v nenávistnou akci připomínající Vítězný únor.“
Kdo je to v jeho podání „my“ a jak by to „vyrvání“ mělo vypadat, už se neupřesňuje. Taky netušíme, co má bývalý redaktor Haló novin proti Vítěznému únoru.
Taky jsme zvědaví, co by se v této zemi ještě mohlo zvrhnout, aby to byla nějaká patrná změna současného stavu.