S blížícím se výročím založení Československa položil deník FORUM 24 známým osobnostem tyto dvě otázky: Vzbuzuje ve vás stoleté výročí založení Československa pocit hrdosti? Jak vidíte budoucnost českého státu v příštích dvaceti letech? Jako první odpověděl svým textem Milan Knížák.

Jsem vlastenec. I když se dnes tomuto označení dává pejorativní příchuť, já se k němu hrdě hlásím. To neznamená, že nevidím temná místa v naší historii, především za totalitních režimů. Česko bylo v obou případech plné konfidentů a já to pocítil na vlastní kůži, ale nechtěl jsem nikdy emigrovat. Vždy jsem si říkal, ať odejdou ti, kteří nám škodí, a bylo mi líto, že řada nadaných lidí zemi opouštěla. 

Jsem z oblasti kultury, a proto mne nejvíce zajímají kulturní dějiny. V poslední době jsem vymyslel projekt, který jsem pracovně nazval „Hrdé dějiny českého umění“. Historici a teoretici umění v drtivé většině píší o tom, jak se vyrovnáváme světu, jak doháníme trendy a jak jsme byli schopni adoptovat cizí vlivy. Mě zajímá především to, co se lišilo, co předběhlo nebo běželo mimo. Takových lidí a jevů máme v oblasti kultury celou řadu a mezi zeměmi podobného rozsahu většinou nenalézáme srovnání. Například česká meziválečná fotografie nebo plastika, to jsou silné proudy s výraznými individualitami. Před první válkou jedinečný architektonický kubismus a design, po válce český poetismus, který předznamenal surrealismus, atp. Dokonce i padesátá léta, kdy kultura úpěla pod komunistickou cenzurou, přinesla řadu důležitých podnětů, které se zúročily v šedesátých letech, kdy jsme se v některých oblastech dostali až k vrcholu avantgardy. A v každé době několik outsiderů, kteří báječně oživovali scénu.

Patřím ke generaci, která měla tu smůlu, že prožila v totalitním komunistickém režimu většinu produktivního života. V únorovém puči mi bylo osm let, v listopadu 1989 jsem tedy byl před padesátkou, přesto ve mně stále žila naděje. Stálo za to využít nabídku nové doby a pokusit se pracovat v atmosféře svobody, poněvadž já tu dnes často zatracovanou polistopadovou euforii považuji za závan svobody, který se nevrací.

Zdá se, že největším nepřítelem člověka je svoboda. Lidé ji neumí, buď ji zneužívají, nebo se jim stýská po totalitě. Teritorium svobody je totiž nebezpečné. Svoboda je namáhavá. Lidé jsou líní převzít zodpovědnost za vlastní život pro bláhovou vidinu blahobytu a pocit bezpečí, které jim však nemůže zaručit nikdo. 

Současná doba se také vyznačuje nezaslouženým nárůstem ega. Přes rozšířené školství, bezbřehou komunikaci a vysokou životní úroveň se zdá, že procento vzdělanosti spíše klesá, nebo přesněji ztrácí na významu. Hra na svobodu posiluje růst ega. 

Nejstabilnější společnost je taková, která potřebuje co nejméně zákonů a nařízení. Funguje „samospádem“ opřená o vypěstované zvyklosti, návyky, nepsané, ale důsledně dodržované normy. To všechno jsme však zpřetrhali, zašlapali, opustili a pokračujeme v této devastaci ještě důrazněji. V takovém světě znamená svoboda velké nebezpečí.

Postmoderní společnost ztratila pevné struktury, subjektivizovala žebříčky hodnot, vymazala přirozené vztahy založené na přímém poznání a učinila budoucnost nejasnou a hlavně nepředvídatelnou. Postdemokracie nabízí jen zdání svobody, nikoliv svobodu skutečnou, a to vede k totalitním řešením, která jsou imperativní, i když vkusně zakryta maskou dobrovolnosti.

