Výsledkem Babišova vstupu do vlády je neustále rostoucí význam komunistické strany. Je to absurdní paradox této doby, protože KSČM ve volbách propadla.

Babiš se snaží předstírat, že nemá s komunisty nic společného. Přitom se ale chystá o komunisty opřít při dobývání moci ve státě, a skrytě je pouští do funkcí a pozic, které jim byly téměř po tři desítky let zapovězeny. Výsledkem je to, že bývalý člen pohotovostního pluku totalitní policie Zdeněk Ondráček, který bil na demonstracích kritiky komunistického režimu, usedl do funkce šéfa komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů. Babiš tvrdí, že se mu to nelíbí, ale byly to jeho zaměstnanci a najatí herci ve sněmovně, kteří pro Ondráčka hlasovali. Teď dělá, že je proti němu, protože se bojí demonstrací.

Část veřejnosti je k tomuto vývoji lhostejná a část nyní upadá do skepse a beznaděje. A právě proto je třeba dát najevo, že tu žijí lidé, kteří jsou sebevědomí a nepřejí si návrat komunistů k moci a také si nepřejí zavádění autoritářského režimu. Že si nepřejí kumulaci moci v rukou jedné strany a jedné osoby.

Zde jsou důvody, proč protestovat proti legitimizaci a nástupu komunistů a dalších extremistů, které táhne za sebou ve své mocichtivosti Andrej Babiš s požehnáním Miloše Zemana:

1. Každá demonstrace a každý protest ukazuje, že Češi nejsou ovce, které si nechají všechno líbit. Má to psychologický význam pro celou společnost. A hlavně pro Babiše, který se demonstrací bojí jako čert kříže a proto předstírá, že s Ondráčkem nemá nic společného.

2. Autoritáři a komunisté se bojí protestů a demonstrací a musejí se pak krotit, aby neupoutali pozornost evropského veřejného mínění. Evropská unie není pro nás samospasitelná, ale příslušnost k Evropě brání autoritářům si vzít absolutní moc.

3. Každý, kdo vidí, že si autoritáři a komunisté přivlastňují Českou republiku, ale nic proti tomu nedělá, jim vlastně pomáhá. Přitom je zřejmé, že demonstrace a protesty fungují.

4. Když se neúčastníme přiměřenou formou veřejného života a nechceme si pálit prsty, přenecháváme rozhodování o našich právech a svobodách autoritářům a komunistům. To vždycky dopadá špatně.

5. Je naivní si myslet, že má někdo najít nějaké přiměřenější řešení, než jsou protesty, demonstrace či jiná občanská aktivita. Žádný spasitel, který by to celé vyřešil za nás, nepřijde. Je to prostě jen a jen na nás.

6. Kritizovat demonstrace umí každý. Je to jednoduché. Jít ale projevit svůj názor, je těžší. O to to má větší smysl.

7. Představa, že najdeme jiné řešení, než jsou protesty a demonstrace, je lákavá, ale zároveň laciná. Veřejnost se z dnešních silných médií nedozví, co se děje. Proto každý z nás má být médiem.

Jedno české rčení říká, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. To je projev demoralizace a zbabělosti. Nic nevede k ničemu. Při ohrožení demokracie a svobody má smysl každý projev, jak individuální, tak společný. V malé skupince i ve velké skupině. Všechno, co je opakem lhostejnosti, je správné. Všechno, co narušuje klid autoritářů na jejich práci pro sebe.