Sovětský svaz býval před válku cosi jako zaslíbená země, kam se putovalo. Někteří se učit, jak buržoazii zakroutit krkem, jiní zase vzhlížet k tomu, kam se lidstvo bude ubírat. Na místě samém ti, kteří se tam vydali jako idealisté, často bolestně vystřízlivěli. To, co viděli, byla zaostalá země řízená autoritativním režimem, kde vládnou chudoba a strach. Vedle toho se samozřejmě režim vybičoval i k tomu, že dokázal prosadit mnoho věcí, které bylo možné ukazovat zahraničním návštěvníkům, aby měli po návratu do kapitalistického „světa násilí a bezpráví“ o čem vyprávět žasnoucím posluchačům, rozuměj věřícím v komunistické nebe.
Francouzský spisovatel André Gide také odjel do SSSR jako idealista, ale vrátil se zdrcen tím, co viděl. Napsal pak útlou knihu Návrat ze SSSR (1936), kde popisuje věci pro komunistické hnutí nepříjemné a pro Sovětský svaz nelichotivé. Jak se dalo čekat, schytal to.
Ještě dnešní generace středního věku si pamatuje, jak jsme se ve škole učili o knize S. K. Neumanna Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a ilusí z roku 1937, kde autor vyvrací názory svého francouzského kolegy. Pochopitelně že jsme nečetli ani Neumanna, ani Gida, protože první nás nezajímal a ke druhému bychom se v knihovně nedostali.
Doba sympatií k levici
André Gide přitom nebyl žádný antikomunista, ale, jak bylo tehdy obvyklé, jeho sympatie patřily k levici. V první části knihy dokonce velmi často zmiňuje všechno to, co se mu na SSSR líbí, především jsou to mladí lidé, jejich družnost, přátelskost a otevřenost a také péče, která se jim v zemi věnuje prostřednictvím různých organizací a aktivit. Stále více se ale jeho pozornost přesouvá k tomu, co je na SSSR temné. Jeho zkušenosti přitom nebyly ojedinělé, jiní pozorovatelé ale buď pravdu popřeli sami v sobě a zůstali věřícími v komunismus bez ohledu na fakta a ve všem viděli jen přechodné nedostatky a potíže růstu a lidský faktor, jiní mlčeli ze strachu.
Autor píše: „Slibovali nám diktaturu proletariátu. K tomu máme pěkně daleko. Ano: je to diktatura, samozřejmě, ale jednoho člověka, a nikoliv sjednocených proletářů, sovětů. Jde o to nenechat se zlákat mylnou představou a natvrdo přiznat: to jsme tedy opravdu nechtěli. Chybí jen málo, abychom řekli: to je přesně to, co jsme nechtěli.“
Za pomoci udavačů
Jak to dopadlo se svobodou člověka? „Je opravdu na pováženou, když se zruší opozice ve státě nebo se jí prostě nedovolí se vyjádřit, vystoupit: je to přímá výzva k terorismu… Vynikajícím prostředkem k postupu je udavačství. To jste hned zadobře s policií, tak vás začne chránit, ale také využívat; poněvadž jakmile se k nim jednou dáte, nezůstane vám ani čest, přátelství; musíte šlapat. To se ostatně dá snadno nacvičit. A udavači nic nehrozí.“
„Když stranický tisk ve Francii chce někoho z politických důvodů diskvalifikovat, obrátí se na jeho nepřítele, aby za něj tu špinavou práci udělal. V SSSR však na jeho nejbližšího přítele. Nežádají o to, prostě mu to nařídí. Nejlepší zdrcující kritika je ta, kterou podpoří odsudek od někoho blízkého. Je důležité, aby se člověka, kterého chtějí zničit, také zřekl přítel a aby to navíc prokázal… Odmítnout toto zavržení, tuto zbabělost, znamená zničit spolu s přítelem, kterého byste chtěli zachránit, i sebe.“
André Gide tu popisuje mechanismy, které se stanou slavnými až později, když o nich bude psát Alexandr Solženicyn a další. Jenomže vidíme, že všechno podstatné o sovětském Rusku už bylo známo před válkou, a dokonce ještě před velkými stalinskými procesy na konci 30. let, kterých si konečně někdo všiml – a to si ještě mnozí mysleli, že obvinění se skutečně svých činů dopustili.
