V úterý ruské ministerstvo zahraničí oznámilo, že vypracovalo „cestovní mapu“ pro regulaci situace na Korejském poloostrově. Plán údajně obsahuje plán postupu krok za krokem, který by přivedl všechny strany k dialogu. Vyzývá také všechny ke zdrženlivosti, a aby se vyhýbali se provokacím a vzdali se hrozby síly. Řekl zástupce ministra zahraničí Igor Morgulov pro zpravodajskou agenturu RIA Novosti.
Snad nejdůležitější je, že „cestovní mapa“ navrhuje poskytnout Pchjongjangu bezpečnostní záruky, které by mu umožnily zastavit program vývoje jaderné rakety. To může znít dobře na papíře, ale geopolitičtí analytici tvrdí, že je nepravděpodobné, že by to fungovalo v praxi.
Tématem se zabývá server The Moscow Times, ze kterého citujeme.
„Je to seznam dárků pro Santa Clause,“ říká Vladimír Frolov, ruský expert v oblasti zahraničních věcí, v e-mailu pro The Moscow Times. „Je to moskevské PR, které se zdá být relevantní v krizi, aniž by to nějak zvlášť zatěžovalo.“
Plán je slabý, postrádá specifické požadavky na to, aby Pchjongjang zmrazil – natož aby zrušil – své jaderné a raketové programy, řekl Frolov. Rovněž neurčuje žádné represivní opatření v případě porušení.
„Jedná se o koordinovaný krok s Čínou k tomu, aby byla Trumpova vláda představena v roli bezohledného válečníka,“ dodal Frolov. „A je to kost předhozená (americkému ministrovi zahraničí) Tillersonovi před zasedáním G20 a setkáním Trumpa s Putinem příští měsíc.“
Problémem je, že Kreml nemá na Pchjongjang vliv. To je sice v rozporu s vnímáním veřejnosti, ale analytici tvrdí, že je tomu tak. Po korejské válce byly Moskva a Pchjongjang komunističtí spojenci a sovětská finanční a technologická pomoc byla klíčem k budování severokorejské ekonomiky. Ale to skončilo s pádem Sovětského svazu.
V posledních letech se ekonomické vazby opět pozvedly. Například v roce 2014 prezident Vladimir Putin odepsal Pchjongjangu dluh z doby SSSR ve výši 11 miliard dolarů. Severokorejští dělníci nyní pracují na ruském Dálném východě, a dokonce pomohli při výstavbě Zenit arény v Petrohradě. Jejich práce – v podstatě otrocká práce – poskytuje pro Pchjongjang potřebnou tvrdou měnu, protože dělníkům konfiskuje až polovinu jejich výplat.
Ovšem Rusko kontroluje jen asi pět procent obchodu Severní Koreje – mnohem méně než Čína, jak uvádí Alexander Gabujev, vedoucí Carnegie Moscow Center. V důsledku toho nemůže působit na KLDR pouze ekonomickým tlakem.
Problém je v tom, že obě strany chtějí bezpečnostní záruky. Zatímco Spojené státy se obávají, že severokorejské střely by nakonec mohly zasáhnout jejich západní pobřeží, severokorejská vláda považuje jaderné zbraně za svou jedinou pojistku proti USA. Mementem je svržení libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Vzdal se zbraní hromadného ničení a stále více se smiřoval se Západem, ale přesto byl nakonec zabit. Bez bezpečnostních záruk pro KLDR i USA nebude pravděpodobně žádná „mapa“ pro Korejský poloostrov fungovat.
Gabujev si myslí, že Severní Korea prostě chce mít odstrašující prostředek a tím je pro ni jaderná bomba.
Otázkou samozřejmě zůstává, jak by bylo možné přesvědčit jak Kim Čong-una, tak USA a Jižní Koreu, že si mají důvěřovat. A také jak by něco takového mohlo zprostředkovat třeba Rusko, kterému také nikdo rozumný po jeho akcích proti Ukrajině nevěří.