Rozsudek smrti, který nad ním ve své fatvě vynesl íránský duchovní vůdce Chomejní, ho podle některých proslavil víc než literární tvorba. Na jeho hlavu stále platí vypsaná odměna tři miliony dolarů. Britsko-indický spisovatel Salman Rushdie, který oslaví 19. června sedmdesátiny, s každým novým románem nicméně přesvědčuje, že by byla škoda odměnu využít.

„Chomejní to nepřežil – já ano,“ říkal před několika lety o svém osudu autor vysoce ceněného románu Děti půlnoci (1981) a proslulých Satanských veršů (1988), které jej proměnily v psance. V poslední době se ale už pohybuje volně a bez tělesných strážců.

Salman Rushdie se narodil v roce 1947 v Bombaji jako syn liberálního muslimského obchodníka. Zatímco se rodina přestěhovala do Pákistánu, začal Rushdie ve 14 letech studovat v anglickém Rugby. Získal tradiční britské vzdělání a s angličtinou se sblížil natolik, že jí dal přednost před mateřskou urdštinou, když zahájil vlastní literární tvorbu.

Na cambridgeské univerzitě vystudoval historii (1968) a začal pracovat v Londýně jako novinář, divadelní herec či reklamní textař. Od poloviny sedmdesátých let, kdy vyšel jeho první román Grimus, se živí psaním. Jeho romány byly vyznamenány řadou literárních cen, například za Děti půlnoci získal v roce 2008 prestižní Man Bookerovu cenu. Dalšími jsou například Hanba (1983), Maurův poslední vzdech (1995), Zběsilost (2001), Čarodějka z Florencie (2008) a Dva roky osm měsíců a osmadvacet nocí (2015). Napsal i memoárovou knihu Joseph Anton: Vzpomínky (2012), v níž vzpomíná i na bývalého českého prezidenta Václava Havla. V roce 2008 ho magazín Times zařadil na třinácté místo mezi nejlepšími britskými spisovateli od roku 1945.

Satanské verše vyšly v létě 1988 v Londýně, zpočátku téměř bez povšimnutí. Po několika měsících byla publikace kvůli výhradám muslimů stažena z pultů v Indii. Kritika z muslimských kruhů Rushdiemu vyčítala urážení koránu a proroka. Hrdinu knihy autor nazývá Mahoundem, jak kdysi hanlivě zvali anglosasští duchovní proroka Mohameda. I další alegorie zraňovaly i muslimy ve víře vlažné: Mahound navštěvuje veřejný dům „stan u Černého kamene“ (evokuje svatyni Kaaba v Mekce), prostitutky se dokonce jmenují stejně jako manželky proroka a nejoblíbenější z nich je popsána nahá.

Teprve v únoru 1989 si Satanských veršů „všimli“ v Íránu. Sice už předtím se i tam objevila kritika knihy, ale duchovenstvo nechala nejprve klidným. Teprve později rozpoutaná kampaň přivedla do ulic davy, jejichž nadšení z revoluce ochabovalo. Nepřítelem číslo jedna se pro ně stal Rushdie.

Autor své dílo nejprve bránil, poté se kál, že nechtěl věřící urazit. Dokonce přestoupil k islámu. Fatva zvýšila prodej jeho knih, ale uvrhla ho do mnohaletého skrývání. Nesčetněkrát se stěhoval z jednoho přísně tajného místa střeženého britskou vládou na druhé. Rushdieho překladatel do japonštiny byl zavražděn. Italský překladatel a norský vydavatel byli zraněni.

Západní státy kvůli fatvě přerušily diplomatické styky s Íránem, v muslimských městech se konaly demonstrace podobné těm, které o téměř dvacet let později protestovaly proti karikaturám proroka Mohameda zveřejněným dánským tiskem. Britská vláda ale proti Íránu dlouho nevystupovala, mimo jiné i kvůli probíhající válce v Zálivu.

Teprve v roce 1998 se tehdejšímu britskému ministru zahraničí Robinu Cookovi podařilo přimět íránského kolegu Kamála Charrázího, aby slíbil zrušení fatvy. Přesto ji část fundamentalistických muslimů nadále považuje za platnou – odvolat ji mohl jen Chomejní, který mezitím zemřel. V únoru 2003 navíc íránští konzervativní duchovní platnost klatby potvrdili.

V červnu 2007 byl Rushdie povýšen britskou královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu, což vyvolalo v islámských zemích novou vlnu protestů.