Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také Adam Komers.

Když jsem před rokem a půl, uondán marností, odcházel ze zaměstnání, kde jsem strávil skoro čtvrt století, vybavil se mi známý Shakespearův sonet č. 66, který jsem se zcela dobrovolně naučil zpaměti kdysi za hluboké totality během gymnaziálních studií:

Znaven tím vším bych raději chtěl nebýt!

Vidět, jak zásluhy se krčí vzadu 

a vpřed se dere nafoukaný prevít,

jak poctivostí nepřetrumfneš zradu, 

jak nablýskaná vážnost je spíš k smíchu,

jak dokonalost v hanbě dokonává, 

jak čistá ctnost je jen děvečkou hříchu, 

jak sílu otupuje špatná vláda. 

Jak umění umí lhát v zájmu moci, 

jak blbost káže svoje rozumy, 

jak poctiví jsou pro ostatní cvoci, 

jak dobro zlu se vzepřít neumí. 

Znaven tím vším, smrt byla by můj cíl, 

kdybych tím Tebe, Lásko, neztratil!

Právě tyhle verše totiž vyjadřují beznaděj i nesmírnou naději a plně vystihují dobu, kterou žijeme. Inu, klasik. Před oním rokem a půl jsem odcházel z České televize s rozhodnutím, že už navždy zalezu do své, tehdy zamýšlené vinotéky a budu se nadále věnovat jen svým vlastním zájmům. Zkrátka, že se stanu typickým Čecháčkem, co si občas v závětří zanadává, ale jinak si hraje na vlastním písečku, protože ono to přece nějak dopadne a hlavně ať se s věcmi, které zdánlivě netýkají přímo mě a mohly by mi zase jenom ublížit, pekluje někdo jiný. Zkráceně se to dá nazvat normalizační mentalitou. Jenomže záhy jsem zjistil, že by to všechno mohlo dopadnout taky moc špatně a že bychom se klidně mohli ocitnout zpátky v dobách, kdy se nám o nějaké volnosti a svobodě mohlo jenom zdát. Svoboda je totiž to, oč tu běží i dnes, a proto je třeba začít něco dělat bez ohledu na momentální vlastní pohodlí.

Pod pojmem svoboda si ovšem můžeme představit ledacos. Rozhodně to není svévole, kdy si každý dělá, co chce, aniž by ho zajímalo, jestli svým konáním, náhodou, neškodí druhým. Svoboda, to je dobrovolné uznávání takových pravidel, jejichž dodržování většinová společnost přijme za své, rozumí jim a chrání je, včetně respektování práv menšin. Je to možnost volby mezi přijatelnými variantami, nikoli mezi přežíváním a umíráním. Svoboda, to je žít a nechat žít!

K pocitu svobody je však třeba se postupně dopracovat a stát musí být v této záležitosti nejen vzorem, ale přímo garantem. Obávám se však, že prožíváme období zcela opačné a že by mohlo být i hůř. Potvrdilo se, že propojení byznysu a politiky opravdu nepřináší nic dobrého, kromě ukojení touhy po moci několika jedinců, kterým se podařilo dokonale rozdělit českou společnost živením závisti, netolerance, ba přímo nenávisti, dehonestací práva a nerespektováním soudních rozhodnutí. A tak jsme svědky třeba toho, že státní úředník, patrně na objednávku, může existenčně zlikvidovat podnikatele, že zcela nepovolané osoby mohou nahlížet do policejních spisů a tak zřejmě ovlivňovat vyšetřování, že významná politická strana neplatí dluhy, k jejichž vyrovnání je pravomocně odsouzena, a že hlava státu, několikrát soudně usvědčená ze lži, necítí ani obyčejnou lidskou potřebu se napadeným omluvit. Na samotné dno politické kultury nás pak dostávají kriminální kauzy, které se podezřelí snaží drze přikrýt dokonce poslaneckou imunitou.

Pomalu jsme zvykli i na to, že se stát, prostřednictvím svých úředníků, chová k občanům jako vrchnost k poddaným. Tomu nahrává klima, které ve prospěch nesmyslné byrokracie vytvářejí mnozí politici a ve jménu hesla „Rozděl a panuj“ svým konáním záměrně dusí občanské sebevědomí. V našich myslích znovu vládne frustrace, apatie, či dokonce strach. Jsem přesvědčen, že v demokracii západního typu to musí být obráceně. Stát je povinen občanům poskytovat především prvotřídní servis a státní úředníci, jakožto zaměstnanci občanů, mají lidem sloužit, a ne je šikanovat.

Za tento neblahý vývoj nesou plnou odpovědnost nejen vládnoucí politické strany spolu s prezidentem republiky, kteří jdou sami často špatným příkladem, ale také všichni, kteří takový politický chlév tiše tolerují, nebo dokonce schvalují, a to je, alespoň podle průzkumů veřejného mínění, zřejmě značná část společnosti. Jako bychom zapomněli, v čem mnozí z nás podstatnou část života museli existovat. Na strach, všudypřítomné pokrytectví, na vlády hlupáků, kteří by byli leda k smíchu, kdyby ovšem svou bezbřehou hloupostí a drzostí nebyli tak nebezpeční. Jako bychom z našeho vědomí zcela vymazali historii, ve které byla naše země uprostřed Evropy tolik zkoušená. Važme si toho, že konečně můžeme patřit k civilizovanému světu, kde jsme sice zatím outsidery, ale vždycky je lepší být outsiderem mezi vyspělejšími, kteří nás táhnou dopředu, než leaderem v lóži neschopných. Přemýšlejme o budoucnosti naší země zvláště teď před nesmírně důležitými parlamentními volbami, protože po nich bychom mohli přijít i o poslední zbytky české národní důstojnosti.