Za své kličkování v postoji k aférám premiéra Babiše se ČSSD dočkala řady odsuzujících komentářů. Vcelku poprávu. Je pohodlné kritizovat Babišovo setrvání v čele vlády a pohoršeně mluvit o jeho skandálech, které přebíjejí vládní agendu, jaksi tu ale schází jasné stanovisko a hlavně požadavek, co s tím. Dá se to pochopit, sociální demokraté běží o život, bojují o politické přežití.

Mlsný jazýček Jana Hamáčka

Když si odmyslíme aktuální otázky morálky a osobní integrity, je tu ještě jedno vysvětlení sociálnědemokratických pokusů: Hamáčkova strana se možná chce posunout do pozice, kterou doposud zastávali lidovci. Tedy být u moci, ale zároveň si držet jakýsi distanc. ČSSD by se samozřejmě mohla stát „jazýčkem na vahách“, stranou sice malou, ale žádanou a mnohými přijatelnou. Pro některé by byla levicová, pro jiné liberální, pro ostatní „tradiční“ – každému, co se hodí. Někdo by si možná ostřeji diktoval personální požadavky ohledně výběru socdem nominantů, ale i to by se dalo přejít.

Jenže originál je pouze jeden. Na rozdíl od lidovců i jiných „pantových“ stran v zahraničí dnešní ČSSD schází jakékoli ukotvení. Je to spíše moderní levicově-liberální strana, nebo to je jen fasáda na starolevicové odborářské stavbě? Je spíše velkoměstská, maloměstská, „pohraniční“, či snad dokonce venkovská? A má dlouhodobější regionální ukotvení, které dokáže přežít několik konkrétních oblíbených předáků? Všechny tyto problémy se jasně projevily i v roztodivné kampani před nedávnými komunálními volbami.

Jak je důležité míti umírněnou levici

Při pohledu na nedávné volební výsledky by se dalo říct, že se ČSSD vrací tam, kde počátkem 90. let začala, tedy někam k sedmi procentům. Sobotkovský experiment s oslovením městských liberálů selhal a strana začala přicházet i o další voliče – o lidi, kteří se zjednodušeně „prostě chtějí mít dobře“. Dříve mnozí z nich oscilovali mezi ČSSD a ODS a teď se přiklonili k ANO. Sociální demokracii zbylo jakési jádro nostalgických příznivců, spíše měkké než tvrdé.

Často zaznívá, že sociální demokracii jakožto umírněnou levicovou stranu v politické nabídce potřebujeme. I od jejích ideologických oponentů. Jistě, z hlediska historické posloupnosti, kvůli čitelnosti politického spektra a v neposlední řadě jako obrana před nevypočitatelnými levicovými populisty a extremisty je ČSSD prospěšná. Jenže pokud nenajde cestu k sobě samé, nemůže svou roli plnit a nikdo jiný ji nezachrání.

Současné zoufalé kličkování je tou cestou jen těžko. Možná zaručí krátkodobé přežití a ochranu před finančním krachem, ale pak už nic.

Revue Forum Banner