Kostěj Nesmrtelný komunistické žurnalistiky a veterán z dob normalizačního Rudého práva Jaroslav Kojzar pokračuje ve svých odhaleních reakčních piklů proti Miloši Zemanovi.
Soudruh to ale v Haló novinách (1. 2.) protistátním živlům rázně nandal: „Když exprezident Václav Klaus ve štábu Miloše Zemana vyslovil myšlenku, že poražená ‚pražská kavárna‘ se nesmíří s porážkou a bude velmi tvrdě zpochybňovat výsledky voleb a znevažovat ty, co volili právě Zemana, vzpomněl jsem si na výrok prezidenta Beneše těsně po skončené válce. Řekl tehdy, že přijde doba, kdy ti, co prohráli, se budou pokoušet výsledky války převracet. Dodejme, že dokonce se budou snažit pomluvit vítěze a rozeštvávat společnost. I v tomto případě k něčemu podobnému dochází. Už v prvních okamžicích po vyhlášení volebních výsledků se to začalo uskutečňovat. Mnozí z tzv. veřejných činitelů, herců a novinářů se nedokázali smířit s prohrou a snad téměř okamžitě začali s bubnovou palbou, která má namísto klidu vnést do naší země rozháranost, nenávist a další ‚nepravdy a nelásky‘.“
To je hezké, že se nakonec prezident Beneš dočkal od komunistů rehabilitace. Čtyřicet let jsme od nich slyšeli, jaký to byl slouha buržoazie. Protože ale vyhnal Němce a uzavřel smlouvu se SSSR a nepřijal Marshallův plán, byl nakonec přijat na milost. Že nedlouho před smrtí konstatoval, že ho komunisté podvedli, to už nepřipomínají.
Kojzar používá komunisty oblíbenou zkratku tzv. Pro ně všechno, co se jim nelíbilo, bylo tzv. Teď tedy došlo na tzv. veřejné činitele, herce a novináře, kteří podle této logiky nejsou veřejnými činiteli, herci a novináři, ale nejspíš něco jiného. Nejspíš škůdci.
Škůdci se „nedokázali smířit s prohrou“. Tak jistě, komunisté se taky dodnes nesmířili s koncem své vedoucí úlohy v roce 1989 a se svými bídnými preferencemi z posledních voleb. Proč by měli, to celkem chápu. Stejně tak ale není jasné, proč by se měli se Zemanem na Hradě smířit samozvaní škůdci a další protilidové živly. Smíření se je poslední fáze, když člověk zjistí, že je nevyléčitelně nemocen, a předchází smrti. Předtím je popření a smlouvání. Popřít Zemanovu existenci by vyžadovalo popřít zásady vědeckého materialismu, což po nás snad komunista nemůže chtít. Smlouvání ať si zkouší zase někdo nadaný nezlomnou vírou, ta ovšem v tomto případě ještě nikdy nebyla podepřena žádným zázrakem ze Zemanovy strany. Zbývá tedy stav nesmířenosti.
Chvála exprezidenta Klause ze strany komunistů nepřekvapuje. Od té doby, co je stoupencem ruského nacionálního kapitalismu (bez přívlastků), jsou s ním celkem názorově sladěni. Odpustí mu i zavádění kapitalismu, ve kterém se ostatně někteří příslušníci předvoje dělnické třídy pohybují jako ryba ve vodě. (Nikoli v dělnických profesích.)
Setrvejme tedy všichni ve svých nesmířenostech, schválně, kdo to vydrží déle. A vůbec, my jsme si třídní boj nevymysleli, tak když na něm tak děsně trváte, soudruzi, nedá se nic dělat. Kdyby ale Zeman začal chodit po vodě a křísit mrtvé, možná by nás to na chvíli zaujalo.