Senátor Jiří Růžička prožil 21. srpen 1968 mj. tím, že fotografoval. Letos poprvé po padesáti letech tyhle fotografie nechal vyvolat a prohlédl si je. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje nejen své tehdejší i dnešní pocity, ale varuje: To, jak lehce můžeme přijít o svobodu, neukázala jen srpnová okupace, ale demonstrace o rok později. Na té zasahovali Češi.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na rok 1968?

Pocit studu, hanby, bezmoci a zklamání, ale i hrdosti nad tím, jak hodně Čechů se nechtělo se situací smířit a bylo ochotno vyjít do ulic, roznášet letáky, protestovat  a bohužel to zaplatit i životem. 

Jak vám a vaší rodině datum 21. 8. 1968 změnilo život?

Absolutně! Nejenom že mně v cizině zůstala spousta kamarádů a životních přátel, kteří mě formovali a které jsem pak viděl až po desítkách let nebo už vůbec, ale tehdy jsem si uvědomil, jak odporný je celý ten systém a že si s ním člověk v žádném případě nesmí zadat. To mě drželo nad vodou a když přišly těžké chvilky, léta normalizace a různých nátlaků, věděl jsem, co dělat. Možná tady někde začala i moje cesta do senátu… A taky už za pár měsíců bylo jasné, kdo je kdo a co v některých lidech  je. 

Jak dlouho jste pořizoval fotografie? Jak to probíhalo?

Ten jediný kinofilm jsem vyfotil během dvou dnů. Šli jsme s kamarády hned první den k Čs. rozhlasu a dál na místa pro Pražany důležitá a všude potkávali spoustu lidí, kteří jasně dávali najevo, co si myslí. To asi bylo nejpozitivnější, jak lidé reagovali a dávali najevo svůj odpor. Ale ty nejzajímavější situace jsem nenafotil. Když mně ruský voják samopalem nakazoval, ať foťák schovám, když se ozvala střelba a my všichni zalehli na chodník nebo když starší lidé plakali…

Vnímal jste například reakce vojáků, kteří do naší země přišli? Říká se, že mnozí byli překvapeni, že žádná kontrarevoluce neprobíhá.

Byli jsme naivní, pokoušeli jsme se s nimi diskutovat, vysvětlovat jim, že se u nás nic neděje, přesvědčovat je, že se mají vrátit tam, odkud přišli. Skoro vždy byli naprosto apatičtí, bez zájmu nás přehlíželi nebo naopak svoji aroganci umocňovali pohrůžkou zbraněmi.

Dostal jste se do nějaké nebezpečné situace?

Tehdy jsem bydlel na Vinohradech, kousek nad Československým rozhlasem a pracoval na směny v továrně Mitas. Směna začínala v 22.00 a já vyrazil do Hostivaře pěšky, protože nic nejezdilo. Všude tma, ticho, úplně prázdné ulice… Lidi říkali, že je zákaz vycházení, ale přesně nikdo nic nevěděl. Když jsem šel ulicí, která se paradoxně jmenuje Ruská, zaslechl jsem rachot pásů. Vběhl jsem do malého parčíku a lehl si mezi keře. Za chvíli kolem projížděl obrněný transportér a reflektory osvětloval vše kolem. Byla ve mně malá dušička, ale když je člověku dvacet a cítí nespravedlnost, tak se jen tak nedá. Transportér zmizel a já si řekl, že se domů nevrátím, že do Hostivaře dojdu. No, trochu zbytečně, fabrika byla zavřená a strážní nevěřili svým očím a hnali mě domů. Nevím, jestli byl tehdy silnější pocit strachu nebo vzteku, ale tu noc si budu pamatovat navždy.

Co jste cítil, když jste si fotky dnes, po tolika letech, prohlížel?

Vztek, lítost nad ztracenými léty, smutek. Když jsem je poprvé po padesáti letech uviděl, protože film jsem sice vyfotil, ale fotky nikdy nevyvolal, naskakovala mně husí kůže a vlhly oči.

Jak se díváte na to, že prezident Miloš Zeman k srpnovému výročí nejprve nepromluvil, a poté ty, kdo protestovali před Českým rozhlasem, označil za „řvoucí stádo“?

Že je to jen další důkaz jeho pohrdání českým národem, další urážka slušných lidí a další důkaz ješitnosti a mstivosti toho, kdo by měl být pro nás všechny vzorem a morální autoritou…

Co si myslíte o pískotu na premiéra Andreje Babiše?

Člověk, který se zapletl s minulým režimem, je obviněn ze spolupráce s StB, by měl mít tolik sebereflexe, že nebude při takové příležitosti vystupovat a vlastně tak urážet všechny, kteří přišli, aby si právě toto připomenuli. Jak jinak měli dát svůj nesouhlas najevo, rozumím jim. 

Jaké memento bychom si měli pro dnešní dobu z tohoto důležitého data vzít?

Memento vychází z 21. srpna 1969. Při demonstraci na Václaváku při prvním výročí okupace proti nám nezasahovala sovětská vojska, ale čeští esenbáci, milicionáři z českých fabrik a v civilu oblečení estébáci. 

Měli bychom si uvědomit, jak rychle a snadno může člověk o svobodu a demokracii přijít, jak je křehká a jak bychom si jí měli vážit a ochraňovat ji!