Člověk by obtížně hledal Čecha, který by neznal jméno Jana Palacha. Jeho čin představující apel, jenž měl národ varovat před setrváním v letargii, se stal symbolem vzdoru proti sovětské okupaci. Ovšem samotná osobnost národního hrdiny zůstávala záhadou, kterou se nyní pokouší Robert Sedláček ve svém nejnovější filmu objasnit. Při příležitosti padesátého výročí sovětské okupace přichází do kin se snímkem nesoucím jméno samotného hlavního hrdiny. Co se odehrávalo v hlavě mladého studenta filozofie během posledních měsíců vedoucích k rozhodnutí se upálit?

Režisér filmu stál před nelehkým úkolem, a sice, jak co nejvěrněji ztvárnit přerod vzdělaného člověka s chutí do života do role psychicky labilního jedince, který učiní pro mnohé nepochopitelné rozhodnutí. Na základě vzpomínek přátel předkládá film divákovi Jana jako věřícího katolíka, plného ideálů, a především vnitřních rozporů.

Pokus o komplexnost postavy je doprovázený snahou o pro Sedláčka tak příznačné, někdy ale zbytečné polidšťování historických postav. Tvůrce se snažil vyvarovat obrazu Palacha jako dalšího Mirka Dušína, a tak postavu ukazuje i se slabostmi typickými pro běžného smrtelníka. Mladý Jan se nachází v milostném trojúhelníku s kamarádkou své přítelkyně, který vytváří kontrast k jeho příkladné studentské angažovanosti v průběhu prvních týdnů okupace.

Postupná eskalace událostí ukazuje divákovi bezskrupulóznost jednání vojsk SSSR, které události doprovázelo. Nejsilnější momenty filmu se skrývají ve chvílích, kdy hrdinové mlčí, ale z plátna k nám vystupuje tíživá atmosféra osudného roku. Moment průjezdu sovětských tanků skrz plné Václavské náměstí, přítomným živým terčům navzdory, je pomyslným vrcholem filmu, který pamětníky přenáší zpět do roku 1968. Doba je následně dokreslena autentickými záznamy vysílání Českého rozhlasu.

V Palachovi ovšem chybí náboj stěžejních okamžiků filmu a snímek v klíčových chvílích nezřídka upadá k mdlému vyprávění. Mezilidské vztahy demonstrují kýčovité dialogy připomínající obsahovou vyprázdněností nekonečné seriály. A po vizuální stránce využívá Sedláček často prvoplánové symboliky ohně, která prolíná celý film od pálení propagandistických letáků po zapalovač ruční výroby. Dlouhé záběry na plameny pak předesílají diváku už tak dost jasný osud hrdiny.

Postupné zhoršení dějinného vývoje a vzrůstající rezignace jeho okolí přivádějí Palacha až k osudovému činu. Zatímco republikou prostupuje všudypřítomné očekávání toho, co bude dál, student se rozhoduje stát se první živou pochodní. V posledních několika minutách dává film možnost zakusit s hlavním hrdinou skutečnou bolest. Do očí bijící utrpení ohořelého těla přináší pocit, jako kdyby se i závěrečné sekundy nesnesitelně táhly.

Sedláček zužitkoval zkušenosti z natáčení série České století, které bylo stejně jako Bohéma založeno dějinných událostech, ale ubral na kontroverzích. I přes vykreslení doby dává lacinost mnohých scén pocit, že šlo při ztvárnění Palacha o promarněnou šanci.

Film divákům nabízí příležitost zamyslet se nad tehdejším utrpením a zároveň nás staví před otázkou, kam až jsme my ochotni v boji za zachování dnešní demokracie zajít my sami.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Dominika Jeřábková
Dominika Jeřábková
Další články autora