Deník FORUM 24 oslovil u příležitosti výročí 100 let od vzniku Československa známé osobnosti, aby napsaly svůj názor na to, jak se 20. století podepsalo na tom, jak žijeme a volíme v roce 2018. Přinášíme text profesora Milana Knížáka.

Nejsem historik, a proto budu hodnotit (lépe řečeno vzpomínat na) 20. století jen pocitově. Jsem obeznámen se všemi projevy avantgardy, které bouřily v jeho první polovině, přesto mi připadá, že život většiny obyvatel zeměkoule se až do druhé světové války v podstatě nezměnil. Jako by přetrvávaly principy 19. století. Až druhá, ničivá a vše zasahující světová válka znamenala důrazný předěl.

Vycházím z oblasti umění, kde dlouho platily tradiční hodnoty. Drzé dada zůstalo jen v salonech, výtvarné revoluce nepřesáhly prahy avantgardních galerií, divadla hrála především tradiční repertoár a o výjimkách se dlouze mluvilo. Po druhé světové válce se vše změnilo. Nebylo to samozřejmě hned, padesátá léta padla především na regeneraci, ale v šedesátých, po završení avantgardních snah vybujelých v první polovině století, nastupují postmoderní pochyby.

Velké války buď svět vracejí zpět do minulosti, nebo (a to platí především o moderních válkách) akcelerují vědní obory, přinášejí nová témata i nové technologie, zbavují lidi studu. Druhá světová válka byla takovým předělem, zlomem, urychlovačem. Po ní nastává vzedmutí moderny, což vždy znamená brzký zánik. Po vrcholu nezbývá nic jiného než skluz dolů. Moderna vnímala své postoje jako závazky, postmoderna je chápe jen jako možnost, jako gesto za kterým nestojí důslednost slibu.

Postmoderní společnost ztratila pevné struktury, subjektivizovala žebříčky hodnot, vymazala přirozené vztahy založené na přímém poznání a učinila budoucnost nejasnou a hlavně nepředvídatelnou. Postdemokracie nabízí jen zdání svobody, nikoliv svobodu skutečnou, a to vede k totalitním řešením, která jsou imperativní, i když vkusně zakryta pláštíkem dobrovolnosti.

Nová totalita nás nutí přijímat ztrátu svobody pro „naše vlastní dobro“. V tomto falešném světě žijeme. Virtualita nahrazuje realitu. Přestáváme vědět, jak svět vypadá, vnímáme ho téměř výhradně prostřednictvím nějakých médií. Rozvoj informačních a komunikačních technologií se zdá být tou největší revolucí, která se v moderní době udála. Sociální revoluce v podstatě jen přesouvaly moc z jedné strany na druhou. Počítače propojily a zároveň zatomizovaly celý svět.

Narodil jsem se v roce 1940 a po skončení války jsem začal vnímat svět (i když trauma války ze mě nevymizelo). Obraz tehdejšího světa, který ještě chvíli vypadal jako ten před válkou, mi zůstal v paměti dodnes a byl to svět zcela jiný.

Multikulturalismus nepřinesl úctu k jiným typům kultury, ale jejich střety a násilné vynucování respektu. Postmoderní doba odvála zbytky rasové segregace a vnesla do společnosti zvláštní druh rovnoprávnosti, který se ukázal jako nevhodný až škodlivý tím, že vymýtil respekt a úctu k tradičním hodnotám a před nasloucháním dal přednost diskusi, která však v neznalém a bezectném prostředí rychle degeneruje v mimoběžné monology.

Mé uvažování stojí na dvou pilířích. Na dlouhodobém a důkladném zájmu o oblast umění a na působení ve vysokém školství. Zvláštní je, že tyto oblasti se mi od mládí prolínaly. Už jako pětadvacetiletý jsem uvažoval o vzniku vysoké školy. Nazval jsem jí Aktuální univerzitou a vytvořil jsem pro ni deset tematických okruhů výuky. Když jsem se stal vysokoškolským profesorem a rektorem, něco z těchto myšlenek se přelilo i do oficiálního prostředí. Řada mých představ se však ukázala jako naivní. Příliš jsem počítal s participací žáků i učitelů, dobrovolnost mi připadala jako samozřejmost. Bohužel se zdá, že lidí, kteří jsou ochotni přijmout jho výuky, je málo. A to zásadně ovlivňuje kvalitu současných vzdělávacích procesů. Vzdělání je vždy spjato s askezí.

Dvacáté století završovalo emancipační snahy malých národů, odtrhlo kolonie a vnutilo jim samostatnost, vznikla plejáda nových politiků. Demokratické zřízení, které je jen méně rigidní formou diktatury proletariátu, je založeno na byrokracii, poněvadž všechny hodnoty, které demokratický stát vyžaduje, musí být potvrzeny, doloženy, evidovány. Byrokracie, často maskovaná touhou po transparentnosti a otevřenosti, se stává vůdčím mechanismem společnosti. Dusí veškerou iniciativu, veškerou možnost změny a navíc je velmi nákladná. Společnosti se zalykají neustálým dokazováním bezúhonnosti. Zrůdné je, že fízlovské metody jsou prezentovány jako hrdinství. Vede to k nestabilitě, podezřívavosti, všeobecné nedůvěře a politickému zmatku. Naše demokracie je čím dál byrokratičtější. Pokud by měla být Evropa řízená z Bruselu tak, jak po tom někteří představitelé velkých států touží, v byrokracii bychom se utopili a asi už by to nebyla demokracie.

