Klenoty arabské a islámské kultury na území Sýrie jsou v rozvalinách, stejně jako její průmysl a ekonomická síla. Milióny Syřanů uprchly do zahraničí. Na území ještě nedávno sekulárního státu s převážně muslimským obyvatelstvem vládnou současně, vedle sebe i v krvavé válce proti sobě sunnitští a šíitští fanatici, sekulární ozbrojené skupiny, nábožensky i etnicky definovaní bojovníci za svobodu, regulérní armáda státu, cizí armády, domácí teroristé, zahraniční teroristé. Vládne anarchie i krutovláda, najdou se ostrůvky klidu i místa, kde jsou lidé zabíjeni pro víru, národnost nebo politické přesvědčení. Letectvo několika států vládne v syrském vzdušném prostoru, turecký soused válčí na cizím území proti spojencům svého spojence…
Všichni, kdo se na syrském území vyskytují, po Sýrii touží. Neméně po ní touží i další, kteří se neangažují přímo, ale mocně přitápějí pod válečný kotel penězi, zbraněmi, propagandou a svou politikou. Všichni do jednoho tvrdí, že bojují v Sýrii za lepší svět, za mír a pro blaho syrského lidu. Každý si výsledek představuje jinak a nikdo neměl hlavní slovo. Proto tragédie trvá tak dlouho.
V minulém týdnu se jeden z účastníků ukázal být majitelem silného hlasu. K velké nespokojenosti mnohých je to ruský prezident. Ani po šesti letech války se nepodařilo tzv. demokratické opozici odstranit B. Asada. Společenství Přátel Sýrie dodávalo zbraně a peníze i prapodivným seskupením, došlo i na pomoc levicovým kurdským skupinám, což zase vedlo k problémům s tureckým spojencem.
Nejprve Írán rádoby tajně podpořil Asada. Když vláda ustála několikaletý boj, vstoupili na její straně na bojiště Rusové a válku rozhodli. Ať už proto, že mají méně skrupulí než západní spojenci opozice proti Asadovi (nemají, jsou ale přímočařejší) nebo proto, že lépe rozumí situaci v terénu. Ruská touha po Sýrii, tradičním spojenci v regionu, byla silnější než touha všech ostatních.
Rozhodnost, s jakou si vedli na bojišti, je doplněna kvalitní diplomatickou přípravou. Rusové nejsou nejlepší na světě, ale v tomto případě si prostě vedli lépe než OSN. Zprvu podceňovaná konference v Astaně přinesla lepší výsledky než standardně probíhající konference v Ženevě. Mimořádně významným faktorem bylo, že Rusové dokázali na svou stranu přetáhnout Turecko.
Na summitu APECu ve Vietnamu se americký a ruský prezident shodli, že v Sýrii „neexistuje vojenské řešení“. Jejich Společné prohlášení bylo překvapením pro všechny. V uplynulém týdnu se v Soči odehrálo několik jednání, do nichž byla jako intermezzo vložena schůzka ruského prezidenta s jeho českým protějškem. Následovala Asadova návštěva v Soči, Putinovy telefonáty do Washingtonu, Rijádu, Ankary a dalších míst a nakonec rusko-turecko-íránský summit.
Výsledkem summitu je dohoda na uspořádání kongresu všech stran syrského konfliktu. Kongres by měl položit základy společné cesty k nové ústavě a k volbám. S jeho konáním souhlasili i účastníci jiného summitu, který se konal v Rijádu souběžně se summitem v Soči. S tím rozdílem, že v Rijádu byli zástupci těch skupin, které jednají v Ženevě. Ke cti ruské diplomacii je třeba říci, že netančí vítězný tanec na chladnoucím těle ženevských rozhovorů, ale naopak se je snaží resuscitovat tím, že výsledky ze Soči prezentuje jako „propojení mezi procesy v Astaně a v Ženevě“.
Pobledlá tvář OSN je zachována, základem zůstává rezoluce RB OSN č. 2254 a nikdo není z procesu vyloučen. Ani Bašár Asad. Ruský ministr zahraničí S.V. Lavrov mluvil v pátek v Moskvě se S. de Misturou, zvláštním vyslancem OSN pro Sýrii. Řekl mu, že Rusko spolupracuje se Saúdskou Arábií na sjednocení syrské opozice. Málo platné, Rusové „umí“ všechny, kdo mají se Sýrií něco do činění.
Arabští účastníci procesu a USA mají pochopitelné obavy z íránské role v syrských rozhovorech. Je pro ně proto důležité udržet s Ruskem korektní a produktivní vztahy. O čem všem se jedná paralelně, na nižších úrovních a mezi tajnými službami a armádami účastníků, o tom se lze jen dohadovat.
Ukazuje se, jak velkou roli v procesu hraje Turecko, které zjevně vsadilo na správnou kartu. Výhrady tureckého prezidenta k „all inclusive“ formátu jednání byly uspokojeny slibem prezidenta Trumpa, že USA „upraví do budoucna dodávky zbraní“ na syrské bojiště. Tím se rozumí zastavení vyzbrojování syrské strany PYD, která je pro Turecko teroristickou organizací, spojenou s kurdskou PKK. USA tak ustoupily ve prospěch Turecka a na úkor těch, kdo v podstatě porazili Daeš na syrském území. Tak vypadá realpolitika v reálu. Dá se tak vyjádřit i relativní váha jednotlivých aktérů procesu. Sýrie přece stojí za to.