Je třeba si uvědomit, že stát nemá žádné peníze. Všechny státní prostředky jsou z našich daní. Státní úředníci, tzn. vláda a jí podřízená ministerstva, jsou naši zaměstnanci. Pověřili jsme je, aby spravovali naše peníze, a máme právo je permanentně kontrolovat a volat k zodpovědnosti, i když se tomu vzpírají. Současný premiér jezdí po republice a slibuje lidem hodinky s vodotryskem, zapomíná však dodat, že to bude placeno z jejich peněz. 

Je mi líto našich měst. Pražský skanzen je utopen v moři konfekčních skleněných budov, které přináší hloupá globální móda, která se dere čím dál víc do středu města a mění nejen pohled na Prahu, ale i život v ní.

Situace v České republice je nejhorší od listopadu 1989, i když se lidé mají nejlépe v celé české historii. Směšné žvásty odborů a levicových stran o chudobě mě urážejí, ale nejvíce ze všeho mě uráží skutečnost, že do čela státu byl zvolen bývalý konfident StB, nomenklaturní komunista, notorický lhář, oligarcha s podivně získaným majetkem,  navíc obžalovaný z podvodu. Nejlepší je na tom, že ho volí i ti, kteří kdysi na Letné zvonili klíči. Tuto situaci považuji za tragédii naší společnosti z které se bude dlouho vzpamatovávat. Je to třetí totalita maskovaná demokratickým pozlátkem.

Multikulturalismus zabíjí multikulturu. Celý tzv. civilizovaný svět se snaží být aktuální a politicky i jinak korektní, tzn. že se myšlenkově a esteticky unifikuje. Má to samozřejmě velký vliv na oblast umění, které se mění v naivní politické komentáře.

Současní umělci si hrají na psychology a nejsou psychologové, na sociology a nejsou sociologové, na politiky a nejsou politiky. Umělci jsou ve všech oblastech amatéři, což by bylo v pořádku, kdyby se nesnažili do těchto oblastí aktivně vstupovat a tvářit se jako novodobí mesiáši. Mesiáš byl vnímán jako něco výjimečného. Dnes máme zástupy mesiášů, jejichž validita je nulová, jejich sláva jepičí.

Do umění zrovna jako do politiky se promítá současná uvolněná morálka provázená vulgaritami všeho typu. Na začátku dvacátého století vznikalo hnutí Dada, kdy umělci záměrně přijali sprostá slova, aby jimi provokovali měšťáckou společnost, kterou považovali za retardující a škodlivou. Dnes můžeme s tímto gestem polemizovat, ale v dobových souvislostech najdeme určitou logiku tohoto konání. V současné společnosti, která ztratila limity, je vulgarita neobhajitelná. O umění se často mluví jako o něčem anticipačním, ale co anticipuje současné umění? Mám pocit, že nic. Je ve vleku mód, trendů a politické korektnosti, která je příkladem nekorektnosti. Tak jako ona zamlčuje to, co se politikům do jejich plánů nehodí, i umění se vyhýbá přímé zkušenosti a všem oblastem, které svědčí o něčem jiném, než co přinášejí trendy. Na umění bylo báječné to, že vždy podávalo zprávu o místě a době, kdy vznikalo. Současné umění nepodává zprávu o ničem, v podstatě jen kopíruje novinové titulky. Tím, že chce být aktuálním, stává se zbytečným. Umělci se často stydí za vlastní kulturu, nestačí jim vlastní tradice a vlastní prostředí, chtějí řešit světové problémy. Multikulturalismus tak likviduje odlišnosti a vede k unifikaci světa.

Lidstvo ztratilo hodnotový žebříček, který nám pomohl strukturovat život. Žádný zákon nenahradí vštípený morální kodex. Moderní technologie nám umožnily zaměnit fikci za realitu. Zprostředkovaný odraz skutečnosti je pro většinu lidí zajímavější než realita sama. 

Máme čekat na to, až nám všemocný Bůh vypne elektřinu nebo nám pošle dar jiné katastrofy?

Revue Forum Banner