Dělník zase otrokem
Stát, který byl označován za stát dělníků rolníků, zacházel ve skutečnosti s dělníky otrockým způsobem. Je připoután ke své továrně, a pokud by chtěl odejít, hrozí mu, že ho jinde nevezmou. Odejde z továrny a přijde hned o bydlení, o značnou část mzdy, na druhou stranu pracovník nesmí odmítnout příkaz k přestěhování. „Nemůže odejít ani zůstat tam, kde se mu líbí; kam ho možná volá či poutá láska nebo přátelství.“
„Není-li ve straně, nemá proti straníkům šanci. První a nezbytnou podmínkou, aby se člověku dařilo, je podat přihlášku do strany, být přijat (to není snadné a krom speciálních znalostí to vyžaduje dokonalou pravověrnost a pružnou ochotu k přizpůsobování). Jakmile se do strany dostane, už z ní nemůže vystoupit, jinak okamžitě přijde o postavení, místo a veškeré výhody, které si prací vydobyl; nakonec je vystaven postihu a všeobecnému podezírání. Proč totiž opouštět stranu, v níž je tak dobře, která vám přinesla tolik výhod a od vás za to nevyžadovala nic než ke všemu přikyvovat a nemyslet vlastní hlavou?“
Palác s Leninem lepší než blahobyt
Autor také zmiňuje megalomanský projekt výstavby Paláce sovětů, který měl být skutečně impozantní. Měl to být 415 metrů vysoký památník, na jehož vrcholu měla být sedmdesáti- až osmdesátimetrová Leninova socha z nerezové oceli. Jeden Leninův prst měl měřit deset metrů. To všechno mělo samozřejmě stát hodně peněz. „Ale co!“ píše autor ironicky. „Dělník bude alespoň vědět, proč umírá hlady. Dokonce si může myslet: stojí to za to. Chleba sice není, ale tady se můžeme dmout pýchou! (Dmout se ale asi budou hlavně ti druzí.) A co je nejobdivuhodnější, on si ten palác odhlasuje, uvidíte, a zase jednomyslně! Ruského lidu se zeptají, čemu dává přednost: mít se lépe, nebo palác? A ani jediný člověk, který by neodpověděl, který by se necítil povinen odpovědět: nejdřív palác.“ Autor dále říká: „To všechno jsem nevěděl, když jsem byl v SSSR, stejně jako jsem nevěděl, jak fungují velké koncesionářské společnosti, když jsem cestoval po Kongu.“
Stále současná kniha
Návrat ze SSSR je i skoro osmdesát let po svém vydání kniha moderní. Ukazuje, jak velké a silné mohou být iluze a jak těžko se z nich procitá. Ukazuje, že iluze jsou něco, co se nevyhýbá ani inteligentním lidem, možná že právě oni jsou v nebezpečí, protože příliš přemýšlí a rozum je schopen se zabývat i věcmi, které neexistují. Intelektuál je obdarován schopností abstraktního myšlení, což je velká přednost, na rozdíl od zvířat však člověk dokáže vymyslet a vyslovit i věci absurdní a uvěřit jim.
Výraz kulatý čtverec ukazuje, jak geniální vynález je lidská řeč, že umí vyslovit nejen věci neexistující, ale dokonce i nemožné. Proto je v lidských silách vytvářet utopie a přesvědčovat sebe i druhé o tom, že jsou možné, protože je přece možné o nich mluvit. Proč by tedy nemohly být nakonec i něčím reálným? Když potom snílek a vizionář narazí na to, že slouží bludu, nechce se své myšlenky vzdát a reaguje stejně jako jedinec, který se dozví nepříjemnou diagnózu, že má smrtelnou nemoc: skutečnost popře.
Vidět věci tak, jak jsou
V závěru své knížky André Gide píše: „Musíme vidět věci takové, jaké jsou, a ne takové, jaké bychom si je přáli mít.
SSSR není to, co jsme doufali, že bude, ani to, čím sliboval, že bude, a jak se snaží ještě teď vypadat; zradil veškeré naše naděje. Nechceme-li se jich úplně vzdát, musíme je upřít jinam.
Ale svůj zrak od tebe nevrátíme, slavné a bolestné Rusko. Nejprve jsi nám sloužilo jako vzor, ale nyní nám, bohužel, ukazuješ, do čeho může revoluce zabřednout.“
Dnes už nejen Sovětský svaz, který neexistuje, ale už ani idea revoluce kdekoli na světě moc nefunguje. Utopie na sebe berou jinou podobu. Rusko ale svou magickou přitažlivost pro jisté typy lidí neztratilo. Dříve revoluční, dnes prý zase konzervativní, předtím vědecky ateistické a internacionalistické, nyní slovansky pravoslavné, pořád ale Rusko, „třetí Řím“, jak se říkalo, po kterém už čtvrtý nebude.
My žijeme v části světa, která má za sebou ještě jednu zajímavou zkušenost. Pokud někdo do SSSR nejel, o nic nepřišel. Sovětské Rusko si přijelo za ním až domů a nadlouho se ubytovalo. A přivezlo s sebou všechny ty hrůzy, o kterých psal André Gide už před osmdesáti lety.
André Gide: Návrat ze SSSR a Poopravení „Návratu ze SSSR“. Praha, Bourdon 2015. 194 stran.