Válka v Afghánistánu není jako ve válečném filmu, kde jsou vojáci někde v zákopech věčně pod palbou. Většinou žijete na základně, kde spíte v suchu, máte posilovnu, sprchu, jídlo a internet. Každý den můžete zavolat domů a poradit manželce, jak se zapíná myčka. Zároveň ale zažíváte stres, jaký vojáci dříve nezažívali. V klasické válce bojujete proti jasnému nepříteli. Bojujete způsobem, na který jste připraveni a vycvičeni. Který umíte. A který některé z vojáků (zdaleka ne všechny) vlastně i docela baví.
V Afghánistánu ale nepřítele prakticky nikdy nevidíte. Není totiž tak hloupý, aby klasicky bojoval s lépe vycvičenými a vyzbrojenými západními vojáky. Místo toho zakopává do země tzv. IED (improvizované výbušné systémy, vyrobené třeba ze směsi hnojiva a benzinu nebo ze staré munice) a používá sebevražedné atentátníky. Do určité míry můžete riziko eliminovat, ale nikdy ne úplně, takže každé nasednutí do auta znamená obrovské nervové vypětí: Nikdy nevíte, zda v té hromadě odpadků u cesty není trhavina. Nebo zda není něco v propusti pod silnicí nebo zahrabané pod povrchem nezpevněné cesty. A nevíte, zda ten člověk, který vám vychází vstříc, je mírumilovný rolník, nebo sebevrah, který se v příští sekundě odpálí. Takové výbuchy končí obvykle buď smrtí, nebo utržením končetin. A jestli se něčeho vojáci bojí nejvíc, tak toho, že se vrátí domů jako mrzáci.
Šli do toho, i když nemuseli
Tohle je dobré si při debatách o hrdinství našich tří padlých vojáků uvědomit. Jistě, v tu chvíli ti vojáci vlastně nic hrdinského nekonali. Nevrhli se s granátem pod tank, neodtáhli pod těžkou palbou raněného ani po vystřílení munice nenasadili bajonety a nevyrazili do úroku. Jenže i hrdinství se měří v nějakém poměru. Když za první světové války padlo třeba 20.000 mužů za den, byla jistě kritéria hrdinství přísnější. Když se ale někdo dá do armády a odjede bojovat do Afghánistánu v době, kdy polovina mladých mužů řeší, jaký šampon použít na své vousy, je to hrdina. Nemusel přece vstoupit do armády. Nemusel chtít k bojovému útvaru. A mohl odmítnout nasazení. Místo toho na sobě tvrdě pracoval a odjel do země, kde věděl, že může přijít o život. A tam dělal svou práci, jak nejlépe mohl. Kdykoliv vyjížděl ze základny, věděl, že to může být naposledy.
Česká republika ale dala přednost alianční obraně, kdy se počítá s tím, že naši zem budou bránit i ostatní členské státy NATO. A to pak najednou nemáme 20.000 vojáků, ale dva miliony. Pokud ale sami nedokážeme přispět, nepřispěje nikdo nám.
Často se říká, že armáda má bránit vlast doma, na našich hranicích. Že mise v Afghánistánu je zbytečným expedičním cvičením v americkém žoldu. V zemi, kde stejně nemáme šanci vyhrát. Málokdo ale řekne, jak bychom si svou vlast měli sami ubránit. Chceme postavit armádu o 100 000 vojácích? Mít pětkrát větší vojenský rozpočet? Protože to je jediná cesta k samostatné obranyschopnosti. Česká republika ale dala přednost alianční obraně, kdy se počítá s tím, že naši zem budou bránit i ostatní členské státy NATO. A to pak najednou nemáme 20 000 vojáků, ale dva miliony. Jenže jak praví staré české přísloví „Jak vy k my, tak my k vy“. Pokud sami nedokážeme přispět, nepřispěje nikdo nám.
Stejně to chápou i v dalších zemích, které obranu berou vážně. Nepoměrně menší Estonci zaznamenali devět obětí. Poloviční Dánové třicet sedm. Poláci čtyřicet čtyři. Norové deset. Všechno to jsou státy, na které bychom se mohli spolehnout i v případě krize v Evropě. A o to jde České republice. Spojeným státům s jejich globální odpovědností jde pak o to, aby se Afghánistán nestal znovu jedním velkým výcvikovým prostorem pro mezinárodní džihádisty a aby jeho nestabilita neohrožovala křehkou strukturu střední Asie (s jadernými mocnostmi Pákistánem a Indií, problematickým Íránem atd.).
Může být i mnohem hůř
Že se to ani zdaleka nedaří tak, jak si všichni před sedmnácti lety představovali, je věc jiná. Přehnaný optimismus, stále se měnící strategie, často vyložená nekompetentnost i kolísavý zájem o Afghánistán v době války v Iráku spolu s objektivními problémy (rozloha, počet obyvatel, jejich vzdělanostní struktura, etnické třenice, vliv sousedních států atd.) vedly k tomu, že jsme v bodě, který by si v roce 2001 po pádu Tálibánu nepředstavil asi ani ten největší pesimista.
Když se ale podíváme zpět do afghánských dějin (především do let občanské války v letech 1992-1996), tak vidíme, že může být ještě mnohem hůř. A taky víme, že tehdy to skončilo 11. zářím.
Autor v letech 2010-2011 působil jako vedoucí civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Logar.
