FOTO: F24
Je dobré a úlevné si realisticky představit, jak by to bylo a co bychom dělali, kdyby všechno dopadlo nejhůř, jak si dovedeme představit. Když vynecháme jadernou válku a zhroucení všech počítačů, s čímž nic nenaděláme a následky čehož si stejně neumíme realisticky představit, zbývají ty další možné pohromy.
Zeman bude zvolen prezidentem na druhé období a povede se ho udržet ve stále ještě částečně ukazovatelném stavu až do jeho konce. Babiš nebude vydán trestnímu stíhání a povládne s podporou komunistů a okamurovců nejméně čtyři roky. Ovládne televizi a rozhlas a rozšíří zónu s ním spřátelených neútočících médií, třeba pomocí přiškrcení reklamy pro nezávislé subjekty. Zábava ale bude. Pěkné seriály a soutěže a něco s písničkami. Kritika bude jako v dobách Dvořáka a Bohdalové. Dočasné nedostatky jsou, víme o nich a budeme je řešit. Jejich zveličování ruší klid na práci.
Lidé si budou dávat pozor a zůstanou ve funkcích, aby „zabránili nejhoršímu“, protože „by mohl přijít někdo horší než oni“. Svobodu cestování neomezí, to by bylo moc nápadné, někdo ale cestovat nebude, neboť bude ve výkonu trestu, protože se na něj kleklo. Rušičky nebudou, jako nejsou v Rusku, protože v cizí řeči nikdo nic sledovat nebude a zbylá nezávislá média nebudou mít žádný dosah. Spisovatelé si budou moci psát, co chtějí, stejně jako v Rusku, protože je čte jen hrstka lidí a masy se tím nijak neburcují. Sportovci si budou vyskakovat tak leda do výšky, protože státní dotace, neasi? Chápeš? Už žádné kritické nekonstruktivní řeči. Komu to pomáhá? Komu to prospěje? Snad druhé straně?
Alexandr Solženicyn sepsal v roce 1973 rady těm, kdo se sice necítí na to, aby nějak povstali proti režimu, ale přesto mohou udělat aspoň nějaké minimum. Říká, že když se toho budeme držet, budeme překvapeni, jak rychle se lži stanou bezmocnými a zmizí.
Píše: Když násilí vniká do pokojného lidského života, jeho tvář záři sebevědomím, na své vlajce má vepsáno s vykřikuje: „Já jsem násilí! Rozejděte se, ustupte, nebo vás rozdrtím!“ Avšak násilí rychle stárne, za pár let již není tak sebejisté, a aby se udrželo a zachovalo zdání moci, zvolí si nezbytně za spojence lež. Neboť: násilí se ničím jiným nezaštítí než lží a lež se může udržet jen násilím. Násilí neohrožuje každý den každého z nás svým těžkým spárem; žádá od nás jen, abychom byli poslušní lži a denně se lhaní účastnili: v tom se projevuje veškerá oddanost.
A zde leží, námi přehlížený, nejprostší a nejdostupnější klíč k našemu osvobození: osobní neúčast při lhaní! Třebaže lež vše pohltila, třebaže lež vším vládne, v tom nejmenším se však postavme na odpor: ať si vládne, ale ne s mou pomoci!
A to je východisko ze zdánlivě uzavřeného kruhu naší nemohoucnosti! To nejsnadnější pro nás a nejzhoubnější pro lež. Neboť když se lidé od lži odvrátí, přestane prostě existovat. Podobně jako nákaza může existovat pouze s lidmi.
Nedozráli jsme k tomu, abychom vyšli na náměstí a veřejně hlásali pravdu, abychom nahlas vyslovili, co si myslíme; je to sice hrozné, ale vyzývat k něčemu takovému nemá smysl. Odmítejme však alespoň říkat to, co si nemyslíme!
