Soud: Když se provádí „dopravní opatření“, ústavní právo na shromažďování končí

Policisté ani magistrát hlavního města údajně nepostupovali nezákonně, když při loňské návštěvě čínského prezidenta v Praze nevpustili demonstranty na Hradčanské náměstí. Dnes o tom pravomocně rozhodl pražský městský soud, který zamítl správní žalobu někdejšího místopředsedy vlády Martina Bursíka a dalších tří svolavatelů shromáždění.

„Po zvážení všech skutečností jsme dospěli k tomu, že ta samotná rozhodnutí a faktické úkony policie jsou kryty zákonnými ustanoveními, podle kterých bylo postupováno − zákonem o pozemních komunikacích a zákonem o policii,“ uvedl předseda soudního senátu Ladislav Hejtmánek.

Protestující se loni 29. 3. na předem ohlášené místo setkání u Pražského hradu nedostali. Bursíkova žaloba poukazovala na to, že demonstrace může být zakázána jen do tří dnů od jejího ohlášení, což se nestalo. Policie ale Hradčanské náměstí uzavřela pro chodce i vozidla a argumentovala bezpečnostními důvody. Podle žalobců tak policisté porušili ústavně zaručené právo na shromažďování.

Po skončení soud okomentoval výsledek Martin Bursík, bývalý předseda Strany zelených a ministr životního prostředí, který se dlouhodobě zaměřuje na otázku lidských práv v Tibetu a v Číně.

„Pokud jde o otázku přiměřenosti, na jedné straně zátarasu stál bratr prezidenta Václava Havla Ivan Havel, jeho manželka Dagmar Havlová, Ladislav Heryán (katolický kněz a vysokoškolský učitel, pozn. red.), Václav Malý, biskup, Dana Němcová, mluvčí Charty 77, na té druhé straně toho zátarasu stáli po zuby ozbrojení policisté a nad tím ještě létal vrtulník. Jestli tomuto policie říká přiměřený zásah, tak nevím, proti komu.

Naprosto zásadní záležitost je, že máme ústavní právo a podle tohoto práva, když ohlásíme demonstraci, to je přímo uvedeno v Listině základních práv a svobod, tak ta demonstrace je legální a povolená. Stát má samozřejmě možnost to omezit důvody, které jsou přesně uvedeny v zákoně o právu shromažďovacím, nikoli v nějakých dopravně-legislativních opatřeních.

Když jsem slyšel číst ten rozsudek, tak jsem si vzpomněl na jeden moment, když byla svolána demonstrace za Václava Havla na Havelský trh, mluvím o komunismu, ta demonstrace se nekonala, protože tehdejší totalitní policie přijala dopravně-technické opatření a naskládali tam maringotky jednu vedle druhé, takže jsme se tam nedostali.

Kdybychom se s tímto rozsudkem smířili, tak si policie ve spolupráci s úředníky dopravního odboru magistrátu může dělat úplně, co chce, a na místě konání to znemožnit a my nebudeme moci projevit své právo. Vždycky to označí za cosi, co bylo tomu příznivé.

Mám ještě jednu výhradu, ten soudce se mýlil a neříkal v tom odůvodnění pravdu. On tam nebyl, my jsme tam byli, náš advokát Jan Kalvoda tam byl také. Tam nebylo koho chránit. Ústavní činitelé v té době pobývali na břehu Vltavy. Nebyl pro to vůbec žádný důvod. Tam, si myslím, je i věcně nesprávně posouzena skutková podstata. Budeme v tom samozřejmě pokračovat, odvoláme se a věříme, že uspějeme u vyšší instance.“

Kateřina Bursíková Jacques se ještě vyjádřila k problematice „chráněných osob“: „My jsme znali protokol návštěvy čínského prezidenta, měli jsme minutovník a to shromáždění jsme schválili záměrně na místo, kde se hlavy států, čili chráněné osoby, v ten okamžik nenacházely, ani předtím, ani potom. To znamená, že tam skutečně nemohlo dojít k ochraně hlav států, jak to ve zdůvodnění zaznělo. My jsme se tomu chtěli vyhnout a to byl náš záměr. Do žádné kolize s nimi jsme nechtěli, ani nějaké osobní setkání, ale vyjádřit pokojným způsobem naše názory a názory těch řečníků, kteří byli ohlášeni, na situaci lidských práv v Číně, Tibetu a České republice.“

Kateřina Bursíková Jacques také odmítla, že by měli místo blokované na několik dní a využít chtěli jen jeden s tím, že měli nahlášen jen jeden termín a je možné to doložit.

Postup soudu vyvolává otázky, o vyspělosti naší policie a činnosti úředníků ani nemluvě. V podstatě to znamená, že kdykoli bude policie chtít zakázat nějaké shromáždění, byť by to bylo podle zákona a legální, vymyslí si nějaké ohrožení (v tomto případě osob, které na místě nebyly a být ani nemohly) a rozestaví dopravní značky a s ústavním právem na svobodu shromaždování je konec. Mohou to udělat, kdykoliv a komukoliv a kdekoliv a soud pak z nějakého důvodu zcela nepochopitelně řekne, že to bylo v pořádku. Laik žasne, odborník se diví.

Jak poznamenal jeden z účastníků po skončení soudu, otvírají se tak státním orgánům netušené možnosti. Příště si kromě „ohrožení osob“ vzpomenou na nějaké hygienické důvody nebo něco podobného. Práva občanů zůstanou jen na papíře a dostaneme se na úroveň putinovského Ruska nebo Lukašenkova Běloruska. Už teď jsme zažili, že se policie dožadovala vstupu na akademickou půdu kvůli vyvěšené tibetské vlajce během návštěvy čínského prezidenta, po čemž jim skutečně nic nebylo.

Sotva se divit podezření, že policie jedná na nějakou objednávku z vyšších míst. Která to jsou, není těžké si domyslet. Ta, která z podobných kašpárkovských představení chtějí vytěžit nějaký kapitál pro své podnikání nebo se slunit u podrážek velkých světových Vůdců.