Právě proběhnuvší přímá volba prezidenta vyprovokovala mnohé komentátory politického dění k úvahám, proč je tento údajně demokratičtější způsob výkonu volebního práva lepší, než byl ten předchozí. Shrňme, proč zavedením přímé volby Češi šlápli vedle:

  1. Přímá volba znamená velkou šanci na zvolení politického „neprofesionála“, člověka nejen bez náležitého vzdělání, ale i bez politické zkušenosti. Výjimečně to může obstát, výjimky však potvrzují pravidlo: prezidentem by měl být člověk, který politice rozumí a který se v ní na nějaké úrovni alespoň nějakou dobu pohyboval.
  2. Přímá volba také znamená velkou možnost zvolení nejen neprofesionála, ale lidem oblíbeného člověka: vyloučit se tudíž nedá zpěvák, komik, televizní moderátor, bavič nebo třeba tatér, abychom jmenovali pouze některé varianty. Jistě si lze na hradě představit například dramatika, viz precedent porevolučních časů, a nemusí to být vůbec špatné. Lidová zábava však dokáže generovat i naprosto nepřijatelné kreatury.
  3. Přímá volba znamená skutečné zapojení lidu, tj. politiku na ulici. Je dobré připomenout, že totalizací politiky a jejím přenosem do ulic začaly všechny nedemokratické režimy 20. století. Zapojení lidu, při vší úctě, znamená organizaci volebního klání podle starořímského vzoru „chléb a hry“, což bylo možné vidět i na některých nedávných televizních debatách.
  4. Přímá volba ve svém důsledku rozděluje společnost. Je chybou si myslet, že toto rozdělení je pouze následkem působení problematických osobností, často naopak vyplývá ze strukturálních příčin. Politiku přímé volby můžeme srovnat s takzvanými kontaktními sporty, u nichž hrozí zranění. Jistě se lze zranit u čehokoliv, ale u kontaktních sportů je toto riziko vyšší. Co brání fanouškům jednotlivých kandidátů, aby pojali například televizní duel jako fotbalový zápas?
  5. Přímá volba přináší mnohem výraznější veřejné prezentace, které vedou kandidáty ke zjednodušování argumentů, k osobním atakům, k pokusům zalíbit se divákům a posluchačům, k populismu. I klidní a charakterní soupeři nakonec v rámci kampaně pochopí, že je zapotřebí se určitým voličským skupinám zalíbit, a začnou podle toho jednat.
  6. Přímá volba se může stát ideově vyprázdněným zápasem „kdo s koho“ či referendem o neoblíbenosti určitého kandidáta, nikoli názorovým sporem. Přestává být podstatné, co kdo říká, ale spíše to, jak jednoduše, podbízivě, popřípadě agresivně to řekne. Dalo by se říci, že poslední prezidentské volby byly ukázkou takového „referenda“, kde názory kandidátů nebyly tolik podstatné jako emoce, vyvolané mytologickými konstrukcemi či nevraživostí ke konkrétním osobám.
  7. Přímá volba znamená ekonomizaci, a tedy následnou depolitizaci celého procesu. Kampaň se stává záležitostí peněz. Existuje dvousměrné nebezpečí: kandidáti jsou více závislí na majetných podporovatelích a jejich úspěch je často dán tím, jaké mají finančně-manažerské schopnosti a jaké týmy poradců jsou schopni zaplatit.
  8. Přímá volba znamená nejen ekonomizaci politiky v důsledku kampaní, ale má své následky v byrokratizaci společnosti. Mohutné a finančně náročné kampaně není možné nekontrolovat, což znamená vytváření dalších institucí a potřebu úředního zpracování a vyhodnocování nejen finančních toků, ale například i projevů jednotlivých kandidátů.
  9. Přímá volba znamená evidentně komplikaci v tom smyslu, že generuje mnohem více kandidátů než volba nepřímá. Zatímco stranická a zastupitelská praxe vytváří už primárně možnosti pro dvě tři významné a silné osobnosti, lidová volba láká mnohem větší počet lidí, často navíc politických kondotiérů.
  10. Přímá volba v sobě obsahuje potenciál politické přetvářky. Její stoupenci ji představují jako údajně vyšší, pokrokovější a demokratičtější podobu politické aktivity, což je pouze zdánlivé.

Ve srovnání s touto přímou volbou vypadá volba prostřednictvím parlamentních politických stran jako procházka růžovým sadem. Samozřejmě, i ona má své slabiny a není zapotřebí ji idealizovat. Její opuštění ale znamenalo komplikace a spuštění negativních tendencí, nejen těch ze zmíněného „desatera“.

Je paradoxem moderní doby, že dosažené pokrokové vymoženosti v oblasti volební politiky jsou jednosměrné, tj. nezrušitelné. Příkladů, kdy by došlo k nějaké konzervativní reakci, k návratu zpět k osvědčenému, je žalostně málo. Proto je i u nás malá pravděpodobnost, že by se stávající stal zlepšil – to by vyžadovalo především změnu atmosféry ve společnosti a změnu chápání hodnot zastupitelské demokracie a tradiční politiky.

Revue Forum Banner

Jiří Hanuš
Jiří Hanuš
Historik a editor
Další články autora