To také je naše cesta, nejlehčí a nejschůdnější při naší vrozené zbabělosti, daleko lehčí – je hrozné to otevřeně říci – než občanská neposlušnost po vzoru Gándhího. Naše cesta je: v ničem nepodporovat vědomé lež! Uvědomit si, kde je hranice lži (každému se zatím ještě jeví jinde), a od této snětivé hraníce ustoupit! Neslepovat odumřelé kůstky a šupinky Ideologie, nesešívat její shnilé hadry – a budeme překvapeni, jak rychle a bezmocně lež zmizí a jak to, co má být nahé, se také jako nahé světu ukáže.
A tak přes všechnu naši nesmělost nechť si každý vybere, zda zůstane vědomě sluhou lži (pochopitelně nikoliv z lásky k ní, ale proto, že chce uživit rodinu a vychovat děti – v duchu lži!), nebo zda přišel čas, aby se stal čestným člověkem, hodným úcty jak svých děti tak i svých současníků. Od toho dne pak napříště
– nenapíše, nepodepíše, nevytiskne za žádných podmínek jedinou větu, která podle jeho mínění zkresluje pravdu;
– nevysloví takovou větu ani v soukromé rozmluvě, ani na veřejnosti, ani o své vůli, ani na cizí popud, ani jako agitátor, učitel, vychovatel, ani v divadelní úloze;
– jako malíř, sochař, fotograf, hudebník či technik nezobrazí, nedoprovodí ani nevyšle do éteru jedinou lživou myšlenku, jedinou překroucenou pravdu, kterou jako takovou rozpozná;
– nebude nikdy ani ústně ani písemně citovat „představitele“‚ aby se zalíbil, aby se pojistil nebo aby jeho práce měla úspěch, jestliže s citovanou myšlenkou plně nesouhlasí nebo jestliže ona myšlenka s jeho prací přímo nesouvisí;
– nedá se přinutit, aby šel na manifestaci nebo shromáždění, je-li to proti jeho přání a vůli. Nevezme do roky a neponese transparent či heslo, s nímž plně nesouhlasí;
– nezvedne ruku, aby hlasoval pro návrh, s nímž se upřímně neztotožňuje; nebude volit sni veřejně ani tajně osobu, kterou pokládá za pochybnou nebo nehodnou důvěry;
– nedá se zahnat na schůzi, na níž lze očekávat vynucené a zkreslené projednávání otázky;
– opustí okamžitě zasedání, schůzi, přednáško, divadelní či filmové představení, jakmile uslyší od řečníka lež, ideologický nesmysl nebo nestoudnou propagandu;
– nepředplatí si ani nekoupí takové noviny nebo časopis, které přinášejí zkreslené informace a zamlčují podstatná fakta…
Nevyjmenovali jsme pochopitelně všechny možné a nutné způsoby, jak se lži vyhnout. Kdo se ale začne očišťovat, ten svým očištěným zrakem snadno uvidí i jiné příležitosti.
Ano, zprvu to nedopadne vždy dobře. Leckdo přijde dočasně o práci. Mladí, kteří chtějí žít podle pravdy, si tím velice zkomplikuji vstup do života: i školy jsou plné lží a je třeba vybírat. Kdo však chce být čestný, ten si nemůže nechat zadní vrátka otevřená: dokonce ani v nejbezpečnějších technických vědách nesmí nikdo z nás nikdy opomenout ani jeden z vyjmenovaných způsobů, z nichž každý znamená rozhodný krok – buď na stranu pravdy, nebo na stranu lži, na stranu duchovní nezávislosti nebo duchovního nevolnictví. A komu se nedostává odvahy dokonce ani na záchranu vlastní duše, ten nechť si nezakládá na svých pokrokových názorech, nechť se nevychloubá, že je akademik či národní umělec, zasloužilý funkcionář či generál, ale nechť si řekne: jsem dobytek a zbabělec za kus žvance a trochu tepla.
Nejsme na tom ani zdaleka tak špatně, jako tomu bylo v SSSR v roce 1973. Za normalizace ale i u nás, přes vyšší životní úroveň, všechno, co Solženicyn napsal o lži, platí.
Platí to i v demokracii a tím spíše v narušené demokracii. Jinak bude hůř.
