Britský žurnalista a spisovatel David Goodhart ve své poslední knize The Road to Somewhere: The Populistic Revolt and the Future of Politics píše o tom, že občany západních demokracií můžeme (samozřejmě s jistou mírou zjednodušení) rozdělit do dvou skupin: na ty, jejichž životy a dovednosti jsou mobilní, tedy globální občany, kteří jsou doma všude a vlastně nikde (tzv. anywheres), a na ty, kteří jsou zakořeněni v konkrétním národě, místě, rodině, společenství a kultuře (tzv. somewheres). Následně ukazuje, jak západní politici už po několik desetiletí upřednostňují první skupinu na úkor té druhé, jak zanedbávají ty, kteří někam patří. Navzdory tomu, že tvoří většinu. A protože se tito somewheres cítí tradiční politikou a politiky zrazeni a opuštěni, podléhají nejrůznějším populistickým a extremistickým hnutím vedeným nekonvenčními vůdci, kteří se prezentují jako mluvčí zapomenutých mas vystupující proti tzv. „elitám“.

Frustrace znejistělých somewheres se projevila i v nedávných českých parlamentních volbách iracionálním příklonem voličů k nedemokratickým uskupením „jednoho muže“, ať už populisty Babiše, nebo národovce Okamury. Důvěra v tradiční demokratické strany klesla na minimum, přičemž ztratila především sociální demokracie. Nejen kvůli své bezzubé účasti v koalici s hnutím ANO, ale i proto, že namísto hájení zájmů svých tradičních voličů přebírala progresivistickou unijní agendu, ekonomickou, lidskoprávní či genderovou, která jim je nesrozumitelná, ne-li bytostně cizí.

Politika je na hlavu

Mnoho frustrovaných somewheres najdeme i mezi pravicově smýšlejícími občany, zejména ve střední třídě. Volby ukázaly, že tyto znejistělé voliče dokáže lépe oslovit konzervativně-liberální ODS než například nekriticky proevropská a progresivistická TOP 09, kterou před volebním fiaskem těsně zachránila jen kosmopolitní Praha. Konzervativní pravice proto musí pokračovat v realistické politice zvýšené ostražitosti vůči evropské agendě anywheres, jež se běžným občanům stále více vzdaluje. Souběžně musí brzdit zvrácenou politiku nastolenou Sobotkovou a Babišovou vládou, kdy se stát stává faktickým nepřítelem vlastních občanů, zejména těch ekonomicky aktivních, které a priori pokládá za zločince a programově je šikanuje.

Přestože by se čekalo, že socialisté a Andrej Babiš budou mít zcela protikladné zájmy – ČSSD obhajobu sociálně slabších a prosazování sociální rovnosti, ANO naopak prosazování zájmů velkého byznysu –, rychle si našli společnou agendu zaměřenou především vůči somewheres: bezprecedentní útok na zdejší střední střídu, na podnikavé a aktivní lidi a na jejich svobodu. U socialistů nic překvapivého – vyvolávání závisti a státní dirigismus mají takříkajíc v genech. Babiš tím odváděl pozornost od vlastního podnikání, přenášel lidovou závist a nenávist o několik pater níž, na ulici. Stát a politika tak byly definitivně postaveny z nohou na hlavu. Místo aby stát podporoval a motivoval své vlastní aktivní somewheres, spoutává je hustou sítí byrokratických předpisů, kontrol a administrativních absurdit. A různými pobídkami, daňovými úlevami a dotacemi zvýhodňuje nadnárodní korporace a na stát napojený velký byznys, především Babišův. Nepodaří-li se nám tento zvrácený trend zastavit, Česká republika se brzy promění v kolonii hranatých mobilních montoven, smutně trčících z nekonečných lánů žluté řepky.

Hájit svobodný svět

Pokud dnes něco naléhavě potřebujeme, je to kontrarevoluce normálnosti. Musíme obnovit důvěryhodnou politiku, postavit ji zpět z hlavy na nohy. Je třeba důsledně odmítat agendu anywheres bývalé vlády i Evropské unie, bujení nárokových práv menšin, nesmysl­ných kvót, předběžné opatrnosti a citlivosti, absurdních nároků každého na všechno, i na sebevýstřednější úchylku. Konzervativní pravice musí hájit svobodný a odpovědný svět, tradiční rodinu, přirozené vztahy mezi mužem a ženou, naši státní suverenitu, národní zájmy a bezpečnost. Musí voličům nabízet přívětivý program pro přívětivou zemi nesešněrovanou miliony nesmyslných předpisů a nařízení. Musí více myslet na kvalitu života, nejen na profit a čísla, mít rozumnou konzervativní ekologickou politiku, podporovat a chránit pestrost a rozmanitost, vše malé, specifické a místní, od kultury po zemědělství.

Goodhart pojmenovává dnešní problém s politikou přesně. Je třeba se vrátit k péči o somewheres, o normální lidi, kteří zde žijí a kteří někam patří.

Text vyšel v Revue Kontexty 1/2018.

František Mikš
František Mikš
Šéfredaktor nakladatelství
Další články autora