Kde nalézat kořeny humanismu a demokracie? Určitě jsme poučeni antikou, která je pro většinu z nás nedostižným idolem občanského soužití, ale rád bych poukázal na křesťanství. Báje zvaná Nový zákon je apoteózou humanismu, který magicky přitahuje a hlavně přitahoval velkou část evropské společnosti. Tyto humanistické principy byly tak absurdně akcentovány, až zdegenerovaly a působí teď spíše antihumánně. Principy vzájemného respektu jsme zvulgarizovali tím, že je dotahujeme do absurdit.

Rovnoprávnost muže a ženy je nesmysl. Tatínek už nemůže pracovat v garáži a maminka u plotny. Dítě si může zvolit svůj sex, své pohlaví, homosexuálové mohou všechno, i když to nemohou, ale chtějí mít na to nárok. Věci, které jsou výjimečné, musí být respektovány, ale musí zůstat jako výjimky. Mám řadu homosexuálních přátel, ale nikdy mě nenapadlo považovat jejich způsob vidění světa za funkční model pro většinovou společnost. Respektuji je v jejich výjimečnosti, mám je rád a nevnímám žádný rozdíl, pokud ovšem nechtějí, abych přijal jejich principy jako majoritní. A to je problém dneška. Minoritám nestačí být rovnoprávný, řada minorit chce být dominantní, určující, obecně platná.

Svět se navzdory touhám po homogenní rovnostářské společnosti polarizuje. Zdá se, že lidská společnost ztratila pud sebezáchovy. Přestala pečovat o genofond, hraje si na humanitu a unifikuje myšlení divokým rozvojem komunikačních technologií i zmateným systémem školské výuky. Vytratila se elitnost ducha, elitnost myšlení. Být plebejský se považuje za samozřejmost, někdy dokonce za ctnost. Současný svět je ovlivněný socialistickými revolucemi 20. století i dnes vznikající vlnou neomarxismu a zpřetrháním vazeb s tradicí, která se stává jen kuriozitou, něčím jako turistickou destinací. Minulost nám slouží jen jako druh muzea, jako zoologická zahrada. A v tomto stavu bez stupnice hodnot a bez vzájemné úcty, hledáme instantní idoly.

Děsí mě vulgarita, která prorostla téměř do všech oblastí lidského konání. Ze sexu se stal sport, něžná touha byla odstraněna, už není nic, co by nás mohlo překvapit, okouzlit, motivovat.

Nejmladší generace, která nevyrůstá ani s rodiči, ani se sourozenci, ale s mobilem plným internetu, je neschopná přímé konfrontace. Tuto generaci nezajímá přímé poznání. V této situaci roste naše nemotorná demokratická společnost, která se ještě nezbavila zlozvyků vzniklých během komunistické totality, která je zmatená a vystrašená globálním vývojem, jenž je v médiích interpretován jako horor.

Ve snaze po politické rovnoprávnosti jsme zavedli zbytečnou přímou volbu prezidenta. Volíme ne z těch, kteří jsou dlouze sledováni a vygenerováni segmenty společnosti, jako jsou politické strany, ale z lidí, kteří mají dost drzosti, exhibicionismu a nezřízených ambicí, aby se přihlásili sami. Proto také naše současná volba je zmatená a nemůže mít dobrý výsledek, ať dopadne jakkoliv. Hledáme lídry a vybíráme zásadně ty, co jsou neschopní přijít s něčím důsledným, originálním, nezávislým, poněvadž všechno takové je nebezpečné. Vznikl nový slovník ctností, vše musí být politicky korektní a genderově vyvážené.

Bouřlivý rozvoj obecného vzdělávání přispěl ke sbližování politických antagonismů. Vzdělání otupuje agresivitu. V jeho povaze je vést člověka k nenásilným řešením, i když to v minulosti někdy vypadalo jinak. Vzdělanci však často přeceňují důležitost tzv. odbornosti a představují si, že by svět měl řídit tým nezávislých moudrých specialistů (např. Římský klub). Tím se ovšem dostávají do říše sci-fi, kde vědecká elita stojí v čele hvězdných superstátů.

Lidé se, bohužel, rádi vzdávají velké části své svobody. Její teritorium je totiž nebezpečné a svoboda sama je namáhavá. Jsou líní převzít zodpovědnost za vlastní život pro bláhovou vidinu blahobytu, který jim však nemůže zaručit nikdo.

Umění je zatlačováno do oblasti zábavního průmyslu a stává se tak (ať chce, či nechce) součástí propagandistické kampaně vychovávající obyvatelstvo k citové a morální pokleslosti. Jemnost a elitnost umění, tolik potřebná ke kultivaci člověka, se programově vytrácí. Na uměleckých školách se derou do popředí novodobí svazáci (postsvazáci), kteří by vysokou školu rádi změnili v ústav sledující světové trendy, aby tak mohli být stále „up to date“, poněvadž jsou nedostatečně nadaní a bojí se nastoupit samostatnou cestu. Tyto snahy jsou maskovány bojem proti zatuchlosti, nepružnosti, netransparentnosti. Ve skutečnosti jde jen o vzpoury neschopných, které vždy najdou podporu v médiích.

Současný, především západní svět se neustále emancipuje. Od Boha, od moci, od biologických kategorií, od tradičního vzdělání. Společností cloumá zbytečné posilování ega, což je element, který vládne i současnému umění, a tak deformuje intelektuálnější část společnosti. K tomu klimatické změny, prudký a nerovnoměrný civilizační vývoj včetně populační exploze, strmý nárůst nároků a následně nezvladatelný růst spotřeby.

Bohužel, zdá se, že situaci může změnit jen nějaká globální katastrofa. A to si opravdu nepřeji.

V roce stoletého výročí Československa potřebujeme více než kdy jindy svobodná média. Pomozte nám je udržet a předplaťte si Revue FORUM ZDE! Děkujeme.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner