Komunisté se chystají, že budou držet vládu pod krkem, a diktují si podmínky její podpory. Jejich sjezd poctil prezident a cejch nejextrémnější strany v parlamentu se jim podařilo přehodit na někoho jiného (jakkoli je to nepřesné). To vše paradoxně v době, kdy by měli být po volebním poklesu zdecimování a kdy by vzhledem k množství stran ve sněmovně měla být k dispozici dlouhá řada různých vládních variant. Jsou tedy oproti nedávným předpovědím přece jen na vzestupu, nebo je to jen jejich labutí píseň?

Kroky k rehabilitaci KSČM se podnikaly už dříve, byť jen opatrné. Už jednou se koketovalo s tím, že budou podporovat vládu, a už jednou jim hlava státu dodala legitimitu, když pozvala šéfa strany do Lán. Teď je to ale „naostro“ a komunisté si to užívají: Dopředu si určují, kteří ministři se jim líbí a nelíbí. Vojtěch Filip mluví o „negativní kádrové pravomoci“, což by s ohledem na minulost mohla být dobrá recese, pokud by to neznělo z úst bývalého agenta StB a šéfa jedné z posledních nereformovaných komunistických stran na světě. (Mimochodem slovo „komunistická“ ze svého názvu většina podobných stran – minimálně v Evropě – vypustila už za studené války).

Vládnout se soudruhy je stále riziko

Nemluvě o známých výhradách komunistů k prozápadnímu, transatlantickému kurzu naší zahraniční politiky. Nedávné hlasování o zrušení zákazu problematických dodávek pro íránskou jadernou elektrárnu Búšehr ostatně ukázalo, že na tomto poli mají ve sněmovně řadu skutečných či potenciálních spojenců. Je jedno, že někteří „jen“ nadbíhali tichému vládnímu společníkovi. Jaký požadavek to bude příště? Neúčast na nějaké zahraniční vojenské misi? Nebo rovnou referendum o vystoupení z NATO?

Už samotný fakt, že se komunisté mají poprvé od listopadu 1989 skutečně podílet na výkonné moci, je závažný. Podpora vlády od KSČM, která by měla být jednoduše nepřijatelná, nicméně vyvolává jen nepatrný odpor. Pokud se Andreji Babišovi nakonec podaří dát dohromady vládu alespoň s ČSSD, bude to bráno za úlevu oproti variantě, že by se kromě KSČM opíral ještě o SPD. Vzhledem k náladám a zkušenostem ve velké části Evropy je pravděpodobné, že KSČM vyvolá menší odpor než SPD. Navíc když jde „pouze“ o tichou podporu, které zbytku vlády v čele s premiérem neznemožní deklarovat své „evropanství“.

Zátěžový test – pro ně i pro nás

Pozice komunistů může být komfortní: Mohou se tvářit státotvorně a důležitě, a na druhou stranu říkat, že oni u toho nejsou a vládu ostřelovat. A pokud bude nakonec ve vládě sociální demokracie, pokusí se ji komunisté nepochybně dál decimovat. Dalšího „slučovacího“ sjezdu jako v červnu 1948 by ani nebylo třeba…

Na druhou stranu však KSČM čeká i řada nástrah, které by jí mohly zatopit pod kotlem (budiž jí to přáno). V souboji se sociální demokracií potřebuje získat i odbory, což se jí zatím nepodařilo. Uplynulý komunistický sjezd také obnažil latentní střet mezi pokrokovým křídlem a konzervativními stalinisty. Hledání pozic při podpoře vlády může takové spory posilovat, navíc pod nepříjemným dohledem médií. Střety se dají čekat i navenek, se stranami lovícími v podobných vodách, od ANO přes ČSSD až po SPD. A v neposlední řadě mohou komunisté ztratit něco z étosu protestní, antielitářské strany, což byla v dosavadních letech jedna z jejich hlavních deviz.

Jistě, může to všechno znít jen jako zbožné přání, protože další vývoj bude záviset na mnoha faktorech. Bude každopádně zajímavé tento experiment s prvním polistopadovým přičichnutím KSČM k moci sledovat. Ale ještě lepší by bylo ho vůbec nepodstupovat. Příště už totiž nemusejí zůstat za branami Strakovy akademie.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner