Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také publicista František Mikš.

O tom, že podzimní volby budou především o Andreji Babišovi a jeho hnutí ANO, představující bezprecedentní hrozbu pro demokratické směřování naší země od listopadu 1989, bylo popsáno už hodně papíru. Přesto  mnohé z toho zřejmě vyznělo naprázdno, alespoň podle voličských preferencí. Proč tomu tak je?

Nízká mediální gramotnost

Pochopení zvrácenosti Babišova politického projektu není úplně snadné. Vyžaduje to určité mentální úsilí a aktivní zájem o věci veřejné, schopnost kriticky vyhodnocovat informace a dávat si je do patřičného kontextu. Tedy to, čemu se v odborném žargonu říká mediální gramotnost. Ta je však u nás nízká. Podle průzkumu agentury STEM/MARK se více než čtyři pětiny českých občanů nezajímají o to, kdo je vlastníkem médií, která sledují a která do velké míry formují jejich politické názory. A jsou to nepřekvapivě příznivci ANO a KSČM, koho to zajímá nejméně. I proto nevyvolalo větší rozruch Babišovo úsilí vystavět při svém vstupu do politiky vlastní mediální impérium, což mu umožnilo (s vydatnou pomocí stádní novinářské obce) vytvořit o sobě mediální obraz poctivého a rozhořčeného podnikatele, který přišel spasit českou politiku a nejspíš i veřejnou morálku. Vzhledem k jeho problematické minulosti a drsným obchodním praktikám to byl obdivuhodný eskamotérský výkon!

Trvalo téměř celé volební období, než se začala Babišova pečlivě budovaná image hroutit a na (mediální) povrch vypluly nejen některé jeho podvody a čachry z minulosti, jež se staly předmětem trestního stíhání, ale i nevybíravé praktiky během působení ve funkci ministra financí. Dnes je zřejmé, že ANO ztrácí podporu především ve velkých městech a u vzdělanějších vrstev a že si bude muset hledat podporu v jiných vodách. Babiš a jeho poradci si to nejspíše uvědomují, neboť jejich volební program míří hodně nízko. Uvěřit těmto populistickým slibům může snad jen někdo, kdo nepřemýšlí, nebo kdo uvěřit prostě chce.

Virtuální rozmrzelost a pokušení nesvobody

Není tajemstvím, že část voličů, zejména starší ročníky, již delší dobu cítí jistou únavu a rozčarování ze svobody a především z demokracie, na niž si obtížně zvykali a pod kterou si nejspíš představovali něco jiného, než ve skutečnosti je: nejlepším ze všech špatných způsobů vládnutí, abych použil známý Churchillův výrok. Tomuto rozčarování napomohly nepochybně i chyby minulých vlád a osobní selhání některých politiků, levicových i pravicových. Výsledkem však není, jak by se dalo čekat, skepse vůči konkrétním stranám či selhávajícím jedincům, ale vůči demokratickým procesům a především vůči politice, politickým stranám a stranictví obecně. To jde ruku v ruce s voláním po radikálních řešeních a vládě silné ruky, s podléháním nejrůznějším konspiračním teoriím a ideologickým svodům. Příznačné je, že tomu velmi často propadají lidé, kteří až do listopadu 1989 nosili v kapse stranickou průkazku a jejichž životní úroveň a celková kvalita života se od dob komunismu díky demokracii a svobodě mnohonásobně zvýšily. Nejspíše to svědčí o tom, že již nežijeme v reálném světě každodenních faktů kolem nás, ale ve virtuální realitě nejrůznějších novinových, televizních a on-line zpráv, obratně člověku servírujících jeho vlastní nespokojenost a rozmrzelost.

Jistě, parlamentní demokracie a stranická politika jsou ze své podstaty často ošklivé, u nás stejně jako jinde v západním světě. Demokratické procesy jsou zdlouhavé a otravné a konečné výsledky nemastné neslané. V médiích se každodenně veřejně propírá špinavé prádlo, objevují se nehezké korupční kauzy a všemožná obvinění, podložená i vykonstruovaná. Prostor dostávají nejrůznější šíbři, kteří nějaký čas čeří hladinu, než se stačí veřejně znemožnit. Kdo by pak občas neměl na gauči u televizní obrazovky pocit, že je všecko špatně, že politici jsou tupci a zloději a že je třeba s tím vším nějak zatočit?!

Demokracie – brzda pokroku včera i dnes

Andrej Babiš demokracii nemusí a ani se tím nijak zvlášť netají. Celá osmdesátá léta coby člen komunistické strany a dle všeho i agent StB bojoval proti demokracii a prohnilému kapitalistickému Západu. S KSČ lidem sliboval zářné zítřky. Nyní je s hnutím ANO slibuje znovu, pravda trochu jiné, a hlavně v jiném balení. Zavilý nepřítel, který stojí jeho ambiciózním plánům v cestě, je však tentýž – liberální demokracie, pluralita, politické strany, sněmovna, senát.  S potíráním demokracie již má své zkušenosti, i když zatím pouze uvnitř vlastního hnutí. Když na stranickém sněmu ANO v březnu 2013 došlo k pokusu o jeho částečnou „deagrofertizaci“ skupinou legitimně zvolených krajských místopředsedů (Faltýnek ani nebyl zvolen prvním místopředsedou!), tvrdě zakročil a přinutil je k rezignaci a odchodu ze strany. Následně v ní nastolil proces tvrdé de-demokratizace a centralizace, takže má dnes dokonce pravomoc určovat obsazování klíčových míst na kandidátkách. Ale komu to vadí a kolik voličů má vůbec nějaké povědomí o tom, jak fungují (či by měly fungovat) demokratické vnitrostranické mechanismy?

Program jako kostelecký párek

Podle politologů je hnutí ANO typickou „podnikatelskou stranu“ či „stranou-firmou“, propojující velký byznys s politikou, někteří ho dokonce označují za stranu-firmu v extrémní podobě. Mezi typické rysy těchto relativně nových politických formací patří snaha o silové ovládnutí médií, slabá členská základna, silný vůdce-donor a nedemokratická vnitrostranická struktura eliminující vliv nižších článků. Členové hnutí politiku neutvářejí a ani na veřejnosti příliš nevystupují, s voliči komunikuje vůdce a jeho nejvěrnější prostřednictvím médií s pomocí najatých špičkových PR agentur. Typickými rysy jsou absence ideového ukotvení a programová prázdnota (či flexibilita, chcete-li), což lídrovi umožňuje pružně přizpůsobovat svůj mediální obraz měnícím se náladám voličů. Politický „program“ ANO se proto nevytváří na základě souboru určitých idejí a hodnot, ale podle marketingového průzkumu momentálních choutek voličů. Vzniká podobně jako například kostelecké párky, jejichž složení je vyhlášené klamáním spotřebitele. Namele se tam poctivého masa, jen kolik je třeba, aby lidi neremcali a hlavně aby to bylo levné. Zbytek se nastaví strojně zpracovaným separátem a bramborovým škrobem. Lákavý pestrobarevný obal a profesionální reklamní kampaň pak udělají své.  A jak panečku lidem chutná!

Vyhnat tchoře!

„Je to první a poslední pokus zbavit se nesnesitelné, propracované a zákeřné korupční hydry, která více než dvacet pět let dusí, parazituje a rozkládá celou naši zemi,“ prohlásil Babiš při oficiálním uvedení nového volebního produktu ANO na trh. A mnozí radikální nespokojenci mu rádi tleskali. Spíše se měli ptát, kdo že to tu chce vymetat pověstný Augiášův chlév. Vždyť právě Babiš byl dlouhá léta vlivným zákulisním hráčem a hybatelem jím tak kritizovaného systému, v němž pohádkově zbohatl, více než kdokoli jiný. Do politiky šel proto, že začal ztrácet zákulisní vliv a potřeboval si ohlídat své zájmy ve státním byznysu. Připomíná tak tchoře ze známé povídky Šimka a Grossmanna, jenž se nakvartýroval zajíci do pelechu, začal se tam roztahovat a sebevědomě hlásat: Smrdí to tady a nehnu se odsud, dokud ten zápach nevyženu. A závěr, pro ty méně chápavé: Demokratický zaječí pelech se přece průběžně vymetá sám od sebe, stačí se podívat na přeplněný „hřbitov“ odepsaných politiků a politických projektů. Chceme-li se skutečně zbavit zápachu, je třeba vyhnat tchoře.

František Mikš
František Mikš
Další články autora