V české novodobé historii jsou dvě nesmírně tragická data, která u našeho národa silně přispěla ke skeptickému způsobu prožívání světa. Je to 15. březen a 21. srpen.
Dnes si připomínáme to druhé datum. Je to právě 50 let, co nás napadla téměř půlmilionová armáda údajně spojeneckého státu. Nasadila přitom proti naší zemi 6300 tanků. Mimochodem, když Hitler napadl Sovětský svaz v roce 1941, tak do operace „Barbarosa“ nasadil „pouze“ 3600 tanků. Je z toho zřetelné, jak Brežněvovu vedení SSSR záleželo na tom, aby zarazilo československou snahu o samostatnější rozhodování ve vlastním státě.
Mezi datem sovětské okupace z roku 1968 a okamžikem okupace nacistickou Třetí říší existuje přímá souvislost. Kdyby Hitler neokupoval v roce 1939 Československo, tak by nás nemohla Sovětská armáda v roce 1945 osvobozovat. A z tohoto „osvobození“ se brzy za přispění kolaborantské komunistické strany stalo ujařmení a zotročení. Fanatická a absurdní ideologie komunismu byla fakticky zástěrkou pro ovládnutí východní Evropy z ruského mocenského centra – z Moskvy.
Srpen 1968 zlikvidoval veškeré naděje, že by si Československo mohlo uvolnit obojek a že by se podařilo najít trochu snesitelnější verzi politického systému. Nekomunisté často sledovali se značnou skepsí euforii levicové inteligence během Pražského jara. Jednak jim bylo jasné, že socialismus je nereformovatelný, a pak také dobře věděli, že síla stalinistického křídla v KSČ nebyla zdaleka zlomena.
Přesto ale sovětská invaze miliony Čechů a Slováků drasticky zbavila veškerých, byť i mírných, nadějí. Po roce od invaze se již Československo navzdory prvotnímu odporu, velkému vzedmutí vlastenectví a ochoty stát za svými čelnými politiky (třebaže komunisty) propadlo do represivního režimu normalizace. Vůdci, kterým národ důvěřoval, selhali a zradili program uvolňování pod tíhou moskevského diktátu. Přišla nová doba temna.
Až rok 1989, zhroucení komunistického systému a pád sovětského impéria nám umožnily obnovit demokracii. Díky tomu zažil náš národ zdaleka nejlepší období celé své více než tisícileté historie.
Máme za sebou období polistopadové demokracie, kdy jsme se vrátili do rodiny západních a rozvinutých zemí a kdy vzrostla životní úroveň většiny Čechů. A hlavně jsme mohli žít důstojně a svobodně tak, jako naposledy v době první republiky.
Přesto se do našeho života vrací skepse.
Je to nesmírně smutné, že právě 50 let po sovětské invazi a 70 let po komunistickém puči nám tady zase vládnou šíbři normalizačního režimu v čele s agentem Státní bezpečnosti. A my často nevíme, co s tím. Navíc se část naší společnosti opět obrací k mocenskému centru na Východě, odkud k nám přišla okupace. To je neuvěřitelně absurdní a děsivé. Je to vysvětlitelné jedině kolaborantskou mentalitou, bolševickým vymýváním mozků a také tím, že vládnoucí sovětská mocnost měla v naší zemi vybudovanou silnou infrastrukturu kontaktů a početný kontingent zrádců.
To ale zdaleka není většina Čechů. Měli bychom umět se postavit jak ruské páté koloně, tak agresivním autoritářům, jakým je Andrej Babiš, který s touto pátou kolonou za kulisami, a dokonce i veřejně spolupracuje. Důkazem je podpora komunistické strany jeho vládě.
Přitom jde jen o to, abychom zachovali věrnost demokracii a orientaci na svobodný západní svět a nenechali se po třetí poddat vábení z východu.
Proti autoritářským silám a proti východnímu barbarství je třeba postavit pluralitní demokratickou veřejnost včetně demokratických politických stran. A je třeba v tomto smyslu vyvíjet rozumnou a efektivní aktivitu v celém spektru občanských iniciativ, stran a médií, jež nepodléhají mocenskému kartelu.
Stojí to za to.
[ctete postid=“210260″ title=“Klub na obranu demokracie navrhuje vytvoření koordinačního výboru demokratické opozice“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/07/dolezal-385×230.jpg“ excerpt=“Klub na obranu demokracie přichází v den 50. výročí sovětské okupace s návrhem na “ permalink=“http://forum24.cz/?p=210260″]210260[/ctete]
P.S. Jako jeden z příkladů takové aktivity bych rád uvedl tuto iniciativu Klubu na obranu demokracie, kterou podporuji.
Pavel Šafr, šéfredaktor